Po týdnu opět beru do ruky tři průvodce po pražské moderní architektuře, abych připomněl objekty, které byly v době jejich vydání, tedy asi před deseti lety, v povážlivém stavu. Dnes ovšem vypadají podstatně hůře. Že jde o významné památky, netřeba dodávat.
Dvě z nich sice v knížkách zmiňuji, ale pro bídný stav nebo nepřístupnost v nich obrázek ani nemají. To platí o legendárním hokejovém a krasobruslařském stadionu na ostrově Štvanice v katastru Holešovic, kde se konalo několik mistrovství světa.
Funkcionalistická budova zimního stadionu na Štvanici. FOTO Zdeněk Lukeš a jeho archiv
Tento stadion pak po léta chátral, až byl zlikvidován, zbyla z něj jen budova někdejší restaurace a šaten, jejíž střecha sloužívala rovněž jako tribuna v dobách, kdy byl stadion ještě otevřený (na konci padesátých let byl zastřešen).
Funkcionalistickou stavbu navrhl Plečnikův žák z umprum Josef Fuchs (1894–1979), známý také jako spoluautor nedalekého Veletržního paláce. Budova je v majetku městské části Praha 7, která léta slibuje, že ji opraví. Mohla by tam být vedle kavárny třeba i síň připomínající úspěchy českého hokeje, což Praze chybí. Tak třeba se dočkáme, ale moc času už nezbývá…
Mizející město
Vilku Loosova vídeňského žáka Karla Simona ve stylu romantického funkcionalismu v Praze-Troji, v ulici Na Přesypu 7, moc fotit nejde. Je tu vysoký plot a někdejší romantická zahrada je plná náletové zeleně, která cenný domek, respektive to, co z této nemovité kulturní památky zbylo, dokonale ukrývá. Před lety jsme se k němu dostali, když jsme točili seriál Mizející Praha pro iDNES.tv. Tak alespoň jeden detail průčelí. Já tam kdysi navštívil výtvarnici, která v této půvabné vilce bydlela. Současný majitel zde plánuje novostavbu.
Mimochodem, když jsem se jel nyní na místo podívat, zjistil jsem, že do povětří zřejmě brzo poletí i nedaleká funkcionalistická vila Janákova žáka z umprum Richarda Ferdinanda Podzemného (1907–1987), autora takových staveb, jako jsou slavný „Skleňák“ v Bubenči nebo nádherný plavecký stadion v Podolí. Dům dosud stojí v Čimické 76 v Kobylisích.
Krásné a chráněné historické stavby pražské, kterým hrozí zbourání |
Podobný osud zjevně čeká vilu v ulici Na Hřebenkách 41, navrženou roku 1938 dalším Loosovým žákem, světoznámým architektem Jacquesem Groagem (1892–1962), rodákem z Olomouce. Ve Vídni se podílel na výstavbě kolonie rakouského Werkbundu, o níž jsem před časem psal (Orientace z 8. června 2025). Po emigraci pracoval v Izraeli a v Londýně, kde je jeho pozůstalost uložena ve sbírkách Královského institutu britských architektů. Ještě nedávno byl dům v perfektním stavu, byla zde rezidence dánského velvyslance. Nyní se má bourat a nahradí ho banální několikapatrová bytovka, která výrazně převýší okolní vilovou zástavbu, ležící v památkové zóně.
Mnoho nezbývá
Jen pár desítek metrů odtud, v Tiché ulici 3, stojí vila významného českého sochaře Čeňka Vosmíka, kterou svému příteli v roce 1910 postavil v historizujícím stylu s vysokou věží a výraznou sgrafitovou dekorací slavný architekt Josef Fanta (1856–1954), jenž v témže roce dokončil budovu hlavního pražského nádraží. Majitel opět léta slibuje opravu, zatím dům stále tiše chátrá.
A nedaleko odtud se nachází i kdysi největší stadion na světě, postavený původně pro sokolské slety před druhou světovou válkou dle projektu architektů Ferdinanda Balcárka (1904–1975) a Karla Koppa (1903–?). Nejhezčí je západní tribuna s cihelným dezénem a dvojicí vyhlídkových věží (východní tribunu projektoval v 70. letech Zdeněk Kuna). Osud této památky je nejasný. Původnímu účelu už zřejmě sloužit nebude a železobetonová konstrukce se již rozpadá. Na ploše stadionu jsou tréninková hřiště, miliardovou investici však toto využití může přinést jen těžko. Obávám se, že celek se bude zachraňovat obtížně, nechť se tedy ponechá alespoň fragment, pro který se snadno může najít nová funkce.
To všechno jsme si zbořili aneb Praha, která zmizela. Naší vinou |
Často slýchám argument, že staré má uvolnit místo novému a že nelze vše chránit a opravovat. To mi nepřijde v případě nemovitých památek (a těch moderních mnoho není) moc případné. Dnešní výběr vlastně tvoří – až na ten stadion – spíše drobné stavby. Patří k vrcholům naší moderní architektury, jejich tvůrci byli významnými osobnostmi naší kulturní scény. V civilizovaném světě je běžné, že lidé, kterým takové objekty patří, jsou pyšní na to, že je mají, a dobře o ně pečují. Ostatně jejich cena se časem bude jen zvyšovat. Naštěstí i u nás přibývá nadšenců, kteří se snaží vrátit takovým stavbám někdejší slávu. Díky za ně! A že to jde, si ukážeme příště.
