Premium

Mimořádně jen 19 Kč/měsíc
na prvních 5 měsíců

Popisuje Vaculíkův Český snář boj disentu a StB, nebo věčný souboj mužů a žen?

Doporučujeme   15:00

ilustrační snímek | foto: Kresba Lela Geislerová

Máme tu hned několik výročí spojených s Ludvíkem Vaculíkem: před deseti lety zemřel, příští rok tomu bude 100 let, co se narodil, a před pětačtyřiceti lety vydal své stěžejní dílo Český snář, který se nyní dočkal nového vydání. A co nám říká o současné literatuře?

Nebudeme opakovat to, co o Ludvíku Vaculíkovi či Českém snáři lze najít ve slovnících. Zaměřme se na to, zda a čím jsou stále živí. Doslova můžeme říct: k čemu nám dnes ještě jsou…?

Hned v úvodu budiž hned zdůrazněno to nejdůležitější: díky novému vydání Českého snáře si můžeme opět silně uvědomit, že z dlouhodobého hlediska – a jen z něj má cenu literaturu nahlížet – je úplně jedno, zda patříte v dané době k té správné straně. Což jednou může být například strana komunistická, jindy zas disidentský okruh. Může vám to přinést dočasné ocenění a poplácávání po ramenou, ale vaše knihy pouze díky tomu zubu času neodolají. Právě naopak: pokud je na nich skvělé jenom to, že je napsal komunista či disident, nemají šanci.

Mít tenkrát milenku nebylo vnímáno jako závadné. Dnes by přiznání milenky vyžadovalo od tvůrce autofikce „mít na to koule“. Znamenalo by to, že mu ubude spousta čtenářek.

Jestli jsme měli pocit, že toto nahlížení bylo již dávno překonáno, byli jsme naivní. Pokud chcete být in, musíte říkat ty správné věty i v současnosti, potom budou dnešní inspektoři pravdy velebit vaše romány. Ale jakmile se odchýlíte, máte okamžitě po sezoně. Ohromně si vážíme vašich názorů, tedy pokud se shodují s těmi našimi.

Exhibicionista a voyeur

Kdybychom je nazvali spisovateli oldschoolovými, ještě bychom jim tím anglicismem pomáhali. Nazvěme je pěkně po staru a česky starou školou. Patrně si mysleli, že věčně zůstanou autory slavných románů vydaných po éře socialistického realismu: Zbabělců, Žertu či Sekyry, případně vydavateli exilových či samizdatových edic, jenže chyba lávky! Josef Škvorecký je přece ten, který do českého prostoru zavlekl znevažující označení „sexuální harašení“, o debatě, jaký odstín má pubické ochlupení portrétované dívky z jeho Prima sezony, nemluvě. Milan Kundera je machistickým tvůrcem, jenž ve svých románech používá ženy s nechutnou instrumentálností – jen si vzpomeňme na nebohou Helenu z Žertu! A Ludvík Vaculík (1926–2015), to je nestyda, co beze všeho psal o nevěrách a často se fotil bez oděvu, případně fotografoval nahé své milenky.

Tento článek dočtete s iDNES Premium

Čtěte bez rušivých reklam

    Celý iDNES.cz na mobilu
    bez překrývání obsahu
19 Kč za měsíc po dobu 5 měsíců
Vyzkoušet
Už máte předplatné? Přihlaste se
Vstoupit do diskuse (3 příspěvky)
Nastavte si velikost písma, podle vašich preferencí.