Neděle 3. července 2022, svátek má Radomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Orientace

Heydrich jako nacistická bestie i na plátně. Přehled filmů, které si můžete pustit k 80. výročí atentátu

Smrtihlav foto: Bontonfilmn

Doporučujeme
Jen málokterá z filmových postav se dočkala takového charakterového zploštění jako Reinhard Heydrich. Ve filmech věnovaných operaci Anthropoid nebo druhé světové válce vystupuje jen coby ztělesněné zlo. Vzhledem k historickým zkušenostem s tímto „katem českého národa“ se však není co divit.
  12:00

Zastupující říšský protektor a mimo jiné také SS-Obergruppenführer, generál policie či šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti byl postavou daleko barvitější. Jak zajímavý by mohl být psychologický ponor do jeho duše, která na jedné straně dokázala páchat naprostá zvěrstva, na straně druhé milovala umění a plakala dojetím při opeře.

Toho jsme se však zatím v žádném filmu nedočkali. Zatímco jiná nacistická zrůda Joseph Goebbels byla přece jen polidštěna touhou a vášní (samozřejmě zobrazované ve vztahu k Lídě Baarové) a třeba z Heinricha Himmlera si filmaři dělali legraci pro jeho údajnou narkomanii, zálibu v ženských šatech nebo že se hroutil při pohledu na krev (což je historicky doloženo), Heydrich z každého filmového nebo literárního díla vychází jako chladný muž bez emocí s kamennou tváří a ztělesnění samotného ďábla.

ČTĚTE NOVÝ SERIÁL „BESTIE HEYDRICH“

k 80. výročí atentátu, vytvořený ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem.

Od pátku 20. 5. každý den na serveru Lidovky.cz.

■ Příchod „kata Heydricha“ do protektorátní Prahy a s tím spojené represe a popravy.

■ Rozhodnutí v Londýně uskutečnit akci Anthropoid.

■ Proč byli k tak náročnému a zodpovědnému úkolu zabít Heyidricha vybráni právě Kubiš s Gabčíkem?

■ Den D v Libeňské zatáčce – atentát minutu po minutě.

■ Zběsilé vyšetřování a pomsta nacistů – Lidice a Ležáky.

■ Poslední statečný boj atentátníků v Resslově ulici.

Bestie Heydrich

Poprvé se Heydrich dostal na filmová plátna (nepočítáme-li dokumentární záběry z válečných týdeníků) ještě v průběhu války, nedlouho po své smrti. V roce 1943 vznikly hned dva americké filmy, které se operací Anthropoid inspirovaly (o nějaké věrnější rekonstrukci samozřejmě ale ještě nemůže být řeč). Šlo o snímky I katové umírají (Hangmen Also Die!) a Hitler’s Madman, kde se coby říšský protektor představila velká hvězda tehdejšího Hollywoodu John Carradine.

Filmy to nejsou nijak kvalitní, vznikly spíš pro povzbuzení diváků při stále ještě probíhající válce. Podívat se na ně z českého pohledu je ještě zábavnější: jsou plné faktických chyb a omylů, které krásně naznačují, nakolik zkreslené byly představy tehdejších běžných Američanů o životě v protektorátu.

Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava (1941–1942)

Pobaví i filmová mapa údajného Československa, kde jsou Praha nebo Lidice zaznamenány úplně špatně, nebo fakt, že atentát v jednom ze zmíněných filmů neprovedou parašutisté, ale osamělý odbojář, jakýsi „MUDr. Svoboda“ (který jménem odkazuje k symbolickému vyznění filmu). Ostatně, co si o filmu I katové umírají myslet, když se krátce po natočení dostal i do nacistického Německa, kde se stal oblíbeným mezi špičkou tehdejší SS. Mezi svoje oblíbené ho řadil zejména Karl Hermann Frank...

Sledujte antenát na Heydricha minutu po minutě

Heydrichův mercedes po atentátu 27. května 1942


Jistě, nad těmito snímky by se dalo snadno přezíravě mávnout rukou, utrousit něco ve stylu „no jistě, Američani“ a dál se tomu nevěnovat. Podobně ohromných přešlapů a nepřesností se však dopouštěli a dodnes dopouštějí i tuzemští tvůrci. A zatímco americké filmaře částečně omlouvají kulturní rozdíly i nezanedbatelný fakt, že během války těžko mohli zjišťovat, jak to v protektorátu chodí, ti čeští, zkreslující historii jen a pouze z ideologických důvodů, žádnou omluvu nemají. A že ideologie zasahovala do znárodněné kinematografie více než dost.

Je to i případ nejslavnějšího (a zároveň nejlepšího) snímku, který kdy o atentátu na Heydricha vznikl – s výmluvným názvem Atentát (1964). Režisér Jiří Sequens ho připravoval už od konce 50. let, natáčelo se ale až o několik let později. Komunističtí mocipáni scénáři totiž vyčítali, že v něm náležitě nezdůraznil roli komunistického odboje na této akci. Bodejť by taky zdůraznil, když žádná nebyla. Ale režim si chtěl na operaci Anthropoid taky přihřát polívčičku, a tak Sequens musel ustupovat.

Ústupků ale učinil poměrně málo – byť to, že ve filmu nezazní jména jako Gabčík a Kubiš kvůli tomu, že šlo o členy západního, tedy „toho špatného“ odboje, je vůči hrdinům samotným samo o sobě průšvih jako hrom. I tak jde ale o film povedený, který se v rámci dobových možností snaží o maximální realističnost dobových reálií.

Na rozdíl od Otakara Vávry, který se v Sokolovu (1974) rozvášnil natolik, že jeho snímek má s realitou Anthropoidu společného jen málo. U Vávry to ale nemůže překvapit, jeho podbízivost každému režimu a každé situaci byla mezi českými filmaři pověstná: začal točit za první republiky, neměl problém se během protektorátu přizpůsobit době, po únoru 1948 se s nadšením vrhl na budovatelské velkofilmy, v šedesátých letech se – ač generačně úplně jinde – zase pokoušel být součástí „československé nové vlny“ a s nástupem normalizace se poslušně normalizoval a točil komunistické nesmysly.

A propagandistické Sokolovo, společně se Dny zrady a Osvobozením Prahy, patří mezi největší normalizační bláboly, jaké kdy vznikly. Na rozdíl od Jiřího Sequense se ústupkům nebránil, včetně těch nejkřiklavějších: popravovaní lidičtí muži v poslední vteřině života sborově křičí „Ať žije komunistická strana!“; nadporučík Otakar Jaroš, který sice bojoval v československém vojsku v rámci Rudé armády, nicméně komunisty nesnášel, je vykreslen jako nadšený komunista, a tak podobně.

Vávra svoje jednání někdy omlouval, že to tak musel natočit, jinak by přišel o práci. Pravděpodobnější se ale vzhledem k jeho častému točení podle směru větru zdá jiná verze, kterou ostatně také sám Vávra vyprávěl: že celý film tak, jak je, sám aktivně vyběhal a dojednal na nejvyšších stranických místech.

A teď střih – a posuňme se o několik desetiletí dopředu. Vlastně až do třetího tisíciletí. I v posledních dvaceti letech vzniklo několik snímků, které se tak či onak dotýkaly osoby Reinharda Heydricha. Jako první zmiňme Lidice (2011), velkolepé drama Petra Nikolaeva o důsledcích atentátu na Heydricha. Bohužel při něm režisér příliš tlačil na pilu a velkolepost se zvrhla v prvoplánový kýč: Nikolaev například podmalovává mizanscénu natolik dramatickou hudbou, že divák ani na vteřinu nezůstane na pochybách, kdy má brečet a v kterých scénách má být dojat. A o dojetí mu šlo především, jinak se nedá tato 126minutová kýčovitost vysvětlit. Zlatý Vyšší princip, který se také vyrovnává s následky atentátu!

Hollywood a horká jehla

Ale pokračujme dál. Teprve před pár lety vznikly v krátké době hned dva heydrichovské snímky, Anthropoid (2016) a Smrtihlav (2017). Jeden v anglicko-české produkci, druhý v produkci francouzsko-americké a natáčený v Budapešti, která je lacinější než Praha. Ani o jednom filmu se nedá říct, že by byl vyloženě špatný, ovšem jako o povedených dílech se o nich taky mluvit nedá. Jeden z nich působí jako „hollywoodská verze atentátu“, druhý zase nehotově, spíchnutý horkou jehlou.

Když přišel Heydrich 27. září 1941 vraždit do Prahy, československý exil v Londýně měl již vycvičeno 83 mužů k možnému vysazení v okupované vlasti.

Reality se oba spíš přidržují, než aby se věrně držely, a ledacos upravují a přikrášlují. V případě Anthropoidu potěší, že opravdu vznikal v Praze, a navíc si v něm po boku hollywoodských hvězd Jamieho Dornana či Cilliana Murphyho zahráli čeští herci. Jenomže… když dvacetiletou přítelkyni Jozefa Gabčíka Liběnu (ve filmu Lenku) Fafkovou hraje jedenačtyřicetiletá Anna Geislerová, zkrátka to není ono. Smrtihlav se zase snaží (jako jediný film vůbec) trochu víc zabývat postavou Heydricha, ale i když se dočkal ztvárnění vynikajícím hercem Jasonem Clarkem, stejně působí ploše a bez života.

Nemluvě o dalších chybách: skupina Anthropoid nespolupracovala se Třemi králi; Josef Mašín nebyl zastřelen Heydrichem (byl popraven až po jeho smrti), stejně jako Václav Morávek nespáchal sebevraždu; Heydricha v nemocnici rozhodně nenavštívil Himmler… a mnoho dalších.

Zrozen pro roli Heydricha

Nakonec nejvěrněji protektorátní reálie a postavu Reinharda Heydricha přináší film nenápadný, televizní. A to i když má jen epizodní roli. Anatomie zrady (2020) je totiž především o plukovníkovi Emanuelu Moravcovi a jeho proměně z loajálního československého důstojníka v jednoho z největších protektorátních kolaborantů. Velmi reálně, dramaticky, bez patetických gest. Heydrich tu je opět zobrazen jen jako chladný, árijsky dokonalý stroj na likvidaci Čechů, ovšem vzhledem k malému prostoru to nevadí.

Navíc ho opět ztvárnil německý herec Detlef Bothe, který si tuto roli zopakoval po Lidicích a Anthropoidu už potřetí – především proto, že i bez přehnaného maskování je někdejšímu zastupujícímu říšskému protektorovi mimořádně podobný.

Ať už však je filmový Heydrich takový, nebo onaký, hraje ho Čech, Němec, či americká hollywoodská hvězda, ať už film vznikl ještě za války, nebo teprve předloni, důležité je jedno: pokaždé dopadne stejně. Smrt ho nedlouho po atentátu čeká v každém filmu naprosto bezpečně, stejně jako v realitě. A to je dobře.

Autor:

Cesta do Chorvatska 2022: Jak projet rozkopané Slovinsko a tankovat v Maďarsku

Premium Dobrá zpráva pro dovolenkáře mířící autem na Jadran. Cesta byla letos hladká, na nejrychlejší trase přes Vídeň, Graz...

Zbraně, které zaskočily Putina: „Muskovo“ bombardování

Premium Už druhý den po nočním překročení hranic měli triumfálně projíždět centrem Kyjeva, po čtyřech měsících místo toho vězí...

Jet sto třicet, nebo zpomalit? Na dálnici můžete uspořit litry paliva

Premium Ceny paliv opět atakují rekordy. Také si všímáte, o kolik víc řidičů jezdí poslední měsíce „na spotřebu“? Vyzkoušeli...

Kouzelná oslava Mezinárodního dne jógy na Karlově mostě
Kouzelná oslava Mezinárodního dne jógy na Karlově mostě

Pražští jogíni se 21. června poprvé připojili k ostatním jogínům, aby s nimi oslavili Mezinárodní den jógy. Oslavy se zúčastnilo 400 jogínů a sešli...

Mohlo by vás zajímat