V kampusu Stanfordovy univerzity v kalifornském městečku Palo Alto vrcholilo léto roku 1998. Za okny naší učebny se na terase ve stínu borovic drze proháněly veverky. Evidentně si už dávno vyhodnotily riziko nebezpečí od kolem procházejících studentů jako minimální.
A právě o tématu hodnocení rizika – a dalších tajích uvažování a rozhodování, ovšem lidského – se mluvilo i uvnitř, v učebně. Účastnil jsem se tehdy Letního institutu behaviorální ekonomie, který se konal na půdě Střediska pokročilých studií v behaviorálních vědách Stanfordovy univerzity.
Během dvou týdnů konání institutu jsme měli možnost vyslechnout a vyzpovídat hned několik legend moderní ekonomie. A nejzáhadnější celebritou mezi přednášejícími byl Daniel Kahneman.
Jeho ocenění Nobelovým výborem bylo na spadnutí (došlo k němu o čtyři roky později), ale i bez této trofeje byl už tehdy legendou. Legendou, jež počínaje rokem 1979 vnesla do ekonomie sérii pořádných otřesů, přestože šlo o články v podstatě psychologického rázu.
Život této legendy se letos na jaře v požehnaném věku 90 let uzavřel. Obor behaviorální ekonomie, k jehož zrodu Kahneman významně přispěl, ale je jakousi hozenou rukavicí pro tradiční ekonomii.
Pokusy, které Kahneman provedl převážně se svým dlouholetým spolupracovníkem Amosem Tverskym, totiž ukázaly, že lidské myšlení může za jistých okolností vykazovat známky systematického porušování toho, co se pokládá za základní principy racionality myšlení.
V čem Kahnemanův přínos na pomezí psychologie a ekonomie konkrétně spočívá?
„Hráčův omyl“ předpokládá, že v hodu mincí s počtem orlů po sobě roste pravděpodobnost, že v příštím hodu padne panna. Ve skutečnosti v tom dosavadní výsledky nehrají žádnou roli
