Narodil se 14. března 1946 v Bratislavě. „Otec Slovák, matka Češka. Celá rodina smýšlela československy. V roce 1952 se rozvedli, já žil s matkou v Praze. Vystudoval jsem Fakultu jaderné a technické fyziky na ČVUT. V roce 1968 jsem odjel na roční stáž do atomového ústavu v Delftu v Nizozemí, kde jsem vypracoval diplomovou práci. V listopadu 1969 jsem se vrátil do Prahy a o rok později jsem se stal inženýrem. V roce 1974 mi bylo znemožněno obhájit kandidátskou práci z důvodu politické neangažovanosti. Pak jsem pracoval jako technický úředník, do roku 1981, kdy jsem byl na hodinu vyhozen pro politickou angažovanost na nesprávné straně. Důvodem bylo ‚přechovávání a rozmnožování materiálů útočících na vedoucí úlohu KSČ‘,“ říká o sobě Pavel Bratinka.
A pokračuje: „Rok jsem pak pracoval jako uklízeč v pražském metru a nakonec do závěru roku 1989 jako topič v Metrostavu. V prosinci 1989 jsem spoluzakládal Občanskou demokratickou alianci (ODA), v roce 1990 jsem byl zvolen do české části Federálního shromáždění za Občanské fórum, pod kterým ODA kandidovala. Od 1993 jsem byl náměstkem ministra zahraničních věcí, o tři roky později ve druhé vládě Václava Klause ministrem bez portfeje. V roce 1998 jsem vystoupil z ODA a odešel do soukromé sféry. Do roku 2017 jsem pracoval ve firmě Euroffice Praha–Brusel, která pomáhá podnikům při tvorbě a implementaci legislativy EU. Dnes se angažuji v charitě.“
V čem vidíte smysl života?
Smysl mého života nelze oddělit o smyslu života a existence všeho mimo mne. Oni druzí a ono druhé mělo a má podíl na mém vzniku a životě – a zároveň sám nepřetržitě okolí ovlivňuji. A smysl tohoto ohromného celku se teprve tvoří – není hotov, neboť čas stále běží. Pokud bych přijal myšlenku, že v tom a v tom ten smysl je, pak bych nutně sám sebe od spoluúčasti na probíhajícím vytváření smyslu celku odřízl. Tím ale neblahé důsledky nalezení definitivního smyslu života nekončí.
Různé ideologie nabídku definitivního smyslu života opakovaně činí a mnoho je těch, kteří ji přijali a přijmou. Pak ale představa ztráty nalezeného smyslu jejich života je pro ně nesnesitelná. Dějiny podávají ponurou zprávu o tom, že takoví lidé nemají žádné zábrany konat nelidské činy v masovém měřítku, pokud to vyžaduje stvrzování či obrana přijatého životního smyslu.
Takže odpovím paradoxem: Nechcete-li, aby váš život byl jedním škodlivým nesmyslem, odolávejte pokušení si myslet, že jste smysl svého života nalezli.
Věříte v Boha?
Nemohu pochybovat o tom, že mimo mne existuje určité uspořádání světa, a tudíž nějaká vůle, aby tomu tak bylo. Uznat existenci takovéto svrchované mocnosti (Boha) se mi jeví jako požadavek zdravého rozumu. Zároveň mi připadá nad slunce jasné, že vedla-li tato vůle ke vzniku lidí, kteří se vyznačují rozumem a diskriminací mezi dobrem a zlem, mezi krásou a ošklivostí, pravdou a nepravdou, pak zdroj oné vůle musí tuto diskriminaci obsahovat. V tom je nám tedy podoben, a proto tvrzení křesťanské zvěsti, že my sami jsme obrazem Božím, se jeví jako logický závěr.
Hlavní je v životě neškodit, vzkazuje mladým Doyen české diplomacie František Černý |
Katolické dogma o Nejsvětější Trojici sděluje, že Bůh je dokonalým společenstvím – Boha Otce, Syna a Ducha Svatého. Pluralita bytostí rovných navzájem je tak povýšena na základní princip světa. A tak když Kristus vyzval lidi, aby se milovali navzájem tak, jak je on miluje, vyzval je tím k tomu, aby se člověk k člověku choval tak, jak se k sobě chovají Bohové uvnitř Trojice, tedy božsky! Pokud věřit v Boha znamená brát tuto výzvu vážně, pak se snažím být věřící.
Věříte v posmrtný život duše člověka?
Věřím v život věčný. Nevěřím jen v nějaké přízračné vegetování zbytků lidského vědomí a paměti, čemuž se bohužel pod pojmem posmrtný život většinou rozumí. Věřím v budoucí vzkříšení celého mého já v těle.
Co byste vzkázal mladé generaci?
Dnes vidíme kolem sebe chlapce a dívky, jak suverénně používají mobily. Kolik z nich si ale položilo otázku, jak je možné, že něco takového existuje? Co všechno museli lidé v minulosti podstoupit, aby dnes existovalo know-how potřebné k jejich výrobě? A kdo byli ti lidé a kolik jich bylo? Odpověď je jasná: nekonečné miliony. A co museli podstoupit: v naprosté většině nudné učení a memorování či stále se opakující práci v továrnách a laboratořích. To je moje první sdělení: za své dnešní životy, za dnešní úroveň vděčíme předchozím generacím. Za jejich trpělivost snášet úmornou nudu učení a práce. Má-li mít lidstvo budoucnost, pak musí existovat dostatečný počet lidí ochotných snášet úmornou nudu učení a práce. Na to vždy pamatujte!
Mnoho se dnes mluví o svobodě a lidských právech. O svobodě a právech jednotlivce. Tyto pojmy však mají smysl jen tehdy, pokud člověk není sám. Vždyť jaký smysl by měla svoboda projevu na opuštěném ostrově? Se svobodou shromažďovací je tomu obdobně. Svobodné volby – jistě! Od rána do večera, každý den můžete hlasovat. Ale volit koho a do čeho?
A jak se to má s právy? Vezměme si právo na práci. Na tom ostrově můžete pracovat od rána do večera – nikdo z vás nemůže udělat nezaměstnaného. Budete ale pracovat zadarmo. Právo na vzdělání – kdo by ho vám měl poskytovat? Právo na zdravotní péči – kdo by vás měl ošetřovat? Všechna tato práva jsou nesmyslem, pokud není na druhé lidi uvalena povinnost pro vás pracovat. Bez existence společnosti ta práva neexistují. Můžete je mít teprve ve společnosti, ale čím více jich budete vyžadovat, tím větší povinnosti budou na vás uvaleny.
Nenechte se odradit od tvorby, od navazování vztahů, od práce na projektech jen proto, že některé se nepodaří dovršit a že ty, které se podaří realizovat, začnou po nějaké době upadat a přes nejlepší snahu se je nepodaří zachránit. V okamžiku, kdy zažijete zklamání, musíte se připravit na pokušení přijmout postoj, že vše je marnost. Mobilizujte svoji duši a postavte se tomuto pokušení.
