Říká se, že aspirin je dobrý na ředění krve, a já nechci, aby mi srdcem proudila hustá krev. Těmito slovy odůvodnil americký prezident Donald Trump své rozhodnutí užívat denně 325 miligramů aspirinu, tedy čtyřikrát vyšší dávku, než jakou mu doporučili lékaři.
Aspirin se těší u veřejnosti velké oblibě. Saháme po něm při bolestech i horečkách, mnozí jej užívají jako prevenci kardiovaskulárních onemocnění. V poslední době se o něm stále více hovoří jako o látce, která chrání před rakovinou, a někdy zhoubné nádory dokonce léčí.
Pokusy na laboratorních zvířatech naznačovaly, že aspirin potlačuje uvolňování rakovinných buněk z původních, tedy primárních nádorů a jejich šíření tělem.
Jde o lék s velmi dlouhou historií. Proti zánětům, bolesti a horečkám se odnepaměti užívaly rostliny obsahující salicin. Nejčastěji to byla vrbová kůra, jejíž léčivé účinky znali původní obyvatelé Ameriky, Afriky i Austrálie. Ve starověku se jí léčili Sumerové, Egypťané i Indové a Číňané, předepisovali ji otcové medicíny Hippokratés a Galén.
Do arzenálu evropského lékařství se oficiálně zařadila v roce 1763, kdy anglický kaplan a amatérský učenec Edward Stone oznámil prezidentovi učené společnosti Royal Society „úspěch při léčbě zimnice kůrou z vrby.“
Převratný objev
V 19. století izolovali italští lékárníci z vrbové kůry účinnou látku a pojmenovali ji salicin podle latinského názvu vrby Salix. V polovině 19. století němečtí chemikové zvládli syntézu základní složky salicinu, kyseliny salicylové, a začali průmyslově vyrábět její sodnou sůl, která našla rychle uplatnění při léčbě revmatismu. Užívání salicylanu sodného však provázely nepříjemné vedlejší účinky, jako je nevolnost, podráždění žaludku a poruchy sluchu.
Vedoucí farmaceutického oddělení německé firmy Bayer Heinrich Dresser proto zadal mladému chemikovi Felixi Hoffmannnovi vývoj derivátu salicylanu sodného, který by tyto komplikace nevyvolával. Hoffmann úkol splnil 10. srpna 1897 syntézou kyseliny acetylsalicylové. Prodávat se začala pod názvem aspirin.
