A tato návštěva byla také příležitostí si po čase prohlédnout moderní architekturu slovenské metropole. Malý seriál o jejím vývoji tak právě začíná.
Dnes si představíme alespoň některé stavby z konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Na Slovensku tehdy nebyla žádná vysoká škola se zaměřením na stavitelství a architekturu, a tak sem na pozvání přicházeli absolventi učilišť v Budapešti, Vídni nebo Praze. Byli to Slováci, Češi, Maďaři, Němci i Židé. Tehdy se začalo město dynamicky rozvíjet, stavěly se nejen bytové domy a vily, ale také veřejné a administrativní budovy, školy či divadla.
Divadelní historismus
Novou výraznou dominantou města se stala budova Měšťanského divadla, která nahradila na dnešním Hviezdoslavově náměstí starší, stejnojmenný objekt. Reprezentační stavba vznikla v projekčním ateliéru vídeňských architektů Ferdinanda Fellnera (1847–1916) a Hermanna Helmera (1849–1919), uznávaných odborníků na divadelní budovy, kterých v Evropě postavili několik desítek. Na našem území šlo třeba o divadla v Praze (dnes Státní opera), Brně, Liberci, Karlových Varech, Mladé Boleslavi nebo Jablonci nad Nisou.
Bratislavský objekt se stavěl v letech 1884–1886 v barokně-renesančním stylu. Sál měl kapacitu 611 diváků. K autorům výzdoby patřili například německý malíř baron Willibald Leo von Lüttgendorf-Leinburg či vídeňský sochař Theodor Friedl. Roku 1920 scénu získalo Slovenské národní divadlo, které dnes disponuje i novou budovou na břehu Dunaje, takže tato stavba se v současnosti pro odlišení nazývá Historická budova SND.
Praha otevřela dva moderní terminály, jeden přímo ve Stromovce. Jak se povedly? |
Jen kousek od divadla na rohu ulic Mostová a Medená byla v letech 1913–1919 vystavěna honosná neobarokní budova Reduty, která dnes hostí Slovenskou filharmonii. Autory této stavby byli maďarští židovští architekti Deszó Jakab (1864–1932) a Marcell Komor (1868–1944), absolventi budapešťské techniky a žáci zakladatele moderní maďarské architektury Ödöna Lechnera.
Secesní Bratislava
Velmi hezká a svérázná je slovenská, respektive maďarská secese, která nese rysy orientální architektury a prvky inspirované lidovými stavbami. Vliv na ni měla i vídeňská tvorba té doby, zejména práce Otta Wagnera. K cenným ukázkám tohoto stylu patří tzv. Tulipánový dům ve Štúrově ulici architekta Józefa Schillera z let 1903–1904. Stavba byla léta v dezolátním stavu, po nedávné opravě je v ní luxusní hotel.
Asi nejvýznamnější stavbou v secesním stylu v Bratislavě je katolický kostel sv. Alžběty uherské, vystavěný v letech 1909–1913, známý pod názvem Modrý kostelík podle barvy omítky i keramických ozdobných prvků. Jde o jednolodní stavbu s železobetonovou klenbou a asymetricky umístěnou věží se vstupem do Bezručovy ulice. Autorem je maďarský architekt Ödön Lechner (1845–1914), absolvent berlínské techniky. Tento čelný představitel historismu a secese je znám především jako autor budovy Uměleckoprůmyslového muzea v Budapešti.
Intervence u Panny Marie Vítězné. Jak se Pleskotovi podařily úpravy před Pražským Jezulátkem? |
Poslední stavbou, kterou si dnes prohlédneme, je budova filiálky Zemské banky v Jesenského ulici. Stojí za ní známý pražský architekt Osvald Polívka (1859–1931), autor pražského sídla této banky v ulici Na Příkopě v historizujícím stylu i její další, o něco mladší budovy naproti přes ulici Nekázanku v secesním módu.
Bratislavská stavba je také secesní, ale postavena byla až na prahu dvacátých let, kdy už tento styl vycházel z módy. Autorem sochařské výzdoby byl častý Polívkův spolupracovník Ladislav Šaloun, který mj. zdobil i jeho a Balšánkův Obecní dům v Praze. Polívka ve slovenské metropoli navrhl i domy zaměstnanců banky v Sienkiewiczově ulici.
A příště se zaměříme na ukázky bratislavské meziválečné architektury.
