Již potřetí dnes zavítáme do slovenské metropole, abychom se blíže podívali na další éru, tentokrát tu spojenou s komunistickým totalitním režimem. Jak uvidíme, i v těžkých podmínkách tam vzniklo ledacos zajímavého. Po válce byla v Bratislavě konečně založena Vysoká škola technická, kde bylo možno studovat také architekturu a stavitelství, a později byl obor architektura otevřen i na Vysoké škole výtvarných umění.
Slováci na nové učiliště povolali svého špičkového architekta Emila Belluše. Dále tu působili další předváleční absolventi brněnské, resp. pražské Fakulty architektury a stavitelství ČVUT Štefan Lukačovič a Eugen Kramár, autoři bratislavských postfunkcionalistických úředních budov. Kramár však později musel z politických důvodů školu opustit.
A další profesoři byli na novou slovenskou techniku povoláni z Čech a Moravy. Byl to především Vladimír Karfík, absolvent pražské techniky, který pracoval i ve studiích Le Corbusiera v Paříži či Franka Lloyda Wrighta v americkém Taliesinu a poté projektoval pro Baťovu továrnu ve Zlíně, takže jeho další kariéra v českých zemích byla ohrožena.
Bratislava na přelomu století? To byla velká díla historismu a secese |
Do potíží se v Praze dostal i známý pražský projektant Karel Hannauer ml., který zdědil po otci velkou stavební firmu, jež byla pak znárodněna. Lépe na tom z kádrového hlediska nebyli ani další někdejší absolvent pražské techniky a člen Devětsilu Jan E. Koula, ani pedagog této pražské školy Alfred Piffl. V Bratislavě šanci dostali: jejich minulost Slováky nezajímala, věděli, že jde o špičkové projektanty.
Hodnotná díla
Po roce 1948 samozřejmě i tam zanikla samotná profese architekta a všichni museli nastoupit do projektových ústavů, kde pracovali na přidělených úkolech. Jediný povolený styl byl až do konce padesátých let tzv. socialistický realismus, zkráceně sorela, podle sovětských vzorů.
V tomto stylu vznikla i v Bratislavě řada staveb a také památníků různé úrovně. Zatímco však v Praze byl dle moskevských vzorů postaven trapný hotel International, ve slovenské metropoli vznikla podle Bellušova návrhu špičková stavba: jeho hotel Devín na dunajském nábřeží dodnes neztratil nic na své noblese, která spíše odkazuje k italské meziválečné architektuře než k sovětským vzorům ždanovovské éry.
Hodnotné stavby vznikaly v Bratislavě i v šedesátých letech. Z nich vyniká bratislavské krematorium, které stojí na okraji města při dálnici na Brno. Autor Ferdinand Milučký tu v letech 1962–1968 vytvořil mimořádně působivou bílou horizontální kompozici hmot na mírném svahu s navazujícím lesním hřbitovem skandinávského typu (této stavbě jsem se již na tomto místě před časem věnoval).
Nicméně tu bylo vybudováno několik pozoruhodných děl i v době tzv. normalizace, jejich projekty ovšem sahají ještě do šedesátých let. Tato díla jsme tehdy jako studenti obdivovali, měla evropskou úroveň. Rád bych stručně představil alespoň některá z nich.
Kontroverzní dominanty
Slovenská národní galerie sídlila původně v barokním paláci tzv. Vodních kasáren na dunajském nábřeží. Architekt Vladimír Dedeček k ní v letech 1969–1977 přistavěl směrem k řece v brutalistním stylu výraznou novostavbu, jíž dominují stupňovitě uspořádané ocelové vazníky o rozponu více než 50 metrů, kryté plechem, pod nimiž je průchod do nádvoří. Dokončená budova vyvolala kontroverze, i dnes je zdrojem diskusí. Bezesporu ale jde o výrazný výtvarný počin.
Bratislava meziválečná. V čem vynikala avantgardní architektura slovenské metropole? |
Další mimořádnou stavbou byla budova Slovenského rozhlasu ve tvaru obrácené pyramidy, navržená architekty Štefanem Svetkem, Štefanem Ďurkovičem a Barnabášem Kisslingem. Stavba z let 1967–1983 má ocelovou konstrukci a obsahuje i velký koncertní sál.
Technicky i výtvarně originální je také most SNP přes Dunaj. Byl postaven v letech 1967–1972 dle projektu Arpáda Tesára, Jozefa Lacka a Ivana Slameně. Dominuje mu 85 metrů vysoký pylon s válcovitou vyhlídkovou restaurací, který nese na lanech zavěšené dvě ocelové mostovky. Jde o výrazné architektonické dílo, negativem ale je, že byla kvůli výstavbě jeho nájezdů zničena část bývalého bratislavského ghetta.
A poslední stavbou, kterou si dnes představíme, je téměř 200 metrů vysoká televizní věž na vrchu Kamzík ve tvaru dvou jehlanů spojených základnou. Tato další dominanta slovenské metropole byla postavena v letech 1967–1975 podle projektu architektů a inženýrů Májka, Tomašíka, Jurici a Kozáka. Ve výšce 70 m se nachází vyhlídková restaurace.
A příště? Příště nás už čeká žhavá bratislavská současnost.
