Od té doby, co se ekonomie stala vědou expandující do dalších oborů zabývajících se lidským chováním a společností, je to vlastně tak trochu cena za sociologii či politologii. Což se bohatě naplnilo právě při vyhlašování letošních laureátů. Trojice ekonomů působících v USA – Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson – ji získala za vysvětlení toho, proč jsou některé země chudé a některé bohaté.
Zároveň jsou jejich společenské teorie podloženy dlouhodobým výzkumem a rovněž tak experimenty, i když experimenty přirozenými, založenými především na pozorování výzkumníky neovlivnitelných změn v různých společnostech.
Evropa zaostává za USA, protože neumí integrovat dost imigrantů, říká nobelista Robinson |
Kouzlo, které přináší bohatství, není přírodní bohatství – bohatými se nakonec dlouhodobě staly hlavně země, které na rozdíl od jiných nemají moc zlata či jiných nerostů ani přehršel úrodné půdy –, ale instituce. Rozumí se jimi nejen kamenné instituce jako banky, soudy či parlamenty, ale i to, jak lidé jednají a jak obvykle fungují společenské vztahy a zvyky. Tedy instituce ve smyslu, ve kterém jsou používány spíše v sociologii či politologii. Ostatně jeden z letošních nobelistů James Robinson není čistý ekonom, je také politolog.
Instituce letošní nobelisté rozdělují na extraktivní a inkluzivní. Velmi jednoduše řečeno, extraktivní instituce jsou vytvořeny tak, že přesouvají podstatnou část bohatství k bohatým a mocným a neumožňují většině opravdu se podílet na výkonu moci, spíše se ji snaží kontrolovat.
Inkluzivní instituce naopak umožňují lidi zapojit do rozhodování o jejich budoucnosti, vytvářejí větší jistotu a nakonec rozdělují i bohatství ve společnosti rovnoměrněji. A právě to vede k většímu bohatství celé společnosti.
Ve své knize Proč státy selhávají. Kořeny moci, prosperity a chudoby to Acemoglu a Robinson demonstrují na městě Nogales, které je rozděleno hraničním plotem a jehož jedna polovina je v USA a druhá v Mexiku. I když jsou si etnicky a historicky obě poloviny města velmi podobné, americká půlka je bohatá a prosperující s vládou práva, zatímco mexická část je dost chudá a se zárukami pro osobní majetek či osobní bezpečí to tam není valné. Důvodem je, že zatímco v USA jsou instituce inkluzivní, v Mexiku extraktivní.
Přitom obě poloviny města leží v demokratických zemích. Jenže nejde o formální demokracii, ale právě o již zmíněné instituce, tedy fungující systémy ve společnosti. Ve skutečnosti je vliv prostých obyvatel Mexika na politiky mnohem menší než vliv voličů ve Spojených státech.
Na druhou stranu, jak upozorňuje Robinson, v historii existovaly i případy, kdy nějaká země měla parlament volený jen vybranými lidmi a nereprezentativní vlády, ale z různých důvodů musel i takový parlament a vláda dbát na vůli značné části obyvatel, vyjádřenou různými spolky či hnutími, které jim adresovali své požadavky. Ovšem skutečnou fungující demokracii, jak ukázali Acemoglu a Robinson ve své další knize Úzký koridor, je těžké vybudovat a udržovat.
Instituce a oligarchové. Čerství nobelisté naznačují, proč jsou některé země bohaté a jiné chudé |
Už „jen“ posun od extraktivních k inkluzivním institucím je velmi těžký, a nejen proto, že státy mají velkou historickou „setrvačnost“ svých institucí. Vládci se brání, protože mají o co přijít, a nevěří, že nakonec i oni budou mít prospěch z nového systému. Pro úspěšný obrat směrem k demokracii je proto třeba, aby se takové revoluce zúčastnilo co nejvíce lidí – a to se většinou děje, když je taková revoluce nenásilná, poklidná. Vlastně je to i vysvětlení pro naši velmi úspěšnou sametovou revoluci.
Svým způsobem je Acemogluova a Robinsonova teorie zdůvodněním i toho, proč si odcházející komunistické elity u nás zachovaly část své ekonomické moci, protože pak se snadněji pustili té politické. Pro fungující demokracii je třeba udržet celý systém v „úzkém koridoru“ mezi chaosem a diktaturou – neboli vytvořit takový stát, který je dost silný na to, aby neumožnil chaos a vytvoření strnulých institucí, a zároveň dbát na to, aby nevznikl příliš silný stát, který by ambiciózním vůdcům umožnil zavést diktaturu.
I proto, že je to těžké, je demokracií tak málo. Zároveň je třeba, aby stát a společnost na sebe navzájem reagovaly. Jakmile se jeden z nich přestane vyvíjet, demokracie a svoboda spějí k zániku. Buď převládne stát a s ním extraktivní instituce, nebo se naopak může společnost zhroutit do bezvládí či se ocitne v jakési kleci norem, která brání násilí, ale také jakémukoli pokroku.
A jak je to s bohatstvím, institucemi a demokracií? Jak vysvětluje profesor Robinson, extraktivní instituce brzdí dlouhodobě ekonomický rozvoj, zatímco ty inkluzivní ho podporují. Přitom tento tiše hovořící zdvořilý ekonom a politolog zdůrazňoval slovo dlouhodobě. I autokratický nebo diktátorský systém totiž může prosperovat, dokonce může ekonomicky růst o dost rychleji než nějaká demokracie.
Ostatně, v historii třeba úžasně rychle rostla ekonomika Stalinova Ruska a ani nacistické Německo – tedy hlavně díky své kořistnické politice vůči porobeným zemím – na tom nebylo špatně. Diktátorský režim se totiž nemusí na nic ohlížet, může soustředit síly a zdroje, a může dokonce někdy získat i lidovou podporu.
Klíčové ovšem je, že to tak funguje jen krátkodobě, byť tahle krátkodobost může trvat celá desetiletí. Může pak následně experimentovat i s určitým uvolněním v ekonomické oblasti, a podpořit tak další růst ekonomiky. Přesně tohle udělala úspěšně Čína. Podle profesora Robinsona ji ale nečeká zářná budoucnost, naopak.
Čínské uzavírání se do sebe a snaha o přímou kontrolu nad zdroji, což začalo hlavně po nástupu současného prezidenta Si Ťin-pchinga, povede nakonec k úpadku Číny. K tomu dodejme, že něco takového (a zřejmě mnohem rychleji) uvidíme v Rusku, kde mohou být podnikatelé snadno připraveni o svůj majetek prominenty režimu a kde se stal prezident Vladimir Putin vůdcem, jehož politiku nelze bez riskování pracovního místa či osobní svobody zpochybňovat.
