Když řeknete ona krásná, vydá to v obou jazycích na větu. Zato v češtině se musí doplnit sloveso: je krásná. Totéž platí v záporu: ty ne hloupý je do češtiny nutno přeložit jako nejsi hloupý. V ruštině navíc moc nepotřebují ani další důležité sloveso mít. České mám sestru řeknete jednoduše u mne sestra, víc netřeba.
Ještě lépe se bez sloves obejde třeba maorština – tam jeho roli často zastanou všemožné předložky. Chtěl jsem vám to demonstrovat na některých pikantních příkladech, ale bohužel jsem někam zašantročil sešitek s lekcemi z maorštiny, odkud bych je pro tento sloupek vylovil. Ne a ne tu učebnici teď najít. Jako na potvoru! No vidíte – a už máte zrovna jeden příklad, jak může fungovat věta bez slovesa i v češtině.
Ještě k těm maorským předložkám. Nejen v maorštině, ale i v češtině, byť sporadicky, existuje pár vět, kde předložka nahradí přísudek. Například: Kampak? Do práce? Nebo na vycházku? Anebo: Z obchodu? Či jiná: Pro děti? Ačkoli zde si vesměs můžete doplnit nevyslovené sloveso jít.
Vysvětlete člověku z jiné země, co znamená Tak přece! nebo Jen aby!. Byť jde o vtipné výrazy, při jejich vysvětlování se víc potím, než směju.
Existují však i onačejší případy. Někteří lingvisté je nazývají trochu obskurním výrazem „větné ekvivalenty“. Víc než teorie asi potěší příklady: Hurá! Pozor! Běda! No tě buch! Vztyk! Pohov! Ticho! Kouření zakázáno. Vida vida. A hele!
To všechno se dá případně vysvětlit i cizím studentům. Mnohem tíže se jim vysvětlují spojení, která osahují jen gramatická slova: No no no! Ale ale… To snad ne! Ještě aby! Kéž by! Ale ne! No tohle! Už aby! Jen tak tak! Ale co s tím? No vždyť! Co to? Že by? Už zase? No a kdyby? No proto! Jen jestli! Co kdyby! No ne! No teda! Aby ne! No a co? Právě že ne. No však! No ale… Jakpak by ne! A proč by ne? A co jako? Každé to spojení vyvolá velmi jasnou představu nějaké myšlenky, která se slovesem mnohdy ani dobře vyjádřit nedá.
Jenomže zkuste vysvětlit člověku z jiné země, co znamená Tak přece!, No proto!, Jen aby! nebo Ale no tak!. Byť jsou to samy o sobě vtipné výrazy, při jejich vysvětlování se občas víc potím, než směju. Přitom některé učebnice češtiny si v nich poměrně libují. A pak se s tím překládejte. Už jen trnu, že v nich jednou najdu třeba takovýhle nějaký monolog bez sloves:
Ale ale… co tak hrrr, chlapče? Do školy? Vida vida. Trochu pozdě, ne? No tak hybaj! Šup šup! Ale no tak… tudy přece ne… napřed dolů… a pak doprava. No tamtudy. Jasné? Že ne? Přece dolů a doprava! Kapišto? No konečně! Tak jo. Co už s tebou. Ještě něco? Už nic? No proto! Tak hodně štěstí. Hlavně zdraví, chlapče. Ahoj. A co já teď? Žena nikde. Co takhle do hospody na jedno? Co by ne! Nebo raději na dvě? No i kdyby… tak co? Život mizernej…
Autor je překladatel
