Ukrajina ještě jako sovětská republika vyhlásila ve své Deklaraci o státní suverenitě v červenci 1990, že chce být nejadernou zemí. Jak ale připomíná politolog Paul J. D’Anieri, v tuto chvíli šlo především o stažení sovětských jaderných sil z Ukrajiny, které v roce 1991 představovaly třetí největší jaderný arzenál na světě. Ukrajina je sice fyzicky kontrolovala, ale kódy potřebné k jejich ovládání a aktivaci držela Moskva.
Jak uvádí odbornice na jadernou problematiku Mariana Budjerynová, po rozpadu SSSR bylo denuklearizaci třeba znovu zvážit v kontextu možného jaderného monopolu Ruska a jeho snah opět získat dominantní postavení v regionu.
Ještě před rozpadem SSSR podepsal americký prezident George Bush st. (1991–1993) se svým sovětským protějškem Michailem Gorbačovem 31. července 1991 dvoustrannou smlouvu START I (Strategic Arms Reduction Treaty), díky níž bylo ke konci roku 2001 odstraněno přibližně 80 % všech tehdy existujících strategických jaderných zbraní.
Odradit Rusko od agrese memorandum nedokázalo; neukládalo totiž žádné sankce a jeho politické záruky se opíraly jen o dobrou vůli a zdrženlivost ručitelů.
Jak ale připomíná Budjerynová, mezitím se Sovětský svaz rozpadl. Američané se obávali, aby se z něj nestala „Jugoslávie s atomovými zbraněmi“, a proto preferovali, aby se jeho jediným jaderným dědicem stalo Rusko, a to rychle. Bush považoval START I za svůj významný politický úspěch, nemohl v ní ale pokračovat, pokud by se k ní nepřipojily nejen Rusko, ale i Ukrajina, Kazachstán a Bělorusko.
