Fakt, že je Christine Leunensová bývalou modelkou, jen potvrzuje současný trend: knihy jsou čím dál více vydávány slavnými jmény, či přesněji slavným jménům. Jejich podíl na samotném textu sice bývá leckdy menší než malý, ale o to nejde: hlavní je, aby na obálce bylo jméno, které známe, a to, co je uvnitř knihy, už tak podstatné není, protože to člověk stejně zjistí, až když si knihu koupí a přečte. A knihu, na níž je slavné jméno, si bude chtít koupit. Přinejmenším si ji bude chtít koupit spíš než tu, na níž známé jméno zpěváka, herce nebo sportovce není. V tuzemském prostředí, kde máme rádi hlavně „to naše“, se však musí jednat o slavné jméno z české kotliny.
Takže to na Christine Leunensovou příliš nesedí. Ostatně nyní publikovaný román Za Amber, který v překladu Terezy Markové Vláškové vydalo nakladatelství Malvern, je již třetím, jenž se objevil v českém převodu. Ovšem žádný závratný ohlas tady Christine Leunensová dosud nezaznamenala. Dokládá to fakt, že před dvěma lety byla v Praze dokonce na rezidenčním pobytu od UNESCO a mohla si chodit po naší metropoli v klidu bez slunečních brýlí…
Vystěhované životy
Za Amber
 |
Nejdřív bude užitečné si načrtnout, v jakém rozpoložení současná literatura, jejíž součástí jsou romány této autorky, je. Žijeme v době, o níž se generacím před námi ani nesnilo. Chceme žít v čím dál větším blahobytu: chceme, aby se nic neměnilo, a pokud už něco, pak aby se zvyšoval hospodářský růst a průměrná mzda. A když se již příliš nudíme a máme příliš času a peněz, třeba někam jedeme, někam vylezeme, někam letíme – a jsme velmi nemile zaskočeni, když se nám tam něco stane, někdy i zemřeme. Proč tak hloupě riskujeme? Ale když doma byla tak hrozná nuda, to musí přece každý pochopit… Toužíme mít co nejprázdnější životy, aby nás nic nemohlo zaskočit a abychom měli co nejvíc prostoru na pečlivě naplánované volnočasové aktivity.
A teď jak se v takovém světě vynachází literatura, film anebo divadlo. Nazvěme to povšechně vyprávěním příběhů. Na jednu stranu se mu daří skvěle, jelikož lidé touží po efektních, vtahujících světech: po fantasy literatuře, komiksech či počítačových hrách. Nejoblíbenější jsou totiž ty kratochvíle, které nijak neatakují náš život, zůstávají zcela mimo něj. Problém potom ale může být v tom, že ti, kdo těmto světům propadnou, nejsou s to rozlišovat mezi našimi životy a virtuální realitou, případně jim realita připadá nudná.
Na druhou stranu se dnes vyprávění příběhů daří špatně v tom smyslu, že současnost z hlediska bohatosti či dobrodružnosti nemá co nabídnout – i proto, že jsme netrpěliví a vše ještě horké krájíme na tenké plátky –, nemůže konkurovat oněm fantazijním světům nebo historii. Proto máme dlouhou řadu literátů, kteří cynicky vezmou cizí příběhy, neb se jim zdají být atraktivní, a převyprávějí je. Mnohdy se jedná o příběhy, které jsou známy z prací historiků, stačí jim dát triviálnější románovou košilku, aby je spolkli i ti, kdo nejsou vzdělaní ani ochotní číst historické knihy. Jakousi zárukou současného úspěchu bývá rovněž to, že jsou tyto romány klopotně napsány, což je též přibližuje těm lidem, kteří nikdy nic pořádného nečetli, a tak je jim takový způsob vyjadřování blízký.
Vedle toho tu stále jsou aktuální autoři, kteří se poctivě snaží utkat se současností. Ti se ale musí smířit s tím, že tak nepřinesou klenutý příběh, neboť ten by se s našimi luxusními problémy nerýmoval. Případně se tito tvůrci snaží současnost nahlédnout s ideologickým zkreslením či zakřivením – potom je šance na úspěch větší: příběh slouží jako triviální návod, jak dovést čtenáře k tomu, jak svět podle autora vypadá, a stejně tak k pocitu, že je moudrý, neb si to, co mu mělo být vnuknuto, uvědomil.
Nesměly jíst v autě
Christine Leunensová (1964) je jistě literátkou, jež se tomu, že dnešek nemá sílu nabídnout velké, klenuté příběhy, nepoddává a snaží se s tím bojovat. Za pozornost stojí už její životopis: narodila se v Americe italské matce a belgickému otci, v dospívání odešla do Paříže za svým dědečkem malířem a začala pracovat jako modelka. Vedle toho dále studovala a začala taky psát. Na Harvardu psala o díle Henryho Jamese, později – ve Wellingtonu – získala doktorát. Součástí doktorské práce o literárních postavách tchyní byl i román A Can of Sunshine (2013), v němž vypráví právě o vztahu mladé matky, jejíž manžel zemře při autonehodě, a její osaměle žijící tchyně. Ten jediný dosud nebyl přeložen do češtiny.
Dezinformace se šíří dál. Je ostudné, že veřejnoprávní média nemají kritický pořad o literatuře |
Každý román Christine Leunensové je jiný – to vychází z jejího entuziastického boje s plochou současností. Nicméně všechny pojednávají o tom, že rodina je stejně tak zábradlím, jehož se lze přidržovat, jako tísnivou klecí, kde se plno zásad musí dodržovat, přestože jsou nesmyslné, a kde se o spoustě věcí nesmí nebo nedá mluvit, protože tak to prostě je a být musí.
Bývalá modelka, nyní manželka, matka tří dětí a též zkušená scenáristka vstoupila do literárního světa románem Prvotní polévka (1999), v němž přinesla příběh dívky, které se dohromady splete jídlo, sex a víra, a to v důsledku skutečnosti, že její matka přemrštěně dbá na stravování a na znalost bible, zatímco o sexu zásadně nehovoří. Je to příběh komicky nadsazený, což ještě znásobuje, že matka mluví špatně anglicky: „,Protože když hasíči rozržízli stržéchu a nášli je, měla ho v púse,’ pronesla moje matka zamračeně. Uršula se zajíkla a položila si ruku na ústa, jako by se bála, aby se jí tam taky něco nedostalo. Co to jen ta žena měla v puse? ,Byl úplný ukousnutý. Paul byl na místě mrtvý. Óna se s ným udusila; menovála se Peggy Summerová, byla to mládá hólka, sotva šéstnáct,’ dodala matka bez lítosti, spíš jako by byl Bůh dodal té události zvláštní význam ve Starém zákoně… Co to ta holka jen mohla mít v puse? Co to mohla jíst? Vzpomínala jsem si, že my jsme v otcově novotou vonícím autě nikdy jíst nesměly.“
Tato scéna může letmo připomenout jednu slavnou pasáž ze Světa podle Garpa Johna Irvinga. A kdybychom chtěli být nepřesně efektní, mohli bychom dále podotknout, že Prvotní polévka působí, jako bychom smíchali Vegetariánku (2007) jihokorejské nobelistky Han Kang s nymfomanickým debutem Leily Slimani V lidožroutově zahradě (2014). Přičemž oba romány vyšly až po Prvotní polévce, i když v dnešním literárním světě nemá příliš význam soutěžit v tom, kdo byl první, neboť vše už tu bylo.
Máme miminko, je to cizopasník! Román Jonáše Zbořila akcentuje módní společenská témata |
Komické se v Prvotní polévce každou chvíli samozřejmě překlápí v tragické. Na konci vypravěčka dělá fatální a nevratné „doma naučené“ chyby, když se vydává na pole sexu, a to aniž by si to vůbec uvědomovala: „Profesor Ranji se posadil na sporák, nohou se opřel o kuchyňskou linku. Než jsem se nadála, měla jsem syrový párek až v krku.“
Židé nemilují krásu
Nejvíce dosud Christine Leunensovou jakožto spisovatelku ovšem proslavil film – což už je rovněž cesta, jež se z našeho světa vytrácí. Filmové adaptace se sice dále podle románů točí, ale málokterý literát prorazí díky nim. Bývá to naopak: zfilmují se úspěšné romány a jejich adaptace až tak slavně nekončívají.
Druhý román Nebe v kleci (2008) se totiž stal předlohou snímku Králíček Jojo (2019). Opět se zde autorka snažila nabídnout atraktivní příběh, tentokrát z Vídně za druhé světové války. Hlavním hrdinou je chlapec – na rozdíl od svých rodičů, jak to tak bývá – zapálený do nacistické ideologie: „Učili jsme se i o tom, jak Židé nejsou schopni milovat krásu a naopak preferují ošklivost. Pořád kolem dokola nám ukazovali jejich malby, které sami vytvořili a obdivovali je – ošklivé obrázky, kde měl například člověk oko ne na obličeji, ale kus před ním nebo ruce jako nafouknuté kravské vemeno, případně boky napojené rovnou na prsa, žádný pas a břicho, nebo taky hlavu na ramenou a bez krku.“
Uvázli jsme tam, kde není útulno. Podzim přinesl dvě výjimečné povídkové knihy |
Později Johannes zjistí, že se v jejich domě skrývá židovská dívka. A jak se situace vyvíjí, zůstává s ní v domě sám a oblíbí si její společnost natolik, že před ní tají, že válka skončila.
Jedná se o román, který stojí v jedné řadě s Předčítačem (1995) Bernharda Schlinka či s Chlapcem v pruhovaném pyžamu (2006) Johna Boyna, tedy s příběhy vyškrabujícími zbytky ze dna studnice druhé světové války a zároveň často bezohledně posouvajícími realitu tak, že se to může zdát k obětem holokaustu neuctivé.
V „rodinné kleci“ se ocitl i samotný novozélandský režisér Taika Waititi. Toho nejprve matka neustále ponoukala, aby si Nebe v kleci přečetl, a následně, poté, co marně hledal herce, který by se v Králíčkovi Jojo ujal role Hitlera, mu ještě autorka předlohy navrhla, že by ho měl hrát on sám, což se nakonec stalo.
Tchyně je manželka
Nejnovější román Za Amber (2022) působí zatím nejcivilněji. Pojednává o přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století v Aucklandu, kde student filmařiny Ethan potkává mladičkou Amber. Zamilují se do sebe, avšak ona později dává přednost bohatému, charismatickému Stuartovi, i když veterán korejské války a čerstvý vdovec má děti starší, než je ona sama. Jenže když na obzoru není žádná válka, musí se velké lásce postavit do cesty něco jiného. Tady je to tedy zralý, zkušený muž, jenž se brzy stane nemocným starcem.
Jak sdrátovat dobrodružný román? V novince se setkáme s Mayem, Štorchem i Burianem |
Zároveň Christine Leunensová zapojuje do příběhu ekologickou a protiválečnou linku – protesty proti jaderným zbraním a nadměrnému rybolovu, které tehdy probíhaly na Novém Zélandu. Amber je ve své čisté naivitě zarytou stoupenkyní těchto protestů, pomáhá jí k tomu ale – jak to tak chodí – fakt, že má bohatého manžela, takže má dost času. A Stuart navíc vlastní loď a na ní či z ní se dá dobře protestovat.
To Ethan je bez Amber víceméně ztracený a zpětně zjišťuje, že vůbec netušil, co se s ní děje a co to znamená. Všechno se dozví až ve chvíli, kdy se stane v důsledku vyhrocené situace manželem Ambeřiny matky – jež stejně jako její dcera náhle ovdoví. Celý román je deníkově rekonstruovaným Ethanovým životem, jeho milostným příběhem. Oživuje bolestnou minulost během cesty na Antarktidu, kam se jako filmař vydává na začátku devadesátých let. Tento rukopis je určen dceři, u níž dlouho netušil, že je jeho. Je to velice komplikované.
Christine Leunensová se v Za Amber totiž nežinýruje, co se týče náhlých zvratů, a to přesně ve chvíli, kdy nás ukolébá. Právě v ten moment jako by se objevil titulek „Příběh ještě nekončí“ a román se stočí do další zápletkové zátočiny. Nyní již na Novém Zélandu usazená autorka to však nikdy nepřežene, abychom nad románem kroutili hlavou a měli chuť ho odhodit. Udrží nás v sedle své románové kobylky až do cíle.
Za Amber se zdá být důkazem toho, že si je Christine Leunensová dobře vědoma toho, v jaké pasti se současná literatura nachází. Proto ví, že jediné, čím může dnes zaujmout, je atraktivní příběh – jazykové či vyprávěcí experimenty nejsou nic pro ni, ostatně v tomto směru už tu vše rovněž bylo a k současnosti by to taktéž nepřiléhalo. Jenže kde ty atraktivní příběhy pořád brát? A co říkají o dnešku? Proto se novozélandská tvůrkyně taky snaží tento efekt postupně tlumit, jak její zkušenosti rostou. Neboť to, co je zábradlím pro toho, kdo píše, může být zároveň klecí pro román, který je psán.
