Když mě zaměstnanci hotelu v sedm hodin ráno probudili, aby mi vysvětlili, že čtyři dni nesmím ani na krok ven, byla jsem dezorientovaná, ale dezorientace se rychle změnila v rezignaci,“ popsala svůj nedávný pobyt v čínském městě Šen-čen novinářka Vivian Wangová z deníku The New York Times. „Samozřejmě, to se může stát. Žiju v Číně,“ konstatovala. Osmnáctimilionový Šen-čen se ocitl v lockdownu, přísné uzávěře mající zabránit šíření nového koronaviru. Lockdowny, jež známe i u nás, v Číně pokračují.
V Číně jsou ovšem mnohem přísnější než to, co jsme poznali v Evropě. Jsou praktikovány bezohledně a bez respektu k individuálním právům a kvůli snaze čínských úřadů vyhovět požadavkům nadřízených, někdy i bez respektu k logice.
Města či vesnice, kde vypukla infekce, jsou kontrolními stanovišti odříznuty od okolí a někdy rozděleny bez ohledu na možnosti šíření nemoci na „zavřenou“ a „otevřenou“ oblast. Někdy si lidé mohou jít nakoupit, někdy jsou dokonce nuceni být uzavřeni doma několik dnů. Někdy si mohou nechat přivézt jídlo, někdy ne. Nikdo neví, co se může stát.
