Víte, kterému městu se ve 20. letech minulého století říkalo „ruský Oxford“? Ano, byla to Praha. Ruští emigranti tu měli k dispozici Ruské gymnázium, Ruskou národní univerzitu, Ruskou právnickou fakultu a Ruský institut zemědělské kooperace. Vzdělávání celkem nejméně šesti tisíc studentů probíhalo samozřejmě v ruštině a studenti měli v prvním období zajištěné bezplatné ubytování, stravování, ošacení, osvobození od zápisného a slevy v dopravě.
Další kulturní instituce následovaly: roku 1928 začal fungovat Slovanský ústav, v němž do začátku druhé světové války pracovalo 54 významných ruských a ukrajinských vědců a profesorů. A že šlo o velká jména: v Československu působili třeba právníci P. I. Novgorodcev a P. N. Savickij, historici A. V. Florovskij a G. V. Vernadskij, filozofové B. V. Jakovenko, N. A. Berďajev nebo N. O. Losskij, biolog M. M. Novikov, světově proslulý lingvista Roman Jakobson, člen Pražského lingvistického kroužku, komeniolog Dmytro Čyževskyj anebo autor pětidílného rusko-českého slovníku L. V. Kopeckij. V roce 1935 pak bylo otevřeno Ruské kulturně-historické muzeum na Zbraslavi a také Plamja, ve své době jedno z největších ruských nakladatelství mimo Rusko.
Velký útěk
Při ministerstvu zahraničí vznikl Ruský zahraniční historický archiv, jenž sbíral emigrantské písemnosti a knihy. Podle historika Lukáše Babky to byla „světově ojedinělá instituce, která nashromáždila data o ohromném množství příslušníků protibolševické emigrace“. V jeho čele stál historik Jan Slavík, jeden z prvních sovětologů, a napsal unikátní analýzy bolševického režimu jako Lenin (1934) či Leninova vláda 1917–1924 (1935).
Počítalo se s brzkým kolapsem bolševického experimentu, počet uprchlíků ale nakonec čítal 30 tisíc. Celková částka na pomoc uprchlíkům se vyšplhala až na 508 034 511 Kč.
Roky 1917 až 1922, které Rusku přinesly první světovou válku, dvě revoluce a válku občanskou, vypudily z bývalé carské říše v několika vlnách nejméně 1,5 milionu emigrantů. Jeden a půl milionu lidí, kteří z nejrůznějších důvodů nemohli či nechtěli žít pod novým sovětským režimem. Před perzekucí, nesvobodou i bídou prchali obchodníci, církevní představitelé, carští úředníci, monarchisté, liberálové i socialisté: byl mezi nimi například předseda bolševiky rozehnaného Ústavodárného shromáždění Viktor Černov, první premiér bolševiky svržené prozatímní vlády Alexandr Kerenskij i poražení velitelé bílých vojsk Anton Děnikin, Pjotr Wrangel či Nikolaj Juděnič.
Ale nešlo jen o politiku, Rusko zažívalo masivní odliv také kulturních a vědeckých mozků.
