Starobylý Oxford je skutečně malebný a takřka ochotně odpovídá obvyklým představám o tradičním anglickém univerzitním sídle. Poutníci mohou najít na místních hřbitovech či přímo v anglikánských kostelích památníky slovutných učenců, dokonce i přímých souputníků profesora Tolkiena, třeba Cliva Staplese Lewise. Kdo ale hledá Tolkienův rov, musí prakticky opustit město. Teprve na samém okraji Oxfordu, na nepříliš vzhledném předměstí Wolvercote, odpočívá spolu se svou ženou Edith autor Hobita.
Wolvercoteský hřbitov našinci může připomínat moderní rozptylovou loučku či řídce osazenou zahradu, v níž jsou hroby kamenem jen jaksi rámované a pěšinky mezi nimi prakticky neznatelné. Zde „slavného vzkříšení očekává“ těch několik oxfordských katolíků a zde, takřka v rohu hřbitova, je na jednom z hrubých náhrobních kamenů prostě vytesáno:
Edith Mary Tolkien
1889–1971
Lúthien
John Ronald Reuel Tolkien
1892–1973
Beren
Onen jednaosmdesátiletý důstojný profesor anglické literatury dal na náhrobek svůj a své choti vytesat jména hrdinů svého fikčního světa. Kousla ho snad na stará kolena tarantule?
Sám a sám
Nikoli. On jen takto její (Editin) a svůj život chápal. Nedlouho po narození prvního dítěte hleděl novomanžel Tolkien okouzleně na svoji mladou ženu, jak během procházky na palouku zpívá a tančí mezi kvetoucími bolehlavy. Byl to pro něj silný, až mystický zážitek, tvrdí spisovatelův životopisec Humphrey Carpenter. Z té chvíle se zrodil i jeden z klíčových příběhů Tolkienova vysněného světa, v němž se mísí osud i krev lidí a elfů.
Příběh Berena s Lúthien se v jistém smyslu psal právě podle životních peripetií Johna Tolkiena a Edith Mary Brattové. Beren a Lúthien je zároveň název knihy, která pojednává o věcech, jež se staly ve Středozemi dávno a dávno předtím, než šel hobit Bilbo hledat dračí poklad a posléze jeho synovec Frodo nalézt v Mordoru Pukliny osudu. První verze vyšla péčí Tolkienova syna Christophera v roce 1977 v rámci souboru jménem Silmarillion.
Kouzlo měsíčního svitu. Může vás přenést do říše tolkienovské fantazie... anebo se dá použít místo kompasu |
Na záložkách jeho knížek už desítky let vídáme usmívajícího se staršího pána s bříškem, barevnou vestou a dýmkou, vlastně takového spokojeného, byť značně přerostlého hobita. Leč příběh Johna Ronalda byl řádově méně radostný, zejména na samém počátku. Otce ztratil ve třech letech, matku ve dvanácti. Poručník mu coby šestnáctiletému zakázal jakýkoli kontakt s jeho láskou, dokud nedokončí univerzitu. A jestliže mu nedostatek rodinných pout časem nahradila velmi důvěrná jinošská přátelství, pak ta skončila v zákopech Velké války. Dva nejbližší z jeho tří kamarádů roztrhaly německé šrapnely v bitvě na Sommě v roce 1916. On sám přitom unikl smrti v krvavém blátě jen podivuhodnou stávkou svého vlastního těla, které jej opakovaným vypuknutím zákopové horečky udrželo následující roky v lazaretech na druhé, bezpečné straně kanálu.
Dle některých byl mizogyn, určitě byl ale nesmiřitelný romantik. Stvořil fantaskní svět plný magie, je jedním z otců žánru fantasy, proti němuž se časem postavila silná opozice křesťanských fundamentalistů – a přitom sám byl hluboce věřící katolík.
A také neskrývaný galofob: nesnášel francouzská slova, kuchyni i normanský vpád do Anglie roku 1066, ale v díle oslavuje toleranci a překonávání předsudků. Mnozí chápou jeho Středozem coby fikční svět typu Starwars, pro Tolkiena ale byla světem „naším“ – jen v dávných, pradávných dobách, kdy ještě šlo přejít z kontinentu na ostrovy suchou nohou. Ač založil nový literární žánr, sám moderní literaturu neměl rád. A za moderní považoval všechno po Chaucerovi (Geoffrey Chaucer, autor Canterburských povídek, učili jsme se o něm na střední: 1342–1400).
Jednoho z nejznámějších modernistů, jistého Williama Shakespeara, pak pan profesor vyloženě nesnášel. Jeho idylická, takřka bukolická vesnička Hobitín vypadá nejen ve filmovém ztvárnění jako přímé vtělení pokojného domova, ale malý a mladý JRRT se dlouhé roky cítil vykořeněný a bez domova. Hrdinové jeho knih se často představují jménem svého otce a jeho otce navíc (“Gimli, syn Gloinův, syna Groinova“), ale sám Tolkien si na svého tátu prakticky nepamatoval a cítil se být hlavně dědicem matčiny větve rodu. Ve výčtu paradoxů bychom mohli pokračovat, ale skutečně klíčové jsou rozpory týkající se války a křesťanství.
Startuje „Bezosův“ Pán prstenů, jeden z nejdražších seriálů v historii. První řada stála jedenáct miliard korun |
Když před sedmdesáti lety, v létě 1954, vyšel Pán prstenů, v němž Muži Západu bojují proti ultimátnímu Zlu na Východě, ihned se vynořily nesčetné výklady propojující epický příběh s nedávným globálním válečným konfliktem. Hitlerův „kampf“ se jistě do knihy promítl, protože její nejčernější pasáže Tolkien psal během „nejtemnější hodiny“ Británie v roce 1940 a velkolepé finále přišlo na svět na přelomu let 1944/45. Pro autora osobně byl ale formativní úplně jiný válečný střet: ten předchozí. Vynikajícím zdrojem je v tomto ohledu kniha Tolkien and the Great War od Johna Gartha.
Somma a Gondolin
Tolkien byl ve zvláštním postavení. Jeho jméno odkazuje na kořeny v Sasku a on sám vnímal dávnou Germánii jako kolébku anglosaské kultury. Nemohl se identifikovat s tehdejší britskou vlasteneckou a proválečnou propagandou. Jeho vlastní zážitek z války byl krátký, ale brutální, děsivý. Krátce po této „expozici“ vznikl jeden z klíčových příběhů jeho mytologie: zárodek příběhu Pád Gondolinu, líčící konec jednoho velkolepého města elfů. Tolkien později vyjádřil přesvědčení, že drastická válečná zkušenost byla zásadním impulzem, který jej podnítil k vytvoření mytického světa. Byla to válka, s níž se nemohl ztotožnit, která mu vzala nenahraditelné přátele, ale i válka, jež pomohla stvořit jeho opus magnum. Nejsme první, kdo si těchto paradoxů všiml.
„Jistě i v důsledku dramatického a vlastně tragického dětství a mládí byl jeho vnitřní svět plný napětí, paradoxů a vnitřních rozporů,“ píše o Tolkienovi religionista Pavel Hošek v knize Sloužím tajnému ohni. Teď to druhé nepochopení: ačkoli se v Tolkienových příbězích nevyskytuje žádný náboženský ritus, ačkoli jsou plné skřetů a magie, přesto je celé jeho dílo hluboce náboženské, dokonce povýtce křesťanské. Abychom to pochopili, musíme číst nejen písmenka, ale také vnímat jejich sdělení. Někteří dokonce říkají, že John Ronald Reuel Tolkien patří mezi největší misionáře v dějinách: přivedl takřka bezděčně ke křesťanským myšlenkám miliony těch, kdo se jinak kostelu vyhýbají obloukem.
Nejodvážněji to formuloval profesor srovnávací literatury Martin C. Putna, když ve své velké práci Česká katolická literatura o Pánu prstenů píše: „Dílo, které se teprve s dlouhým odstupem času vyjeví jako možná vůbec největší a nejživotnější výtvor nejen anglického, ale světového literárního katolicismu 20. století.“ Kde to ti mudrci sebrali, když se v Tolkienových knížkách přece nikdo nemodlí, nikdo se neúčastní žádných obřadů a nikdo ani není přibit na strom nebo na kříž?
Papež a tarantule
Řečnická otázka „Kousla ho snad tarantule?“ byla trochu záludná – ona ho skutečně kousla. Už jako malého, v zahradách otcovy rezidence v Jižní Africe, kde se John roku 1892 také narodil. Dvouletý chlapeček kousnutí přežil jen díky obětavosti domorodé chůvy, která pohotově vysála jed z rány. Tolkien později říkal, že netrpí arachnofobií, ale čtenáři Hobita, Pána prstenů i Silmarillionu dobře vědí, že pavouci patří k nejděsivějším potvorám. Otce, jenž v jihoafrickém městě Bloemfontein zakládal bankovní pobočku, ovšem velmi brzo schvátila revmatická horečka a matka pak vychovávala obě děti, Johna i jeho mladšího bratra Hillaryho, sama v Anglii. Neměla však dostatečné velké jmění a byla do značné míry odkázána na pomoc příbuzných. A k tomu ji po smrti manžela nenapadlo nic lepšího než přestoupit z anglikánské církve ke katolictví. Čímž spustila bouři.
Z dnešního pohledu jde o události jen obtížně pochopitelné, zvláště když si uvědomíme, že anglikánská církev nevznikla na základě nějakých zásadních rozporů týkajících se věrouky nebo náboženské praxe (jaké stály za reformačním hnutím a ještě předtím třeba za našimi husity). Anglikánská církev se od katolické odštěpila kvůli tomu, že papež Kliment VII. odmítl Jindřichovi VIII. anulovat manželství s Kateřinou Aragonskou (která mu porodila tři děti, včetně pozdější královny Marie, leč nikoli syna), a tak Jindřich sám sebe jmenoval hlavou nového církevního společenstva. „Papeženci“ se stali v Británii rázem velmi nevítaní: až do roku 1791 byla katolická církev v Británii ilegální a katolíci byli pronásledováni – občanská práva, včetně povolení volit, se jim vrátila až v roce 1829.
Rasové čistky elfů v podání Amazonu. Tolkien nepsal ani o ‚černých trpaslících‘ |
Dokonce ještě před deseti lety si členové královské rodiny nesměli brát katolíky, jinak by přišli o nárok na trůn. Příbuzní Mabel Tolkienové, rozené Suffieldové, zhusta aktivní anglikáni, metodisté a unitáři, její příklon ke katolictví vnímali jako dýku bodnutou do zad. Vykázali ji ze svých domů, ochabla i finanční podpora, nutná pro školní výchovu obou chlapců. Osamocená, izolovaná a vyčerpaná Mabel ani ne deset let po návratu do Anglie podlehla diabetu a oba chlapci definitivně osiřeli. Pro dvanáctiletého Johna se matka stala mučednicí víry v důsledku přepracování, pronásledování a odepření pomoci ze strany nemilosrdného příbuzenstva. A tak se katolický ritus stal nejhlubší vrstvou jeho vlastní identity. Abychom mu skutečně rozuměli: malý John uměl slušně latinsky už v osmi letech (matka jej v té době učila doma) a chodit na mši u něj celoživotně neznamenalo v neděli, ale každé ráno, každý den. Ještě před snídaní. Dlužno dodat, že pro Tolkiena bylo nemyslitelné vzít si anglikánku, jeho milovaná nastávající tedy v podstatě neměla na vybranou a „musela“ konvertovat.
Příběhy z Tolkienovy Středozemě na první pohled vypadají pohansky, možná přesněji řečeno předkřesťansky. Což odpovídá původnímu autorovu úmyslu „stvořit mytologii pro Anglii“, tedy sepsat sbírku po vzoru mytologických vyprávění severských národů, třeba ve stylu staroislandské Eddy. (Svým způsobem jej vedly podobné motivy, jako když Václav Hanka s Josefem Lindou zkusili podvrhnout národu Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský). Jenže Tolkien byl zároveň skutečně hluboce věřící křesťan, a protože své příběhy myslel smrtelně vážně, nemohly být v nějakém hlubinném rozporu s jeho přesvědčením a vírou. A tak je i svět kouzelníka Gandalfa, démona Balroga či andělských bytostí jako Morgoth nebo Elbereth vklíněn do naší předkřesťanské historie.
Hobit je vlastně zábavná dětská knížka; Pán prstenů je dejme tomu velký chlapecký romantický epos, ale pro Tolkiena byly nejdůležitější jiné příběhy. Ty, které popisují stvoření světa a jeho první roky, onen věk andělů a heroických reků. Připomeňme: tato alternativní mytologie, jejíž je příběh o Berenovi a Lúthien součástí, vyšla až po spisovatelově smrti pod názvem Silmarillion. Kdo z něj zkusil přelouskat alespoň začátek, možná si vzpomene na první větu: „Byl Eru, Jediný, který se v Ardě nazývá Ilúvatar; a nejdříve udělal Ainur, svaté, kteří byli potomstvem jeho myšlenky a bylis ním dříve, než bylo stvořeno cokoli jiného.“ Podobnosti s biblickou knihou Genesis i začátkem Evangelia podle Jana jsou jaksi očividné i těm, kdo nikdy nechodili do nedělní školy.
Světu Ardy i její části zvané Středozem vládne Eru a je bezpochyby jediným ultimativním vládcem, jakýmsi Bohem v monoteistickém pojetí. Ainur (mezi něž patří třeba Sauron či Gandalf) jsou pak jacísi andělé, kteří na základě osnovy od Ilúvatara tvoří a tvarují různé části světa. Ale život elfům, lidem a nakonec i trpaslíkům může dát jen a právě Ilúvatar. Můžeme říci, že je to spíše formalita, jakési přihlášení se k monoteismu. Jako formalitu bychom mohli odbýt i větu, kterou sám Tolkien vtělil do jednoho dopisu čtenáři a jež svého času způsobila pozdvižení: „Pán prstenů je samozřejmě v podstatě náboženské a katolické dílo; nejprve nevědomě, ale posléze i vědomě. Proto jsem do imaginárního světa nevložil nebo z něj vyškrtl prakticky všechny odkazy na cokoli jako náboženství, kulty nebo praktiky. Neboť náboženský prvek je absorbován do příběhu a symboliky.“ Ano, máme potvrzeno od autora, že jeho dílo je křesťanské. Ale proč? Jak? Kde?
Všude. A nikde
Ano, skutečně všude a nikde. Do příběhu Hobita, Pána Prstenů i Silmarillionu jsou vetkána křesťanská vlákna, tóny a světlo, ale v žádném případě nejde o alegorii a jinotaje. Žádný z hrdinů není zakukleným Ježíšem, apoštolem Petrem ani ďáblem. Tolkienovi se vyloženě nelíbily Letopisy Narnie jeho přítele C. S. Lewise, které jsou průhlednou alegorií novozákonních narativů, abychom se drželi dnešní oblíbené hantýrky. Tolkienovy příběhy stojí samy o sobě a užije si je i agnostik a hinduista. Ale přesto… Celý Pán prstenů stojí na „bláznovské naději“. Svět zachrání ten „nejmenší z nejmenších“ národů, hobiti. Sám Frodo je raněn nožem, kusadlem i zuby, a musí dokonce odejít z tohoto světa – který je pak právě skrze jeho oběť zachráněn. Jemných ozvuků naděje na vzkříšení, tónů sebeobětování a víry v dobro, jež nakonec vítězí, si nelze nevšimnout. Oběť a sebeobětování jsou klíčové vícekrát: nejen Gandalf na můstku Khazad dúm, nejen bratři Húrin a Huor, obětující se pro krále Gondolinu...
Devět prstenů. Četl Putin Tolkienovo dílo a kdo ze ságy by byl Lavrov? |
Z židovsko-křesťanských vláken jsou spředeny i příběhy všech padouchů a zlounů, kteří Středozem sužují. Nikdo z nich není „černý“ od samého počátku, žádný prvotní antagonismus, jaký známe dejme tomu z prastarého zoroastrismu, nebo bytostná krutost charakteristická pro severské ságy. Kdepak, nejčastějším původcem zla je v Tolkienovi pýcha spojená s touhou po moci. Morgoth, jehož je temný Sauron pouhým služebníkem, byl původně nejschopnějším z Ainur. „Jeho vzpoura silně připomíná jednání biblického Lucifera, padlého anděla, jak o něm podle tradičního výkladu hovoří prorocké knihy Izajáše a Ezechiela,“ vysvětluje již citovaný religionista Hošek.
Pýcha a vzdor, pro které křesťanské myšlení tak rádo používá řecký pojem hybris, daly vzniknout elfským klenotům jménem silmarilly a následné nekonečné a zničující válce o ně. V neposlední řadě pak svědčí o křesťanském pojetí i příběh nešťastného stvoření jménem Glum, které na konci cesty svým přepadením Froda a pádem do ohnivé propasti završuje úkol, který ani Frodo nebyl schopen naplnit, tedy definitivně zničit Jeden prsten. Kde jinde než skrze Gluma bychom slyšeli Goethovo, respektive Mefistofelovo volání:
Té síly díl jsem já,
jež, chtíc vždy páchat zlo,
vždy dobro vykoná.
Viděné a neviděné
Motivů, které bychom mohli označit za přinejmenším implicitně křesťanské, je ale v Tolkienově díle řada a zabývají se jimi celé samostatné eseje. Od vyloženě sofistikovaných, kdy lze ve Frodovi, Gandalfovi i Aragornovi nalézt tři odlišné aspekty Krista, až po ukázkový příběh Boromira („zrádce“, jenž se pokusí Frodovi sebrat prsten) coby napraveného hříšníka. Bytostně křesťanský je samozřejmě i celý koncept moci skrytý ve Vládnoucím prstenu, Prstenu moci. Gandalf odmítá prsten, když mu jej Bilbo nabízí jen k úschově; Aragorn si jej odmítá vzít od Froda silou a Galadriel ho po velkém vnitřním boji odmítne, když jí ho Frodo nabízí jako dar (kapitola knihy i filmu zvaná Zkouška Galadriel).
Pán prstenů je v nejkrutějším zjednodušení zápasem dobra se zlem, v němž dobro vítězí skrze soucit a sebeobětování. Ostatně nejméně od poloviny první knihy Frodo nese prsten jako břímě, jako kříž… Dobro však nevítězí navěky. Po Morgothovi povstává Sauron. A když je udatnou a krásnou Éowyn poražen černokněžník a velitel devíti jezdců, čteme „tenký hlas bez těla, který umíral, byl pohlcen a svět jej v onom věku víckrát neuslyšel“. Komu se to přesto všechno stále zdá celé nejisté, špatně uchopitelné a fluidní, nemýlí se. Jiné to ani být nemůže. Křesťanské ideje do divokého a vlastně pohanského světa Středozemě jen nenápadně prosakují.
Tolkien v prvé řadě „odkrýval mytologii“, či možná „psal fiktivní historii“, v žádném případě nechtěl psáti zakuklený katechismus. Onen nepopsatelný a zároveň všudypřítomný katolický přístup prostupující Tolkienovým dílem zkouší religionista Hošek z Evangelické teologické fakulty popsat takto: „Katolická imaginace je založena na svébytném pojetí vztahu hmotné a duchovní skutečnosti, viditelného a neviditelného rozměru reality. Katolík žije ve světě, který nebyl zcela zbaven kouzla. Viditelné věci se v jeho očích stávají symbolem věcí neviditelných. Svěcená voda, oltářní svíce, růženec, mešní roucha, svaté obrazy, krucifix, mozaiková kostelní okna, to vše jsou viditelná znamení a symboly duchovní skutečnosti. Viditelné předměty jsou samy sebou a zároveň odkazem k Neviditelnému.“
Elbereth a Marie
Téměř v závěru příběhu Pána prstenů dochází ke katastrofě. Frodo, jenž měl donést prsten k hoře Osudu a tam jej zničit, leží kousek před cílem na zemi bez hnutí a bez známek života, zastaven obludnou, zdánlivě nepřemožitelnou pavoučí stvůrou Odulou. Proti ní stojí maličký hobit Sam, Frodův sluha, žádný bojovník, ale pouhý zahradník. V beznadějné situaci k němu „jakoby zdálky“ přijdou slova v elfštině a on zvolá verše, jimž nerozumí:
A Elbereth Gilthoniel
o menel palan-díriel,
le nallon sí di’nguruthos!
A tiro nin, Fanuilos!
Jsou to verše, jež Tolkien ve svých knihách nikdy nevysvětlil, ačkoli nejde o první rytmické zmínění Elbereth (jinak zvané Varda či Fanuilos, „Rozsvětitelky hvězd“ a elfy nanejvýše milované andělské bytosti, té, která stojí na nejvyšší hoře světa, shlíží dolů na všechny a na dálku jim pomáhá). Až po letech, v jakémsi sborníku písniček Středozemě, je přeložil do angličtiny. V českém převodu by zněly asi takto:
Ó, Elbereth, kterás rozsvítila hvězdy
Hledíš z nebes do velikých dálek
K Tobě nyní volám, ve stínu smrti
Ó, Fanuilos, pohleď na mne!
Kdo někdy slyšel verše Salve Regina, tomu netřeba nic dalšího vysvětlovat.
