V polovině 19. století to nebylo tak dávno, co historická srovnávací jazykověda nadšeně objevila, že indoevropské jazyky jako sanskrt, perština a všechny velké evropské jazyky jsou si vzdálenými bratranci. Z lůna lingvistiky pak vzešla i „srovnávací mytologie“ jako nový obor humanitních věd. Když badatelé porovnávali světová náboženství a jejich bohy a mýty, ústředním symbolem a oblíbeným výkladovým klíčem se stalo slunce.
Friedrich Max Müller (1823–1900), britský filolog a indolog německého původu, četl staré indoevropské mýty jako básnické, časem nepochopené popisy přírodních jevů, zejména pak běhu slunce: úsvit, polední žár, západ slunce a znovu jeho návrat, to vše v nekonečném kolotoči. Slavná zkratka „solární mýtus“ a ještě slavnější provokace, že mytologie není ničím jiným než „nemocí jazyka“, vystihují jeho pointu.
Müller tvrdil, že mnoho mýtů vzniklo právě z nedorozumění v jazyce. Lidé prý původně pojmenovávali zkušenost s neuchopitelnými věcmi jako slunce, měsíc, hvězdy, hory, řeky skrze básnická a metaforická pojmenování. Jenže časem se původní významy slov zamlžily a metafora začala být chápána doslovně: ze jména (nomen) se stalo božstvo (numen) a z přírodního cyklu mytické drama.
Obrozenci jako Ján Kollár, Václav Krolmus a zejména Karel Jaromír Erben hledali ve slovanském folkloru zbytky dualistických pojetí světa a bohů – a na slunce se tak trochu zapomínalo.
