Hlavní postava románu Barman z hotelu Ritz periferně zaslechne, jak jeden z hostů říká: „V Paříži, Ritz nevyjímaje, je tolik špionů, že Himmler bude dřív než já sám vědět, jak se rozhodnu.“
Podobně se to má se samotným románem francouzského autora Philippa Collina (1975), neboť každý čtenář dobře ví, jaké byly okolnosti okupace Francie a vůbec druhé světové války: kdo byl v největším ohrožení a jak válka dopadla. Je to tedy, jako bychom sledovali sestřih zápasu, jehož výsledek již známe. Což román pochopitelně poněkud devalvuje. Na druhou stranu je máloco, co ještě o druhé světové válce dnes ten, kdo se zajímá, neví, a přesto stále neztrácí na přitažlivosti: tolik hrůzy na tak ohromném území.
Přitom právě ve francouzské společnosti je druhá světová válka velkým traumatem. A to z mnoha důvodů: Směšná nefunkčnost Maginotovy linie. Revize výsledků první světové války, či spíše odveta za německou prohru a následnou potupu v důsledku zabrání území, demilitarizace a válečných reparací. Postava generála Pétaina, hrdiny první světové války, jenž se přeměnil v kolaboranta v druhé světové válce. A rovněž děsivé podílení se na holokaustu, kdy byli z Francie odváženi mnozí Židé, kteří přišli z Polska – kam se v dobytčích vagonech vraceli, aby byli zavražděni v plynových komorách.
Nesundávat kalhoty
Porážka nacistů dala Francouzům možnost se s tímto tíživým dědictvím odlehčeně vyrovnat prostřednictvím filmových komedií, za všechny Velký flám (1966) s Louisem de Fun`esem a Bourvilem, které přinášejí bagatelizaci mnohých okolností včetně kolaborace, a především pak úlevný smích. Na opačné straně spektra stojí vrcholný snímek Jeana-Pierra Melvilla Armáda stínů (1969) s Linem Venturou a Simone Signoretovou, syrový vhled do prostředí francouzských odbojářů.
Frank Meier, ústřední postava Barmana z hotelu Ritz (2024), patří na této škále někam doprostřed. Není to hrdina, ale jeho příběh není ani žádnou komedií, kde by hitlerovští vojáci byli moulové, kteří neumějí francouzsky a nechají se snadno oblafnout. Jak se blíží konec války, Frank si uvědomuje, že by mohl být vnímán osvoboditeli jakožto kolaborant, přestože se mnohdy vystavoval velkému nebezpečí.
KNIHA TÝDNEBarman z hotelu Ritz
 |
Ve středu románu Barman z hotelu Ritz, který v překladu Petra Himmela přineslo nakladatelství Vyšehrad, tak nacházíme člověka jednoznačně sympatického – kupříkladu v porovnání s hlavní postavou filmu Pan Klein (1976) v podání Alaina Delona, jemuž se obchodování s židovským majetkem a pátrání po svém jmenovci nakonec stanou osudné. Jelikož Frank Meier, pravda, nalévá všem těm esesákům, gestapákům a dalším Hitlerovým pohůnkům i francouzským kolaborantům, mezi nimiž figuruje i Coco Chanel, jež se však v posteli s německým milencem snaží tak urputně hlavně proto, aby se její příbuzný dostal opět na svobodu. Vedle toho ale diskrétní barman dokáže sehnat falešné doklady pro mnohé potřebné, například pro americkou manželku ředitele Ritzu, a chránit svého pikolíka.
Pikolík Luciano je totiž Žid, což se dá velmi snadno prokázat. To opět známe již například z oscarového filmu Pawła Pawlikovského Ida (2013), kde je zdůrazněno, že holčička mohla přežít v jiné rodině, ovšem chlapec, jelikož byl obřezaný, nikoli. Frank Meier naštěstí obřezaný není, a tak má tento brzy již šedesátiletý barman štěstí, neboť tak nikdo netuší, že jeho již mrtví rodiče – narodil se pochopitelně v Rakousku-Uhersku, díky čemuž umí perfektně německy – byli Židé.
Obsluhoval jsem Ernesta
Frank Meier bojoval v zákopech první světové války, a proto dlouho maršála Pétaina obhajuje, jak to bylo u této generace obvyklé. Po válce odešel načas pracovat do New Yorku. Avšak víme, že Paříž byla tehdy podstatnější i pro samotné Američany, včetně umělců. V Barmanovi z hotelu Ritzse nejvíce vzpomíná na F. S. Fitzgeralda a Ernesta Hemingwaye, jehož návrat do města, které mu bylo „pohyblivým svátkem“, je pak jasným znamením konce další světové války.
Můžeme se divit tomu, že Frank Meier včas nezvedl kotvy a neodjel znovu za oceán, navíc když v Paříži neměl žádný majetek, který by se mu těžko opouštěl. Odpověď se můžeme jen domnívat, patrně se mu již nechtělo. Podobně těžko pochopitelné se to zdá u Blanche, Frankovy platonické lásky a americké manželky ředitele Ritzu, jež by se jakožto Židovka určitě cítila svobodněji za oceánem.
Nejvíc se vzpomíná na Ernesta Hemingwaye, jehož návrat do města, které mu bylo „pohyblivým svátkem“, je jasným znamením konce další světové války.
Barman z Ritzu je osamělý, empatický muž, otcovsky se stará především o Luciana, snad proto, že svou rodinu – bývalou manželku a syna – má daleko. A vždy se drží toho, co zdobí dobrou obsluhu: je mužem v pozadí, i proto, že je to v mnoha směrech užitečné a výhodné. Ostatně známe to z české literatury, Frank všechno vidí a zároveň nic nevidí.
Král a bohyně
Pokud tedy již někoho napadla příbuznost s Janem Dítětem z Obsluhoval jsem anglického krále (1971) Bohumila Hrabala, samozřejmě je tu totožné prostředí, to jest luxusní gastronomický provoz a dále doba druhé světové války.
Ovšem je zde zásadní rozdíl. Jan Dítě se touží dostat na společenském žebříčku stále výš, což není případ Franka Meiera. Jan Dítě se kvůli tomu zaplete s nacismem a stejně ho nakonec navzdory získaným milionům po válce odmítají ostatní milionáři vzít mezi sebe. To Frank o společnost smetánky, zvláště té válečné, nijak nestojí, ale je všemi ctěn pro to, co umí. V neposlední řadě, zatímco Frank ujde tomu, aby musel prokazovat svůj árijský původ, Jan Dítě ho naopak prokázat musí, respektive chce.
Orální proud Jana Dítěte – „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu.“ – působí taky v porovnání s románem Philippa Collina daleko odvážněji, moderněji. Francouzský autor střídá kapitoly, jež jsou přesně datovány a jdou lineárně, s naopak nedatovanými zápisy z Frankova deníku. Zdálo by se, že je Philippe Collin opatrný, až nejistý prozaik, zvlášť když před námi v jeho debutovém románu defilují reálné postavy – například spisovatel v nacistické uniformě Ernst Jünger či Jean Cocteau –, nicméně některé figury jsou fiktivní, stejně jako deníkové zápisy. Což můžeme interpretovat tak, že i pečlivý historik byl při psaní románu donucen leccos dotvořit.
Každopádně mužem v pozadí, co se týče Barmana z hotelu Ritz, je Philippe Collin, jenž se nám především snaží zprostředkovat schizofrenní situaci, kdy byli pařížští Židé naháněni na Zimní velodrom a později dál vstříc smrti, zatímco v hotelu Ritz se nalévaly koktejly a pojídaly se delikátní pokrmy. Přičemž si francouzský spisovatel nelibuje ani v tlačení na pilu ohledně dobrodružnosti a napínavosti, kde by se to čekalo. Jako by mu bylo žinantní používat takové laciné triky.
Lepší být nerozhodný než terorista aneb kdy hodlá člověk dospět? Věční studenti třeba nikdy |
Barman z hotelu Ritz tak má spoustu odvážnějších a pronikavějších předchůdců rovněž ve francouzské literatuře. Například krátce po válce vydaný nenápadný klenot: Cesty školáků (1946) Marcela Aymého. A dále pilíře francouzské literatury druhé poloviny 20. století, jakými jsou mýtotvorný román Michela Tourniera Král duchů (1970), epochální dekonstrukce nacistické důkladnosti Život návod k použití (1978) Georgese Pereka či proud nezadržitelně vytékající z kloaky v podobě vyprávění psychicky vyšinutého nacisty pohybujícího se na východní frontě v Laskavých bohyních (2006) Jonathana Littella.
Bílá koule a lev
V Barmanovi z hotelu Ritz najdeme taktéž odkaz na Goetheho báseň Král duchů. A nechybí tu ani hamižný nacista, to jest poživačný a všežravý „obr“ Göring. V Ritzu ho zastihujeme především ležícího celé dny ve vaně, což má být medicína na nadměrné požívání morfia. A potom je Göringovo jméno šikovně využito ze strany personálu hotelu, když se nacisté chystají zabavit sklad s víny a lihovinami. Jakmile je zmíněno, že se jedná o Göringův soukromý archiv, jeho podřízení se vystrašeně stáhnou.
V Tournierově Králi duchů zas „lidožrouta“ Göringa zastihujeme na jeho východopruské honitbě: „Impozantní vozidlo měkce zastavilo, všechna čtyři dvířka se otevřela naráz a lidé uviděli, jak z jedněch zadních dveří vyklouzlo dlouhé tělo šelmy, lev, opravdový lev! A vlekl na konci vodítka veselého a do šňůry zamotaného říšského maršála, který vypadal v bílé uniformě jako koule.“
Nechybí tu ani hamižný nacista, poživačný a všežravý „obr“ Göring. V Ritzu ho zastihujeme ležícího celé dny ve vaně, což má být medicína na nadměrné požívání morfia.
Michel Tournier v těchto nezapomenutelných kapitolách ukazuje Göringa jako komickou figuru s děsivými, zrůdnými rysy: „V roce 1936 si dal polní maršál Hermann Göring, který vládl nad Romintenem z dvojího titulu, jako pruský ministerský předseda a jako nejvyšší lovčí říše – Reichsjägermeister –, poblíž postavit svůj vlastní lovecký zámeček, Jägerhof, který pod rouškou přísně rustikální prostoty svou rafinovaností dokonale zastiňoval naivní okázalost císařského Jagdhausu.“
Tento narkoman, nenažranec a zloděj uměleckých děl má svou chvilku též v dokumentární knize Julie Boydové Vesnice ve třetí říši (2022), pojednávající o Oberstdorfu. Zavrhl totiž žádost františkánek o stavbu domu: „Zdá se skoro neuvěřitelné, že Göring, druhý nejmocnější člověk v nacistické hierarchii, by se měl starat o záležitosti kolem bydlení hrstky řeholnic v odlehlé horské vsi. Ale staral se.“
Nacista a básník
V Hrabalově románu Göringa nepotkáme, nicméně nacházejí se tam příbuzné postavy, ovšem s podstatně neškodnějším odstínem. Zaprvé je tu pan Walden, jenž si rozkošnicky rozkládá na podlahu hotelového pokoje vydělané bankovky: „Až přijedu domů, tak doma to takhle rozložím po celým bytě, s ženou to rozložíme po všech stolech a po podlaze, koupím salám, nakrájím ho na kostičky a celej večer ho budu jíst, nic si nenechám na zejtřek, protože v noci bych se stejně vzbudil a ten salám bych dožral…“
Což připomíná promluvu pana Karla z pozdější Hrabalovy povídky Na zahrádce, zpopularizovanou filmem Slavnosti sněženek (1983). Pana Karla, jenž vdechne i salámy patřící ostatním, zde hraje režisér Jiří Krejčík. Tyto postavy jsou však spíš pokračovateli Balouna či pátera Laciny z Haškova Švejka, neustálý hlad je pro ně dojemně zoufalým prokletím, nejde o maršálskou nekončící hamižnost.
Udělej něco pro stát: nesplachuj! Spisovatel Šerý si střílí z veřejných institucí a ambiciózních nemakačenků |
Dále v Obsluhoval jsem anglického krále narazíme na erotickou linku reprezentovanou „tlustým básníkem“, jehož předobrazem nemohl být nikdo jiný než poživačný Vítězslav Nezval: „Hádali se tak hrozně o literaturu a nějaký básnický směry, že si prskali do tváří, a já jsem myslel, že generál toho básníka zastřelí, ale zase se zklidnili a začali se hádat o jednu spisovatelku, o který pořád říkali, že si plete vaginu s kalamářem, kdekdo si namáčí pero do jejího inkoustu, a pak skoro dvě hodiny pomlouvali jednoho spisovatele, o kterým tvrdil generál, že ten chlap, kdyby zacházel se svými texty tak, jako zachází s cizími vaginami, že by bylo dobře jak pro toho spisovatele, tak pro českou literaturu…“
A skutečně, když se podíváte na fotografie Göringa a Nezvala, vypadají nejméně jako bratranci. Frank Meier by každopádně nalil jak letci a nacistovi, tak básníkovi a komunistovi, načež by se decentně stáhl, zatímco oba hosté by ani na vteřinu nezapochybovali o tom, že hlavní pozornost má patřit jim.
