Karel Čapek psal o samostatné, liché šlépěji hned dvakrát. Poprvé se v knize Boží muka objevila povídka Šlépěj, nezůstalo však pouze u ní: najdeme zde též Elegii (Šlépěj II). O více než desetiletí později přišly Povídky z jedné kapsy a v nich Šlépěje – a jelikož jde o plurál, je tu pro změnu povídka jen jedna. V Šlépěji v závěru čteme: „Já se jí nepustím (…) šlépěje, která už není a nebude…“ To Šlépěje jsou lidovější, poklidnější verzí, jež končí tím, že je lichá šlépěj překryta stopami služebních bot strážníka: „,Zaplaťpánbůh,’ oddychl si pan Rybka a šel spát.“
Odpor ke všemu českému
Po stopách další takové liché šlépěje se nyní vydal hudební publicista Miloš Hroch v knize Šeptej nahlas, v níž se vrací k fenoménu shoegazeu, a to k tomu pražskému, jenž vypučel v první polovině 90. let v Praze. Šlo o kapely, které se inspirovaly na Britských ostrovech a jejichž poznávacím znamením kromě zkreslených kytar a zahalených hlasů bylo i to, že muzikanti nekomunikovali s publikem, působili až stydlivě, někteří k němu stáli zády či hleděli do země a zírali si na boty – toť doslovný překlad jejich označení.
Takové hledění do země však mělo rovněž svůj praktický důvod, neboť kytaristé měli před sebou řadu krabiček – efektů, jež bylo třeba ovládat sešlapováním. Tak se vydejme za touto šlépějí, která už není a nebude a kterou mnozí lidé ve své době vůbec nezaznamenali. Vypovídá totiž mnohé nejen o 90. letech, ale i zdejší kultuře obecně.
V první polovině 60. let se roztrhl pytel s Hrabalem. Nejprve se mladí filmaři, o nichž se později bude mluvit jako o československé nové vlně, zhostili jeho povídek ve filmu Perličky na dně. Následně přišel Jiří Menzel s celovečerním snímkem podle Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky, hlavní roli Miloše Hrmy v něm ztvárnil zpěvák Václav Neckář a Jiří Menzel za film dostal Oscara.
V první polovině 90. let se zase roztrhl pytel se svobodou. Týkalo se to i hudby. V každém městě najednou vznikl rockový klub a Praha jimi byla doslova podminována, včetně Obecního domu. A součástí pestré nabídky se staly kytarové, shoegazeové kapely zpívající anglicky. Jejich členy byli i Jan Muchow a Jan Čechtický, kteří si následně zahráli ve filmu Šeptej (1996) Davida Ondříčka, jenž za něj Oscara nezískal.
Shoegaze byl naprosto odpojený od lokálních kořenů, což potvrzuje sám Jan Muchow, jenž v knize Šeptej nahlas říká: „Nikdy mě nebavily české pohádky. Neměl jsem rád pitvořivé cimrmany ani Švejka, Hrabal popisující odlesky slunce v pivu na čtyřech stránkách mi přišel ukecaný.“
Zásadní rozdíl
Ale pojďme dál. V roce 2011 natočil Petr Luňák „komiksový“ film Alois Nebel. K němu vznikla písnička Půlnoční, jejímiž autory jsou Jaromír Švejdík a Jan Muchow, oba taky v klipu k písni hrají – a kdo to před nimi nezpívá? Ovšem, nikdo jiný než Václav Neckář.
A také nikdo jiný než Petr Luňák nestál na počátku vzniku knihy Šeptej nahlas, neboť jak čteme na konci svazku, dal jednoho dne hudebnímu publicistovi Miloši Hrochovi (1989) všechny dobové nahrávky s tím, ať pojedná „český shoegaze mezi Východem a Západem“, jak zní podtitul této knihy, vydané nakladatelstvím Paseka.
A Miloš Hroch se tohoto úkolu chopil a pojednal. Na jednom místě knihy dokonce přirovnává pronikavost českého shoegazeu do světa v první polovině 90. let právě k československé nové vlně ve filmu let šedesátých. Je tu ale zásadní rozdíl v tom, že tyto filmy si dodnes podržely relevanci, v domácím prostředí punc nepřekonatelnosti a zůstávají v širokém povědomí. Navíc vycházely právě ze zdejšího prostředí, a tak jsou originální.
Napodobuji, tedy jsem
Jenomže nic z toho v případě dotyčných kytarových kapel z 90. let nejenže neplatí, ale vlastně je to naprosto opačně. Povědomí o nich dnes zůstává pouze u pamětníků a na české prostředí napojeny nebyly, přičemž ani na něj napojeny být nemohly, neboť byly plně přisáty k prostředí britskému. Takže není divu, že o nějaké originalitě nemůže být řeči. Obdobně nepřekvapuje, že zaujaly právě na Britských ostrovech: koho by přece nepotěšilo a nezaujalo, že „nás“ někde někdo napodobuje.
Zemřel hudebník Pavel Trefil, baskytaristovi kapely Bypass bylo 46 let |
Proto by bylo mnohem příhodnější přirovnání českého shoegazeu k surrealismu, o němž je v Šeptej nahlas ostatně rovněž zmínka, protože jedna z probíraných skupin se pojmenovala podle surrealistické výtvarnice Toyen. Francouzské surrealisty rovněž mezi válkami potěšilo, že v Česku mají napodobitele, svou odnož, a v čele s Andrém Bretonem a Paulem Éluardem přijeli do Prahy, aby si toto zrcadlení užili – stejně jako štáb MTV v případě shoegazeu.
Autor Šeptej nahlas uvádí dále historku, v níž měl dostat manažer kapely Ecstasy of St. Theresa nafackováno od Ivana Magora Jirouse, když si s ním chtěl popovídat o shoegazeu, ale byl jediný, kdo o to stál. Miloš Hroch z toho vyvozuje: „Představitelé undergroundu chtěli být obdivovaní a uctívaní jako hrdinové – žili z minulosti.“
Kdo alespoň trochu poznal Ivana Magora Jirouse, ten ovšem ví, že šlo o gesto, které nemělo se slávou, natož se shoegazem nic společného. A nebude náhoda, když dnes můžeme říct, že v povědomí zůstává tento esejista a básník než dotyčné shoegazeové kapely.
Přede mnou jde Forman
Politika, minulost, to bylo něco, co se do tvorby shoegazeových kapel na začátku 90. let nedostalo. Dalo by se říct, že se toho štítily. Stejně jako češtiny, i když mnozí začínali v česky zpívajících formacích hrajících buď tzv. novou vlnu, či jakýsi postpunk.
Angličtina však byla v nově otevřeném světě jasnou volbou, a to přesto, že s ní většinou měli problémy, včetně výslovnosti. Málokdo z nich anglicky skutečně uměl, nicméně tehdy panovalo přesvědčení, že stačí začít zpívat anglicky a hned budeme světoví a nebude poznat, z jakého Zapadákova pocházíme, všichni si budeme rázem rovni.
Navíc shoegazeová hudba používala hlas spíše jako další nástroj, jak opakovaně v Šeptej nahlas zaznívá, a šlo o hlas zastřený, zkreslený, většinou na pokraji slyšitelnosti a srozumitelnosti. Což všechno hrálo dohromady, neboť nejenže tito hudebníci často angličtinu neovládali, ale ani netoužili nic sdělit.
Nejstarší kapela, Toyen, je dobrým příkladem, na němž lze ukázat nástup a rychlý pokles této módní vlny. Začínali s česky zpívanými písněmi – mezi nimi se stala nejpopulárnější Po stopách zmizelých železnic, kde se prorocky zpívá „tak deset kroků přede mnou jde Forman“. Následně natočili anglicky nazpívané EP, kde nechybí ani přetextovaná Po stopách zmizelých železnic, v níž sice jméno slovutného režiséra zůstalo, avšak vyslovované anglicky „Majlos Forman“.
Po této nahrávce už přišla velmi ambiciózní deska Last free swans! (1992), jež byla tehdy doma přijata vlažně, až rozpačitě. Následoval krok zpět, vydání česky nazpívaného alba Malíř smutnej (1993), ovšem tento pokus o záchranu alespoň tuzemských pozic stejně nezabral. Kapela zůstala viset někde mezi. Nestala se úspěšnou ani v zahraničí, ani doma. Dobře je to vidět při srovnání s Tichou dohodou, s níž Toyen začínali a která zpívala neustále výhradně česky.
Názorný je jeden detail právě z obalu desky Malíř smutnej. Sice mu vévodí stylizovaná fotografie, ale uvnitř jsou momentky se členy kapely. A příznačně je tam zachycen Jiří Křivka, jak hraje s ponožkami v sandálech. To je daleko větší buranské peklo než celý zatracovaný underground… Navíc šlo o kytaristu, jenž nahradil Iva Hegera z původní sestavy, což byla fatální ztráta, neboť jak byla úsporná Hegerova hra pro Toyen požehnáním, Křivkova rokenrolová předvádivost byla posledním pomazáním.
V Praze úspěch. A jinde?
Navíc naše klubová scéna byla velmi pestrá. A nejen ta klubová. Byli tu namátkou Psí vojáci s Filipem Topolem, Dunaj, Už jsme doma, Tom Is My Sugar, Zuby nehty, Tata bojs, jeseničtí Priessnitz, frýdecko-místecká Prouza, Sluníčko s Lenkou Dusilovou, Walk Choc Ice, Support Lesbiens, Jolly Joker and The Plastic Beatles of the Universe, brněnské Bratrstvo, Výlet či Helmutova stříkačka.
K tomu film Jízda (1994) Jana Svěráka zpopularizoval ostravské Buty s Radkem Pastrňákem a Mňága – Happy end (1996) Petra Zelenky zase potvrdila výrazný nástup valašskomeziříčské kapely Mňága a Žďorp. Takže Šeptej bylo tenkrát pouze jedním z hudebních filmů. Ani tehdy ne tím nejvýraznějším.
U Petra Zelenky se navíc nejednalo o první mystifikační kvazidokument o hudební skupině. Již měl na kontě televizní film Visací zámek 1982–2007 (1993), po letech ještě přišel Rok ďábla (2002) s Čechomorem a Jaromírem Nohavicou. Režisér, jenž se výrazně etabloval Knoflíkáři (1997), potom napsal s Olgou Dabrowskou scénář k dalšímu filmu Davida Ondříčka, který se stal výrazně populárnějším než Šeptej.
Jednalo se o Samotáře (2000), kde dělal hudbu – abychom opět uzavřeli kruh – Jan Muchow. Ostatně, to se stalo Muchowovou specializací po rozpadu původní sestavy Ecstasy of St. Theresa, i když v pozměněném složení a s odlišným repertoárem funguje tato značka dodnes.
Členové shoegazeových kapel v knize Šeptej nahlas vzpomínají, jak fungovali v pražském ghettu. V některých klubech byli v určitou chvíli za bohy, ale za hranicí metropole byli nikým. Příznačné je překvapení ohledně vřelého přijetí ve Vyškově, kde působili Here, jediná mimopražská formace z Šeptej nahlas.
Miloš Hroch rovněž zmiňuje, jak raní Here předskakovali právě Mňáze a Žďorpu, koncert nedopadl právě nejlépe, a ještě se vyškovští mladíčci vysmívali valašskomeziříčským kolegům pro jejich infantilní námořnické oblečky. Ale abychom přidali další uzlík v našem příběhu: v Here zpívala Míša Klímková, jež brzy vyškovskou sestavu opustila proto, že chtěla dělat vokály Petru Mukovi. Nicméně tato zpěvačka dnes zůstává přítomna v éteru též díky tomu, že na sólovou desku zpěváka Mňágy a Žďorpu Petra Fialy nazpívala duet Měsíc.
Již bylo řečeno, že české shoegazeové kapely doma na nic nenavazovaly a ani drápkem se nezachytily v širší paměti či v rádiových rotacích. Že se to stalo Ecstasy of St. Theresa, Naked Souls či Here, nepřekvapí, ale že se to nepovedlo ani Sebastians, je na pováženou.
Pražská kapela, která nebyla pod vlivem My Bloody Valentine, ale jiného britského uskupení – Stone Roses –, natočila jedinou desku, a to téměř na konci svého působení. Abychom poskytli obraz o jejich stylu pro ty, kdo je nikdy neslyšeli, tak tato věčně rozpohybovaná pětice ráda na koncertech přidávala písničku z filmu Ať žijí duchové! – ano, tu o tom, že se zbláznilo páže, co má kouli velké ráže.
Jak ukazuje kniha Miloše Hrocha, tyto skupiny byly de facto smeteny poté, co móda shoegazeu přes noc skončila. Příznačné je, že ty české na to neměly žádný vliv. Byly ve vleku i v tomto směru. Bylo jim pouze dáno na vědomí, že jejich hvězdná hodina skončila – pro ně předčasně, neboť do ní jako plagiátoři pochopitelně naskočili se zpožděním.
Dodejme pro kontext, jaká překotná to byla doba: své převratné desky tehdy vydala Nirvana nebo Red Hot Chili Peppers, Faith No More či Metallica, do toho debutovali Smashing Pumpkins, Pearl Jam nebo Radiohead... na shoegaze nebylo místo.
V Šeptej nahlas se však spíše zdůrazňuje, že kapely Ecstasy of St. Theresa a Here natočily Peel Session – jedná se o nahrávky populárního hudebního redaktora BBC Johna Peela, nepostrádající prestiž. Avšak nic jiného než důsledek faktu, že kdesi v Čechách a na Moravě někdo důkladně kopíroval anglické skupiny, v tom nehledejme.
Trocha dojetí
Obrácenou stranou atmosféry Prahy 90. let, která v Šeptej nahlas rovněž nechybí, je přítomnost anglických či amerických spisovatelů v našem hlavním městě. Miloš Hroch zde uvádí britského prozaika Toma McCarthyho, jemuž česky vyšel dosud pouze román C, jeden z textů, v němž se odráží jeho zkušenost s českým prostorem.
Co se týče zájmu o „kafkovskou“ Prahu, můžeme vedle neblahých zkušeností Philipa Rotha – viz Pražské orgie – či Fredericka Forsytha s StB jmenovat novelu Utz (1988) Bruce Chatwina, případně golemovské téma v Úžasných dobrodružstvích Kavaliera a Claye (2000), za něž Michael Chabon obdržel Pulitzerovu cenu. Ovšem ohledně mladíků, kteří v Praze tenkrát dlouhodobě pobývali, musíme dodat, že se nejednalo zrovna o první ligu anglofonní literatury – také je vedle kafkovského genia loci do Prahy lákalo především levné živobytí.
Podstatné je si u tohoto tématu uvědomit, že svět vážně není zvědavý na to, co píší o Praze a české historii zdejší spisovatelé. Čtenáře nejen za kanálem či za oceánem Praha zajímá teprve tehdy, když jim ji naservírují tamní umělci. I tak z toho bývá české prostředí celé dojaté: jejich domovem se zabývá kdosi z toho velkého světa! Za všechny připomeňme zdejší přijetí románu HHhH Laurenta Bineta, Pražského hřbitova Umberta Eca či nyní humbuk kolem nového románu Dana Browna.
Miloš Hroch rád vypráví historky a rád mytizuje, například přehnaným zdůrazňováním souvislostí pražského shoegazeu se zdejšími barokními sochami. Pochopitelně zmiňuje i koncert Ecstasy of St. Theresa v kostele svatého Ducha. Tato událost je sice notně ohraná, ale to proto, že má silný mytizační potenciál. A můžeme ji taktéž vnímat jako důkaz nevšední otevřenosti tehdejších let.
Je to vůbec pozoruhodné místo v Praze. Hned vedle kostela je synagoga, mezi nimi nyní již nějaký ten pátek navíc stojí kafkovská socha od Jaroslava Róny, přičemž naproti přes ulici můžeme vidět náběh k uspořádání podle pařížských bulvárů, které zůstalo při asanaci na půli cesty. Což je zas dobrá připomínka, že většina toho, co se u nás děje, bývá jen kopií něčeho většího jinde – jen se podívejme na Petřínskou rozhlednu.
Bláhová naivita
Proto se zdá bláhové to, co se v Šeptej nahlas píše o Janu Muchowovi v souvislosti s koncem éry shoegazeu. Totiž že si četl Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí: „V ní si lidé ze Západu a Východu nejsou schopní rozumět. Poukazuje se tu na stereotypní způsoby, jak se Západ dívá na umění z Východu – jako když má československá fotografka výstavu v západním Německu a v katalogu přes její fotografii nakreslí ostnaté dráty a ona se vzpouzí kýči, který ,chtěli vyrobit z jejího života’.“
Ale lze se tomu divit? Vždyť sám Jan Muchow k takovému nabubřelému zacházení přispěl: svým napodobováním jenom podporoval dojem o síle vlivu západní kultury na Východě.
Na to, že byl pražský shoegaze pouhým poturčencem, se mu dostalo jak doma, tak v zahraničí pozornosti ve své době až příliš. Mladíčci s kytarami se sympaticky chtěli vyhnout českému buranství, a tak se stali dalšími středoevropskými plagiátory.
Někdo by to samozřejmě mohl prezentovat jako důkaz toho, že když člověk chce, může to někam dotáhnout, ve skutečnosti to však je jeden z příběhů o naivitě 90. let. Ona ochota odcizit se sobě samému, aby ze sebe člověk setřásl provinčnost, a tak se stal pro změnu tím, kdo nemá nárok na nesmrtelnost, neboť jeho konání naprosto postrádá originalitu. Past sklapla. Tyhle boty nezanechaly šlépěje.
Na rozdíl od Švejka, Hrabala, Cimrmana a Jirouse.
