Chráněné krajinné oblasti slaví sedmdesátiny. Nejde už ale náhodou o přežitek?

V těchto dnech si Česko připomíná jedno nenápadné výročí: přesně před sedmdesáti lety bylo vyhlášeno první tuzemské velkoplošné chráněné území – tím prvním byla chráněná krajinná oblast (CHKO) Český ráj. Od té doby jí přibylo 26 sourozenců, tím posledním je Soutok, jedinečné, ale širší veřejnosti téměř neznámé území na soutoku řek Moravy a Dyje z půle letošního ledna. Připravuje se i CHKO Krušné hory; vláda by měla o jejím zřízení rozhodnout v tomto nebo příštím roce.

Nová CHKO? Krušné hory musejí počítat i s těžbou lithia, říká ekolog Moldan

Chráněné krajinné oblasti v současnosti zahrnují přibližně 115 00 km2, což představuje zhruba 14,5 % plochy naší země. Zákon je definuje jako „rozsáhlá území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem, významným podílem přirozených ekosystémů lesních a trvalých travních porostů, s hojným zastoupením dřevin, popřípadě s dochovanými památkami historického osídlení“.

Rozsáhlým územím zpravidla chápeme plochu okolo stovky čtverečních kilometrů a výše. Ty největší, CHKO České středohoří a Beskydy, mají přes 1000 čtverečních kilometrů, naopak nejmenší oblasti jako Blaník či Pálava na stovku nedosahují.

Než složité definice nám ale pro lepší představu poslouží spíš konkrétní příklady. Naše chráněné krajinné oblasti by se daly rozdělit do několika skupin krajinných fenoménů: jde o území s dominantou pískovcových skal (Český ráj, Broumovsko, Labské pískovce, Kokořínsko – Máchův kraj), krasové oblasti (Moravský a Český kras, Pálava), nížiny s lužními lesy a nivami (Litovelské Pomoraví, Poodří a nově již zmíněný Soutok), pahorkatiny a vrchoviny (Křivoklátsko, Blaník, Železné hory, Brdy, Žďárské vrchy, Lužické hory) a konečně hory (např. Beskydy, Jeseníky, Jizerské a Orlické hory, Šumava, Český les, Blanský les, Bílé Karpaty).

Zcela unikátní jsou pak pánve se soustavou rybníků (Třeboňsko), vulkanické kopce se stepními trávníky a křovinami (České středohoří) či krajina minerálních pramenů (Slavkovský les).

Čtyři zóny a minulý režim

Samozřejmě se dá namítnout, že mezi velkoplošná chráněná území patří i národní parky, které pokrývají zhruba 1,5 % plochy Česka převážně na státním majetku a v nichž můžeme pozorovat velkolepé přírodní divadlo, mnohde bez zásahu člověka. Jenže koncept chráněných krajinných oblastí je odlišný: chrání krajinu jako celek a počítá s tím, že v nich lidé už dlouho hospodaří a také že jim vtiskli nezaměnitelný ráz.

Člení se do čtyř zón, kdy první a zčásti i druhá zahrnují různě velké fragmenty unikátního přírodního a přírodě blízkého prostředí, jakési rodinné stříbro – třeba horská rašeliniště s tundrovou vegetací, alpinské trávníky na hřebenech Jeseníků, zbytky přirozených lesů, krasové fenomény s unikátními rostlinnými společenstvy, lužní lesy v nivách řek, rybníky s navazujícími mokřady či podmáčené a květnaté louky. Patří sem takové poklady jako Velká kotlina v Jeseníkách a Jizerskohorské bučiny, součást Světového dědictví UNESCO. Rozsah prvních zón CHKO, což jsou zpravidla zároveň rezervace či přírodní památky, pokrývá necelých 1000 km2. Mimochodem, toto číslo se blíží ploše všech našich národních parků dohromady.

Pak máme ale třetí a čtvrtou zónu, které tvoří hospodářsky běžně využívané lesy a pole i města a vesnice, které většinou dotvářejí dochovaný historický ráz krajiny. I ty patří ke společenskému dědictví, podobně jako kultura nebo památky. Ostré vrcholy a stepi sopečného Českého středohoří, bělokarpatské louky nebo Trosky v Českém ráji jsou součástí naší identity stejně jako silueta Hradčan, Smetanova symfonická báseň Má vlast či vlčnovská Jízda králů.

Většina (přesně 19) ze sedmadvaceti stávajících chráněných krajinných oblastí vznikla ještě před rokem 1989. Jejich správy však byly zoufale podfinancované, neměly personální vybavení ani adekvátní kompetence, mohly pouze dávat doporučení místním, okresním či krajským národním výborům, jak mají rozhodovat.

Že soudruzi z těchto orgánů odborná doporučení většinou ignorovali, není nutno ani zmiňovat. Takže ani chráněným krajinným oblastem se nevyhnulo masivní odvodňování, likvidace mokřadů, napřimování potoků a řek, rozorávání luk. Stejně tak tomu bylo například i s rozvratem lesů v exhalacemi zatížených pohořích. A šlo by pokračovat. Minulý režim proto zvolil alibistickou taktiku soustředit se na marginální problémy. Takže mezi aktivity ochrany přírody patřil třeba sběr odpadků či v součinnosti s Veřejnou bezpečností perzekuce turistů, kteří se s batohem pokoušeli uniknout do jiného světa.

Na druhou stranu se ale i tehdy některým zvěrstvům podařilo zabránit, příkladem může být úspěšná snaha zarazit vybudování přehrady v přírodovědně ojedinělém údolí Berounky na Křivoklátsku.

Volíš NP, či CHKO? Čím se liší Krušné hory od Křivoklátska

Nový vítr přinesl až rok 1989. Katastrofální stav životního prostředí byl jedním z katalyzátorů listopadových událostí: lidé očekávali, že se všechno začne sunout tím správným směrem, včetně stavu přírody a krajiny. Do legislativy se implementovaly některé zásadní prvky, třeba rozhodovací pravomoc správ národních parků a chráněných krajinných oblastí, plány péče o chráněná území a po roce 1992 i podpůrné ekonomické programy v prospěch opatření pro přírodu a krajinu. Mnoho ekologických problémů doznívalo i po revoluci a některé nové se objevovaly a objevují, ale pozice ochrany přírody v CHKO přestala být bezzubá.

Výzva na deset let

Každá CHKO má zpravidla na deset let zpracovaný koncepční dokument nazývaný plán péče. Slouží jako podklad pro tvorbu územních a lesních hospodářských plánů a také jako strategické vodítko práce ochrany přírody. Ačkoli chráněné krajinné oblasti jsou velmi rozmanité, základní priority pro příští roky mají společné. Nastiňme si některé.

Mezi hlavní úkoly patří to, že v kontextu klimatické změny a významu lesů pro biodiverzitu je klíčové chránit a podporovat jejich obnovu přírodě blízkou druhovou a rozrůzněnou prostorovou skladbou. Narušený vodní režim v krajině je potřeba rehabilitovat včetně obnovy mokřadů, tůní a dalších malých a středně velkých vodních nádrží a obnovy přírodního charakteru vodních toků s využitím renaturace a revitalizací. Peníze na to zatím jsou.

Přemnožená spárkatá zvěř je limitujícím prvkem pro obnovu přírodě bližších lesů s větším podílem listnatých dřevin a jedlí. Rozvoj zástavby nemůže řešit individuální posuzování jednotlivých staveb, ale koncepční pojetí rozvoje urbanismu v krajině, aby nedošlo k zániku základních krajinných charakteristik. A také to, že do zemědělské krajiny musíme promyšleně začlenit zelenou infrastrukturu.

Vláda kývla na chráněnou oblast Soutok, pro nepedagogy stát pošle 11 miliard

Výše uvedené zní jako souhrn doporučení z nějaké příručky. Uvádím to zde především pro inspiraci, protože v současnosti lze na mnohá opatření získat finance pro větší či menší hospodáře, správce vodních toků, neziskové organizace. A bez spolupráce s místními se příroda chrání opravdu těžko.

Pomoci mohou i klíčové mezinárodní dokumenty v oblasti ochrany přírody, tedy evropské nařízení k obnově přírody a Strategie ochrany biodiverzity, závazné i pro Česko. Tyto dokumenty předpokládají, že v každé zemi by mělo být do roku 2030 nějak chráněno alespoň 30 % plochy státu, třetina z toho „přísně“ – což v praxi znamená, že tato území by měla být primárně prostorem pro ochranu biodiverzity. Podle našich předpokladů se limitu 30 % přiblížit můžeme (aktuálně jde zhruba o 22 %), ovšem k deseti procentům přísné ochrany máme hodně daleko. V současnosti jsme asi na třech procentech, a budeme-li optimisty, dosáhneme na 6 nebo 7 procent. Jisté je, že klíčovou roli budou hrát stávající a někdy v budoucnu možná i uvažované chráněné krajinné oblasti jako Rychlebské a Novohradské hory či Poorličí.

Smysl v celku

I sedmdesát let po vzniku první CHKO se ukazuje, že koncept chráněných krajinných oblastí smysl má. Nejen proto, že jde o ostrovy zachovalé přírody v člověkem intenzivně využívané krajině, ale slouží i jako modelová území pro dlouhodobě udržitelný rozvoj jejího hospodářského využívání z hlediska zemědělství, lesnictví, urbanismu i cestovního ruchu.

V době, kdy se stále víc mluví o obnově přírody a jejím návratu do našeho života, se o ně jako o místa, která chrání přírodní a kulturní fenomény propojené s rozumně obhospodařovanou krajinou, můžeme opřít. Pouze chráněná území ale nezastaví úbytek druhové rozmanitosti ani nevyřeší kolabující vodní režim; volná, „běžná“ krajina potřebuje naši pozornost úplně stejně.

Autorka je vedoucí oddělení práce s veřejností a knihovny ředitelství Agentury ochrany přírody a krajiny