Česká filharmonie (ČF) získala v říjnu od britského časopisu Gramophone prestižní ocenění Orchestr roku. A pokud by ani to nestačilo, nejviditelnějším důkazem rozmachu je vyvrcholení Roku české hudby – Český týden v newyorské Carnegie Hall.
V tomto prestižním sále bude mít počátkem prosince ČF tři koncerty, po jednom pak Pražský filharmonický sbor a Pavel Haas Quartet. Pro srovnání: pořadatelé letos nabídli rezidenci, tedy sérii koncertů, už jen dalším dvěma tělesům považovaným za absolutní špičku – Berlínské a Vídeňské filharmonii.
Abychom to mohli dostatečně ocenit, je třeba vědět, že svět artificiální hudby se v minulých desetiletích velmi rychle globalizoval a panuje v něm nejostřejší konkurence.
Významné sály a pořadatelé si mohou vybírat z celosvětové nabídky, akce se plánují roky dopředu, takže soubor či interpret musí dlouhodobě nabízet jistotu, co se týče výkonnosti i zájmu publika. Možná si řeknete, že jedna filharmonie jaro nedělá, a leckdo připomene, že již v poválečných dekádách patřil náš první orchestr ke světové špičce.
Pravda to je, ale neplatilo to vždy – a už vůbec ne po roce 1989. Tehdy se hudební trh globalizoval, zhroutil se nahrávací průmysl a významně se proměnily ekonomické podmínky. Přesto se od roku 2012, kdy se k ČF vrátil Jiří Bělohlávek a nastoupil tým Davida Marečka, situace zlepšuje, a to především díky dlouhodobé snaze konkrétních lidí.
O Čechy je zájem
Je to vidět v tom, že Česko se plně integrovalo do globálního hudebního provozu, naše soubory pravidelně hostují v zahraničí a k nám zajíždějí špičkoví interpreti. Navíc světově konkurenceschopná není jen ČF, ale nepochybně též PKF Prague Philharmonia, založená Jiřím Bělohlávkem, anebo Filharmonie Brno – vede ji Dennis Russell Davies, který obohacuje repertoár o soudobé autory.
A nezaostávají ani další pražská tělesa: velmi dobrou úroveň si udržuje Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK i Symfonický orchestr Českého rozhlasu.
Mimořádně potěšitelné také je, jak se ve světě prosadili tuzemští dirigenti: často jsou za hranicemi respektovanější než doma. Současná superstar Jakub Hrůša od příští sezony nastupuje coby šéfdirigent v londýnské Královské opeře Covent Garden, je šéfdirigentem Bamberských symfoniků a zároveň je hlavním hostujícím dirigentem ČF a římského prvního orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia.
Tomáš Netopil byl 10 let šéfem Essenské filharmonie a v sezoně 2025/26 se ujímá vedení Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, zároveň je ještě teď hlavním hostujícím dirigentem ČF. Petr Popelka se stal šéfdirigentem Vídeňských symfoniků, tedy druhého nejvýznamnějšího rakouského orchestru, a u toho zůstává šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Tomáš Hanus je od roku 2016 šéfem Welšské národní opery v Cardiffu.
Česko, hudební ráj
Další osobností, jež výrazně inspiruje tuzemský hudební život, je Simon Rattle. Velmi si oblíbil náš první orchestr a od této sezony je na příštích pět let jeho hlavním hostujícím dirigentem.
A vzhledem k tomu, že v Mnichově šéfuje orchestru bavorského rozhlasu a předtím 16 let vedl Berlínskou filharmonii, jsou jeho kontakty se světovou špičkou ohromné. Navíc je spojen s naší vlastí i osobně – jeho manželkou je světoznámá mezzosopranistka, brněnská rodačka Magdalena Kožená.
Vltavská filharmonie se opět prodraží. Cena má skočit o několik miliard, obří projekt čeká ještě řada změn |
Dalším významným prvkem tuzemského provozu jsou festivaly. Pražské jaro není potřeba představovat, jeho role v importu skvělých umělců byla dlouhé roky nezastupitelná. V posledních letech se festival s vervou vrhl i na soudobou hudbu a pořádá Prague Offspring, což je dvoudenní přehlídka současné tvorby, pro kterou zve zajímavé osobnosti a objednává původní skladby.
Zdaleka tím nekončíme. Dalším festivalem pravidelně osvěžujícím začátek sezony je Dvořákova Praha. Nabízí nejen přehlídku skladeb našeho světově nejhranějšího skladatele, ale též výběr vynikajících interpretů. Tuto akci majoritně podporuje rodinná nadace Karla Komárka, který je mezi českými miliardáři zájmem o tento druh umění výjimkou.
Zapomenout nesmíme ani na Ostravu, kde se zásluhou Petra Kotíka střídají bienále soudobé hudby s přehlídkami současné opery. Obrovskou roli hrají též regionální hudební festivaly, například Lípa Musica či Svatováclavský hudební festival. Přivážejí hudbu do regionů, zvou do Česka zahraniční umělce a zpřístupňují posluchačům zajímavé prostory. A expandují i za hranice. Nutno podotknout, že tyto akce by se nemohly konat bez finanční podpory Evropské unie.
Autentické hraní
Obrovským rozmachem prošla od listopadu 1989 též „stará hudba“. Komunisté se na ni dívali podezíravě, protože je neodmyslitelně spojena s religiozitou – a ti, kdo ji u nás provozovali, naráželi na nepochopení. Po revoluci se ovšem naši hudebníci mohli připojit k celoevropské a později celosvětové vlně tzv. autentické interpretace.
Ta spočívá v hraní starými technikami na původní nástroje (či jejich kopie) a v průběhu let si vybudovala velké posluchačské zázemí i výtečné interprety. Soubor Collegium 1704, vedený Václavem Luksem, představuje naše nejetablovanější těleso, které hostuje v nejvýznamnějších evropských domech. Ensemble Inégal, vedený Adamem Viktorou, má na kontě největší počet nahrávek děl Jana Dismase Zelenky (často ve světové premiéře) a každoročně pořádá odbornou zelenkovskou konferenci.
Musica Florea Marka Štryncla zase jako první tuzemský soubor nahrála Dvořákovy symfonie v autentické podobě. Zmínit musíme i brněnský Czech Ensemble Baroque, pražské Collegium Marianum a spřízněnou Capellu Marianu či ženský vokální soubor Tiburtina Ensemble. Zasahují sice jen nevelkou část posluchačstva, ale mohou se chlubit významnými zahraničními úspěchy i oceňovanými nahrávkami.
„Tehdy byl štíhlý a fakt hezký!“ Pěvci Kněžíková a Plachetka vzpomínají, jak je před lety dal dohromady Mozart |
A nesmíme vynechat ani komorní hudbu a především vyhlášenou českou kvartetní školu. Dnes je nejlépe reprezentují Pavel Haas Quartet a Bennewitzovo kvarteto – plynule navazují na své světem obdivované předchůdce a už mají i následovníky v mladé generaci.
Nejlepší je nezájem
K tuzemskému špičkovému provozu patří jedna další pozitivní okolnost: příznivá výše vstupného. Umožňují ji jednak dotace státu a pak také rostoucí mecenášská základna menších dárců. Ale třeba Collegium 1704 sponzoruje vstupenky na svou tuzemskou rudolfinskou řadu výnosy ze zahraničních koncertů.
Právě tato závislost na státu je však největším rizikovým faktorem do budoucna: státní příspěvek tvoří u většiny souborů i jednotlivých akcí až polovinu rozpočtu. A co rozvoji naší klasické hudby nejvíc pomáhá? Paradoxně nezájem politiků.
Kdyby se totiž naši politici zbláznili podobně jako na Slovensku, mohli by za jedinou sezonu zničit mnohaleté úsilí stovek lidí. Cesta z této pasti je jediná: příliv velkých soukromých sponzorů. Ten se však nekoná, tuzemští miliardáři mnohem raději podporují sport anebo hromadí majetek ve výtvarných dílech. Skvělou hudbu totiž bohužel nelze v příhodném okamžiku výhodně prodat a ocení ji maximálně desetina populace.
Situace v hudbě či obecněji v české kultuře není ideální, ani ji tak nelze líčit. Za práci jsou tu jen minimální mzdy, problém zhusta představují i municipality, které se o kulturní instituce zajímají především z mocensko-křupanských pozic.
Další odvětví, kde nám ujíždí vlak, je infrastruktura. Stačí se podívat do Polska, kolik nádherných koncertních sálů v uplynulém desetiletí postavili. Ani tyto výhrady ale nepopírají výjimečnost naší doby, kdy čeští posluchači mohou vybírat z nebývalé nabídky špičkových koncertů za přijatelnou cenu. Třeba v Praze nezřídka bývají i tři výjimečné akce během jediného večera. To je nutné ocenit a radovat se z toho.
