V roce 1993 v jednom ruském průzkumu veřejného mínění zvítězil jako nejvýznamnější politická osobnost Ruska s 44 procenty car Petr I. Veliký (1689–1725), od jehož úmrtí uplyne 8. února (podle gregoriánského kalendáře) rovných 300 let. O rok později, v roce 1994, si Petrovu vládu spojilo s epochou dějin, na niž mohou být nejvíce hrdí, hned 54 procent respondentů (druhý skončil Stalin s přibližně 20 procenty).
Výčet jeho úspěchů dává tušit, proč ho Rusové tolik oceňovali: Petr I. cestoval po Evropě, přestěhoval hlavní město z ponuré Moskvy do nově založeného Sankt-Petěrburgu, vybudoval námořnictvo a zvítězil ve velké severní válce nad Švédskem (1700–1721).
Rusko se tehdy stalo dominantní baltskou mocností a zasedlo k evropskému velmocenskému koncertu. Byly to právě války proti Švédsku a také Osmanské říši, které se staly klíčovým impulzem pro petrovskou modernizaci ruské společnosti a armády.
Obraz Petra I. jako vítěze, zakladatele a vládce dlouhodobě ovlivňuje moderní ruské myšlení a kulturu a je pro moderní Rusko stejně důležitý jako francouzská revoluce pro Francii nebo reformace pro Německo. Jak připomíná historička Lindsay Hughesová ve své knize Peter the Great. A Biography (2008), žádný jiný ruský panovník nebyl tak často zobrazován a připomínán ve vysoké i populární kultuře.
Jeho rozpoznatelná tvář shlíží z obrazů, ilustrací, soch, tapiserií, medailí i reklam. K jeho obrazu přispěly spisy historiků, romanopisců a básníků i vizuální reprezentace míst, kde žil a pobýval, či předmětů, které mu patřily nebo které vyrobil.
Na podstavec a zpátky
Nejznámějšího „druhého“ Petra I. stvořil francouzský sochař Étienne Falconet (1716–1791), jehož jezdecká socha Petra I. byla odhalena v Petrohradě roku 1782. Kamenný blok, na němž stojí kůň a svým tvarem připomíná mořskou vlnu, byl prý skálou, na níž Petr často stával, aby se rozhlédl po Finském zálivu.
Car Petr Veliký I.
Jak vysvětluje Hughesová, stejně jako sochař dal beztvarému kameni tvar, i v petrovské mytologii car proměnil surový kvádr starého Ruska, plného barbarství a nepořádku, v krásnou sochu Nového Ruska, postaveného na civilizaci a řádu. Tento „Měděný jezdec“ se jako Petrův obraz vtiskl do ruského povědomí i díky věhlasu stejnojmenné povídkové básně o Petrově soše a velké povodni z pera Alexandra Sergejeviče Puškina (1833).
Instalace i ničení Petrových soch především v Pobaltí pak odrážely geopolitický nástroj ruské imperiální expanze i opačně působících národně-osvobozovacích snah. V roce 1910 byly v několika pobaltských, tehdy ještě carských městech vztyčeny Petrovy pomníky jako trvalé připomenutí, že patří carovi a říši.
Tajné fondy na válku Putin nejspíš nemá. Ale i když se kasičky vyprazdňují, stále má z čeho čerpat |
Jenže již v roce 1915 musela být například rižská Petrova jezdecká socha německého sochaře Gustava Schmidta-Cassela (1867–1954) evakuována před postupující německou armádou. Loď, která sochu přepravovala, ji ale při ztroskotání ztratila a až v roce 1934 byla vyzdvižena ze dna moře.
V roce 1910 byla v Revalu (nyní Tallin) odhalena další Petrova socha, jež však po osamostatnění Estonska roku 1922 byla odstraněna a během druhé světové války roztavena. Další Petrovu sochu, ve Viipuri (rusky Vyborg), v roce 1918 odstoupené Finsku, nahradil finský památník nezávislosti, nicméně roku 1940 Rudá armáda Petra I. opět vrátila na původní místo. V srpnu 1941 nacisté sochu opět svrhli, ale Sověti se znovu vrátili a roku 1954 sochu obnovili.
Řada budov a míst spjatých s Petrem získala podle Hughesové status takřka svatých míst. Petr I. s oblibou manuálně pracoval a přebýval v malých dřevěných domech, z čehož se zrodil mýtus o jeho skromnosti a blízkosti k běžným lidem.
V polovině 18. století si návštěvníci jednoho takového „Petrova domku“ jako „kolébky ruského impéria“ mohli prohlédnout lavici, na níž Petr sedával, aby obdivoval své rychle rostoucí město. A každý, kdo navštívil Petrohrad, měl takřka povinnost navštívit i další pamětní místo, Petrův hrob v Petropavlovské katedrále. Petr I. byl zkrátka všude.
Nechválit! ... ale ani nehanět!
Přirozenou příležitostí prezentovat a oslavovat obrazy, sochy a artefakty spojené s Petrem I. byla kulatá výročí. Petrovi panovničtí dědici pořádali kolem pomníků cara reformátora slavnosti, aby tak vyjádřili svou vlastní oddanost jeho odkazu, z něho si ovšem vybírali jen to, co zrovna aktuálně potřebovali – osvícenství, reformy, ale hlavně vojenská vítězství. Ponižující porážkou v rusko-japonské válce (1904–1905), revolucí roku 1905 a následnými vynucenými reformami otřesený car Mikuláš II. využil dvousté výročí bitvy u Poltavy 27. června 1909, aby upevnil svoji pozici.
V projevu zdůraznil, že je třeba, aby všichni opravdoví Rusové podporovali a milovali svého cara a sloužili své zemi. Lidové nadšení z oslav nakrátko (a mylně) posílilo Mikulášovu víru ve vlastní popularitu a sílu přímého spojení s lidem.
Když se bolševici chopili moci, odstartovali obrazoboreckou smršť, která smetla i mezi lidem populární zhmotnění cara jako tesaře či zachránce ztroskotaných rybářů od sochaře Léopolda Bernstamma (1859–1939). Měděný jezdec ale přežil, a to díky svému jedinečnému designu i asociativnímu spojení s „pokrokovým“ Puškinem a „revolučními“ děkabristy.
Během komunistické éry nastala schizofrenní situace, kdy se Petr I. nesměl ani příliš chválit, neboť byl údajně až moc vstřícný k cizincům a tvrdý k rolníkům, ale jako ruský národní hrdina se nesměl ani příliš očerňovat či zesměšňovat. Petr jako „muž své doby“, k níž patřilo nevolnictví a mučení, byl vnímán i jako svým způsobem pokrokový, osvícenský předchůdce bolševiků.
K renesanci petrovského kultu došlo během druhé světové války. V Petrově „domku“ sovětští vojáci odjíždějící na frontu skládali přísahu a slibovali, že budou za vlast bojovat stejně hrdinně jako Petrovi vojáci. Však si také na jeho hrobce mohli přečíst slova, která údajně před Poltavou pronesl ke svým vojákům: „O Petrovi musíte vědět jen to, že si necení svého života, jen když Rusko a ruská zbožnost, sláva a blahobyt budou žít.“
Nakouknutí do postele velkého cara
Nic však netrvá věčně, ani komunistický režim. Když padl Sovětský svaz, Petr se po referendu v září 1991 zase vrátil do názvu svého města. S novým Ruskem, s nadějí hledící k západnímu kapitalismu i liberalismu dostal nový význam i s Petrem I. spojovaný termín (znovu)otevření „okna do Evropy“.
V postkomunistické éře ale Petr I. prošel i velkou demytizací, kritikou a bulvarizací: jak připomíná historička Carol B. Stevensová, Petr byl nazýván „bolševickým imperátorem“, který sice zaostalé Rusko vtáhl do moderní Evropy, spolehl se ale při tom na tyranii a nevolnictví a tím podle některých naopak přirozený vývoj Ruska spíš zpomalil.
Jeho kritici také zdůrazňovali krutost, svévoli a morální zkaženost těch, kdo mu sloužili. Jelcinovská společnost také prahla po dříve tabuizovaných tématech jako záliby, sexuální orientace a rodinné vztahy velkých postav minulosti, z Petra I. se tak náhle vyklubal bezmála sexuální maniak, který se oddával sexuálním stykům s muži i ženami.
Petrově obecné popularitě to ale nijak neuškodilo, spíše naopak. Zůstával silným panovníkem silného Ruska, který – slovy jednoho vojenského časopisu – „pomáhal vytvářet vojensko-patriotické vědomí ruského lidu a formoval jeho vztah ke službě, cti a důstojnosti“.
Petr Veliký (Moskva, Rusko). Nejkontroverznější ze všech moskevských soch je dílem architekta Zuraba Cereteliho. Masivní socha Petra Velikého stojící na palubě lodi, která sama spočívá na sloupu složeném z několika lodí, byla původně vytvořena jako památník na počest 500. výročí první plavby Kryštofa Kolumba. Umělec údajně nemohl najít nikoho, kdo by vytvořil sochu Kolumba, a tak ji nahradil Petrem Velikým. Moskevští občané sochu nemají v lásce nejen kvůli zjevnému nevkusu, ale i kvůli jejím rozměrům. Se svou výškou 98 metrů (pro porovnání, Socha Svobody měří i se základnou 93 metrů) blokuje výhled na historickou část moskevského panoramatu.
Petr I. podle Hughesové pronikal jako symbol síly a autority i do populární kultury a reklamy, jeho portrét doprovázel claim finančního ústavu Menatep o „silné bance pro silnou zemi“; Petrova skutečná záliba v tabáku dováženém ze Západu zase posloužila v reklamě na cigarety přímo s názvem Petr I., jež údajně měly uspokojit i toho nejnáročnějšího znalce tabáku, který věří v „oživení tradic a velikosti ruské země“.
Velké pozdvižení vyvolalo při třístém výročí založení ruské flotily v roce 1997 odhalení téměř stometrové sochy Petra I. v Moskvě, jejíž gruzínsko-ruský tvůrce Zurab Cereteli (1934) se inspiroval obří sochou Kryštofa Kolumba v portorickém San Juanu.
VIDEO: To není možné. To je víc... Putina zarazila výše průměrné mzdy v Moskvě |
Kritiku vyvolávaly jak vysoké náklady, odhadované údajně až na 11 milionů dolarů, tak i fakt, že do Moskvy tato socha vlastně nepatřila, protože tenhle „první Petrohraďan“ Moskvu spíš nesnášel. Socha podle Hughesové svou velikostí a okázalostí připomíná nejhorší excesy sovětské záliby v gigantických pomnících „egyptských“ rozměrů a spíš než cara adoruje éru ambiciózního starosty Jurije Lužkova (1936–2019). I tak je ale cenným svědectvím své doby, nové éry Ruska, neboť evokuje Petra I. jako objevitele, jenž se, podobně jako nové, jelcinovské Rusko, vydává směrem na Západ, zároveň ale cítí nostalgii po ztraceném impériu.
Putinova inspirace
K obdivovatelům Petra I. se hlásil nejen Boris Jelcin, ale nepřekvapivě také jeho nástupce Petrohraďan Vladimir Putin. Jakmile se Putin stal prezidentem, usiloval o to, aby Petra napodobil. Jak připomíná historik Andrei Zorin, Putin se odvolává na národní minulost jako na klíčový zdroj mobilizace lidu.
Coby samozvaný nástupce carů, kteří rozšířili hranice Ruska a jeho vojenskou slávu, věří, že jeho posláním je obnovit bývalé impérium, nebo alespoň jeho status velmoci. Moc na výběr nemá: k většině dalších carů, již přišli po Petrovi, se hlásit nemůže. Mikuláš I. (1796–1855) prohrál krymskou válku, Alexander II. (1818–1881) prodal Aljašku Američanům, o svrženém Mikuláši II. (1868–1918) ani nemluvě.
Putin podle Zorina svou historickou vizi modeluje na příbězích velkých ruských vítězství nad západními mocnostmi – nad Poláky na počátku sedmnáctého, Švédy na počátku osmnáctého, Francouzi na počátku devatenáctého a především Němci v polovině dvacátého století. Petrovy výboje navíc interpretuje nikoli jako expanzi, ale návrat starých ruských zemí.
V tomto smyslu vyhrožuje pobaltským státům, které Rusko anektovalo v první čtvrtině 18. století, teoreticky si však může „nárokovat zpět“ úplně všechna území, která Rusku či Sovětskému svazu někdy patřila nebo byla zahrnuta do jeho sféry vlivu. I proto v projevu k 350. výročí Petrova narození před necelými třemi lety Putin s jasným odkazem na právě probíhající agresi proti Ukrajině řekl, že „Petr I. Švédům nic nevzal, ale jen Rusku vrátil to, co mu patřilo“.
Konflikt by v roce 2022 nevypukl, kdyby byl Trump prezidentem, tvrdí Putin |
Petrovské evropanství je v současné putinovské interpretaci mrtvé, Západ je vnímán jako metafyzické zlo ohrožující samotnou existenci Ruska, které se proto otáčí směrem na východ, k Asii a Číně. Jak ale uvádí historik Chris Miller ve své knize We Shall Be Masters: Russian Pivots to East Asia from Peter the Great to Putin (2021), po těchto krajích pošilhával i Petr I.: intenzivně se zajímal o země na okraji Sibiře, kam se pomalu posouvaly ruské hranice.
Podporoval ruský průzkum severního pobřeží Tichého oceánu a snažil se vytlačit nizozemskou, anglickou, francouzskou a portugalskou konkurenci při obchodování s Čínou, s níž Petrovi diplomaté jednali o vymezení hranic obou zemí a o rozšíření a regulaci obchodu mezi Sibiří a Pekingem.
Však také když Petr I. v prosinci 1724 ležel na smrtelné posteli, neupínal se prý na Západ, který žárlivě obdivoval a s nímž celý život také válčil, ale na Asii. „Přemýšlel jsem o tom,“ napsal těsně před svou smrtí jednomu ze svých admirálů, „že bych našel cestu do Číny a Indie přes Severní ledové moře...“
