Zcela mimořádné pak bylo to, že oba aktéři, slovenští Židé Rudolf Vrba (1924–2006) a Alfréd Wetzler (1918–1988), v dubnu 1944 nejen došli úspěšně do Žiliny, ale nadiktovali tam podrobnou zprávu. Ta se dostala ke Spojencům a byla ve svém rozsahu a úplnosti první takovou zprávou o likvidační rasové praxi nacistů. Díky tomu a mezinárodnímu tlaku pomohla zastavit již rozjeté deportace z Maďarska, kde tehdy ještě žila poslední relativně nedotčená židovská komunita v nacisty ovládané Evropě.
Proto jsou jména Vrba a Wetzler hodná zapamatování. Zvláště když se u nás první půlstoletí od války moc nepřipomínala. Soustřeďme se nyní na Rudolfa Vrbu, neboť se narodil 11. září 1924 v Topolčanech. Ve středu to bude sto let.
Jako Kubiš a Tři králové?
Výkon Vrby a Wetzlera zapadá do zdejší tradice v tom smyslu, že československý, respektive český a slovenský odboj jako celek – ve srovnání třeba s Polskem či bývalou Jugoslávií – nedosáhl přelomových úspěchů, které by ovlivnily vývoj války a velkých dějin. Zato se zapsal do historie, do její světové extraligy, špičkovými výkony jednotlivců.
Když se řekne Kubiš a Gabčík (či operace Anthropoid), i ten, kdo se o protinacistický odboj zvlášť nezajímá, ví, oč jde. Že tito dva muži odpravili Reinharda Heydricha, nejvyšší nacistickou špičku zabitou v Evropě odbojem. Když se řekne Balabán, Mašín, Morávek (nebo Tři králové), tak i ti, kteří nejsou znalci dějin, si vybaví léta 1939 až 1942 a legendu, která se s těmito muži pojí.
Kam zmizela těla Gabčíka a Kubiše? Nový tým expertů bude rozkrývat záhadu i přes DNA, chce najít také další hrdiny |
A teď upřímně: je to tak i s Vrbou a Wetzlerem? Připomínáme si dnes nějak šířeji, že tito dva slovenští Židé dokázali něco, co jen nepatrná hrstka jiných (utéci z Osvětimi), a navíc o tom sepsat zprávu informující Spojence? A to se tu připomíná jeden z největších československých zářezů do moderní historie!
Ale zdá se, že v širším povědomí kořeny úplně nezapustil, i když mnozí se o to snaží. Patří sem třeba tři roky starý slovenský film Zpráva natočený podle Wetzlerovy knihy Co Dante neviděl. Film, který vysílala i Česká televize.
Ale pro jistotu zopakujme, co znamená, „když se řekne Vrba a Wetzler“. Jak už bylo řečeno, budeme se držet spíše Vrby (či jeho knihy Utekl jsem z Osvětimi), protože má kulaté výročí.
Vrba se narodil jako Walter Rosenberg 11. září 1924 v Topolčanech. To opakování data má svůj význam. Díky němu nám více dojde, že to vše – od šikanózních praktik přes deportaci do lágru, útěk z něj, sepsání zprávy o Osvětimi až po účast ve Slovenském národním povstání – prožil ve věku 15 až 20 let. Tedy v době, kdy dnešní vrstevníci mají věru jiné starosti.
A že dvacáté narozeniny, ač riskoval jako partyzán, slavil poprvé po dlouhé době na svobodě. To už používal své „válečné jméno“ (nom de guerre, říkají znalci) Rudolf Vrba. A ponechal si ho až do smrti v březnu 2006 ve Vancouveru.
Rudolf Vrba, Alfréd Wetzler.
Již brzy po vzniku Tisova slovenského státu byl coby Žid vyloučen z gymnázia a živil se jako dělník. Leč sám se věnoval samostudiu – učil se anglicky a rusky. V březnu 1942, pod vlivem sílící protižidovské šikany i prvních transportů „na východ“, se rozhodl odejít přes Maďarsko a Jugoslávii do Británie a tam vstoupit do exilové československé armády.
Mezi vnitřním a vnějším řetězem
Nechal se odvézt taxíkem z Trnavy, kde tehdy s matkou žil, do Seredi, a v noci šel pěšky do Galanty, která už byla v Maďarsku. V Budapešti našel doporučené lidi, ale zjistil, že aby se jakž takž bezpečně dostal do Británie, potřeboval by poměrně kvalitní falešné (rozuměj árijské) doklady. Jenže když se vracel do Trnavy, kde by si doklady obstaral, chytli ho maďarští pohraničníci, předali slovenským úřadům a ty ho obratem umístily do sběrného tábora v Novákách.
Jinými slovy: od toho dne, od svých 17 let, měl před sebou budoucnost v podobě transportů a táborů různého ražení – od sběrných až po vysloveně likvidační. Takto se začátkem června 1942 dostal do Majdanku a ještě téhož měsíce do Osvětimi.
Vrba měl svým způsobem štěstí, že byl zařazen do vyklízecího komanda (v lágrovém slangu Kanada – třídili věci nových vězňů z transportů), do skladu potravin či na stavbu chemičky Buna. Toto pracovní zařazení mu umožňovalo alespoň nějaký pohyb po lágru a komunikaci s jinými vězni. Takto se dozvídal informace, jež pak byly shrnuty ve Zprávě Vrby a Wetzlera. A zároveň měl jakýs takýs přístup například k civilním oděvům, prostě věcem, bez kterých by byl budoucí útěk nemožný.
Popraven v Terezíně. Redaktor prvorepublikových LN Zdeněk Bořek-Dohalský zaplatil za protinacistický odboj životem |
Když bylo komando Kanada v lednu 1943 přesunuto z lágru Auschwitz I do lágru Auschwitz II-Birkenau (Březinka), potkal tam svého známého z Trnavy, o šest let staršího Wetzlera. Připojil se k odbojové skupině kolem Dawida Szumulewského a od druhé poloviny roku 1943 začali s Wetzlerem uvažovat o útěku.
Když se řekne útěk z Osvětimi, to není otázka pro odpověď ano–ne. Bylo to něco, co si žádá dlouhou přípravu a organizaci. Postupně získat civilní oděv, prostředky otupující psí čich (až se po uprchlících začne pátrat), kompas, mapu a jiné věci, jež jsou v normálním světě banální, ale ve světě lágrů nedostupné. A hlavně možnost práce za dráty. A toto si žádá vysvětlení.
Jak píše Vrba, v Osvětimi byly dva strážní okruhy: vnitřní řetěz na hranici lágru a vnější řetěz asi jeden až tři kilometry daleko (tvořený strážními věžemi). Když se večer při počítání vězňů zjistilo, že někdo chybí, začal poplach. Vnější řetěz byl obsazen a stovky esesáků se psy začaly pátrat. Toto opatření bývalo odvoláno až po třech dnech, když už se mělo za to, že uprchlíci jsou mimo dosah stráží.
Vrba s Wetzlerem tedy věděli, že si musí vybudovat úkryt mezi vnitřním a vnějším řetězem, a to takový, ve kterém by vydrželi tři dny. A ve kterém by se zařídili tak, aby je nevyčenichali psi. Úkryt vyhloubili v hromadě trámů na staveništi tábora B III (v lágrovém slangu Mexiko) počátkem roku 1944. Ale ještě neměli jasný termín útěku.
Kolik jich vlastně uteklo
K jeho stanovení přispělo zplynování značné části takzvaného rodinného tábora, tedy tábora českých Židů, respektive Židů transportovaných z Terezína. Po jeho likvidaci nacisty bylo zcela jasné, že jiná alternativa než smrt v tomto prostředí neexistuje.
Což byla zpráva, kterou bylo třeba předat světu. A druhým motivem byl osud židovské komunity v Maďarsku. Jak už bylo řečeno, ta ještě zůstala relativně nedotčená, ale Vrba s Wetzlerem pokládali za nezbytné varovat jak vedení maďarských Židů, tak Horthyho úřady, aby nesouhlasily s deportacemi.
Proto Vrba s Wetzlerem 7. dubna 1944 vlezli po práci za dráty do připraveného úkrytu, v něm přečkali kritické tři dny, a pak pokud možno skrytě vyrazili směrem na jih a do hor – na Slovensko. Uspěli a dostali se až do Žiliny. Nevíme, jak dlouhou trasu přesně urazili, ale Memoriál Vrby a Wetzlera, pěší pochod z Osvětimi na Slovensko, který se pořádá už deset let, bývá rozvržen na 130 kilometrů a šest dnů.
Tady ještě odbočme. Jak se už léta opakuje, samotný útěk z Osvětimi byl zcela mimořádnou věcí, jenže záleží, jak přesně se na to člověk dívá. Na Wikipedii je k tomu pasáž, kde se píše: „Auschwitz patřil k táborům s poměrně vysokým počtem uprchlých vězňů.“ Podle práce polského historika Henryka Świebockého bylo v Osvětimi zaznamenáno 802 pokusů o útěk, z toho 144 úspěšných, 327 neúspěšných a 331 takových, o kterých chybějí další informace.
To je hodně, je to druhé místo v pořadí za koncentrákem Buchenwald, ze kterého uteklo 1 967 vězňů (jenže značná část z toho až v roce 1945, kdy už se nacistický režim hroutil). V případě koncentráku Auschwitz-Birkenau je to počítáno za roky 1940–1945, tedy i za dobu, kdy Osvětim sloužila jako zajatecký tábor pro polské, respektive sovětské vojáky. Zřejmě proto vedou pořadí pokusů o útěk Poláci (396) před Sověty (179) a Židy (115).
Však také vůbec prvním uprchlíkem z Osvětimi byl 6. července 1940 Tadeusz Wiejowski. A mezi nejslavnější patří Witold Pilecki, polský důstojník, který se nechal v září 1940 při šťáře ve Varšavě úmyslně zatknout a dopravit do Osvětimi, aby získal informace pro polský odboj, a v dubnu 1943 z lágru utekl. (Mimochodem, coby voják Armiji Krajowe byl v květnu 1948 popraven komunisty.)
Jinými slovy, statistické hodnocení, natož srovnání útěků je velmi ošidné, ba demagogické. Těžko srovnávat zajaté vycvičené vojáky a způsob jejich střežení s byrokraticko-industriálním provozem holokaustu, který pohlcoval miliony zaskočených lidí od malých dětí až po seniory. Takže čteme-li na české Wikipedii, že Rudolf Vrba byl jedním z pěti Židů, kterým se podařilo utéci z Osvětimi a současně předat Spojencům zprávu o masovém vraždění, můžeme tomu věřit doslova, nebo taky nemusíme.
Kdyby o měsíc dříve
Ale to už jsme u Zprávy Vrby a Wetzlera. O jejím významu – na rozdíl od přesného počtu útěků – není pochyb. Dodnes ji najdete na webech slovutných institucí (třeba amerického ministerstva spravedlnosti, česky na www.holocaust.cz) jako původní a věrohodný pramen. A svého času pramen de facto jediný.
Vrba a Wetzler svou zprávu diktovali v Žilině 25. dubna 1944. Hned byla přeložena a dostala se ke Spojencům a nejen tam. Byla to první ucelená informace o mechanismu nacistického vyvražďování a jeho praxi. Ale píšeme-li „hned“, z hlediska židovské komunity v Maďarsku přišla publikace stejně pozdě.
Pro srovnání. Britská BBC o zprávě informovala 15. června 1944, The New York Times 20. června. Přitom už 15. května začaly rozsáhlé deportace maďarských Židů do Osvětimi (postihly 437 tisíc lidí). I když pak americký prezident Roosevelt, švédský král Gustav V. a papež Pius XII. apelovali na Miklóse Horthyho, aby deportace zastavil, i když je Horthy 9. července skutečně stopnul a i když tak bylo podle odhadů zachráněno na 200 tisíc lidí, kdyby to vše proběhlo bez prodlev, mohl být výsledek podstatně účinnější.
Takže je otázka, do jaké míry Vrba s Wetzlerem hodnotili svou akci jako úspěch. Jistěže už samotný útěk z Osvětimi byl velký úspěch. Jistěže byl úspěchem i fakt, že se rychle podařilo sepsat zprávu. Ale kdyby byla medializována a diplomaticky využita o měsíc dřív, mohlo být zachráněno nikoli 200 tisíc, ale snad až 600 tisíc lidí. Anebo ne? Historie nezná kdyby. Ale Vrba s Wetzlerem si to kdyby odpustit nemohli.
