Odchází-li klasik, je namístě smeknout a v úctě mlčet. A přece máme vždy obrovskou potřebu hlasitě odpovídat na otázku, čím to, že se právě tenhle člověk oním klasikem stal. Jak se tak zvláštnímu umělci – ano, je tu řeč o Davidu Lynchovi – vlastně přihodí, že se s jeho podivným způsobem vidění, vyjadřování světa a přemýšlení, myšlení o něm identifikuje tolik lidí?
Že se dokonce někdo odváží říct, že „tohle byla lynchovská generace“ a žádná jiná už taková nebude, protože svět už jde dnes definitivně někam úplně jinam?
David Lynch, který se před smrtí už velmi přibližoval osmdesátce, změnil dějiny moderní kinematografie, píše se po celém světě. Tak jako Godard nakonec rámuje celá 60. léta minulého století filmu, Lynchovi se přičítá vymezení filmových let devadesátých.
Časoprostor experimentu s tím, co film ještě ukazuje, aniž by to doslovně zobrazoval, odhalování tajemných zákoutí lidské povahy, která se prolíná s logikou světa, v níž se všechno proměňuje a mluví ambivalentně, ale přitom pořád „logicky“. Seriál Twin Peaks, který po revoluci přilétl i do České televize jako zjevení dosud nevídané, přitahoval hlavně neznámem v každodenním životě.
Něčím, co si obvykle nepřipouštíme, nemáme na to v běžných starostech čas. Ale když se to náhle naplno přihlásí ke slovu jako to nejživější, co vůbec dokážeme prožívat, vyráží to dech a nechává beze slov, což se podobá zkušenosti Vznešena, kterou téměř stejně popisuje už Immanuel Kant. Nejsme nikde, a vlastně najednou všude.
Nekonečně po svém. Smrtí režiséra Davida Lynche jeho dílo nekončí |
Zdá se, že se tu od Lynche už velmi vzdalujeme, a přitom Lynchovo vidění světa idejí jako komplexního propletence všeho, v němž se přesto – anebo právě proto – můžeme (po svém) vyznat, je zvláštní varianta téhož. Proto se také setkáváme s tolika více či méně inspirativními rozbory Lynchova díla od psychoanalytiků zejména lacanovské školy, která vytržení ze symbolického řetězce (to, jak svět zobrazujeme a mluvíme o něm, jazyk především, jak ho reprezentujeme) po vzoru setkání se Vznešenem označuje silným slovem Reálno.
Tedy jako něco, co působí mimo veškeré zprostředkování, co do nás takříkajíc „šije napřímo“. Lynchovy filmy, to je řetězec symbolů, ale to, co v nich působí, není zprostředkované, tak jako je jedno, kde přesně vede hranice reálného/nereálného, vědomí/nevědomí.
Divácké dobrodružství
Film vznikl jako hypnotická zkušenost, která smývá hranice světů. Fascinace, něco, co nechává lidi perplex, co dokáže přimrazit k sedačce, takže po filmu se nikomu moc nechce nikam odejít a chvíli to trvá, než se vrátíme zpět (k sobě); ale díky tomuto „uhranutí“ se dokážeme vytrhnout z běžných souvislostí a vplynout do nových, které nerespektují hranice zavedených forem.
Godard přišel s revolucí filmu-života, volného toku obrazů bez scénáře, jenž se rozvine až s pohybem kamery; děje se něco, co přijde, očekáváme to, ale nevíme, jaké a co to bude. Osvobozená kamera a svobodný režisér nechávají vidět živé a přetvářející se surové dění.
David Lynch zemřel minulý týden v 78 letech.
Dobrodružství oka kamery je náhle i dobrodružstvím diváků, kteří se v této zcela uvolněné struktuře dozvídají o sobě spoustu nových věcí. Lynch přináší odlišnou zkušenost. Lynchovský svět je osvobozením jiného typu: představuje univerzum jako hustý zarostlý les plný významů, jímž jsme nuceni procházet.
Využívá při tom baterii zdánlivě mainstreamových filmařských postupů, ale v jiných než běžných sekvencích a make-upech. Toho tmavého černého neprůhledného lesa se bojíme, ale také nás láká, je ambivalentní jako nestabilní lidská psychika.
Máme z lesa strach, protože v něm ztrácíme sami sebe. Nemáme jasnou orientaci, žádnou ideologii. Mapa je k ničemu, a přece v jisté rezonanci mezi děsivým vnějškem a vnitřkem, najednou stejně tajemným a neznámým, dokážeme jít tam, kam musíme, a tedy nakonec paradoxně i tam, kam jsme chtěli. Touha a její naplnění nejsou nikdy jízdou naslepo, vlastně přesně naopak, jak ukazuje i Lynchův film Mulholland Drive, odkazující na jednu z ulic Los Angeles a slovem „drive“ také na pud/touhu jako pohon lidského snažení dávat věcem smysl. Jakkoliv život sám podle Lynche žádný uzavřený smysl nemá, což je pro mnoho z nás těžké přijmout. Je to také „světlo do tmy“, kalifornské světlo, které Lynch rád vyhledával.
Možnosti interpretace
Kultovní motto Twin Peaks, které po smrti tvůrce obletělo celou planetu – „Sovy nejsou tím, čím se zdají být“ –, se stalo výrazem kryptografie, zašifrování světa. Koho by při tom nenapadla Hegelova věta z Filozofie práva „Minervina sova vzlétá až za soumraku“, naznačující, že poznání, vědění, nedejbože moudrost nejsou možné na denním slunci, že se za nimi musí do temnoty, do hlubin, a čím hlouběji se proniká, tím větší je úlovek.
Soumrak svým měkkým světlem odhaluje jiné kontury a nasvěcuje kouty stínu. Je to výzva k nekončící práci interpretace. Výkladů a významů je vždy nadbytek, víme od Freuda a jeho pokračovatelů, lidské bytosti, omezené ve svých možnostech chápání, mají proto tendenci vytvářet omezené řetězce, které dávají smysl a nechávají rozumět i významotvornému nadbytku.
Filmy Davida Lynche pracují s tímto nadbytkem svůdným způsobem: nechávají ho mluvit konkrétně a naplno, a přitom ponechávají možnost rozumění, které je v hustém lese téměř nemožné. Kolem seriálu Twin Peaks se v době jeho české televizní premiéry vytvořil interpretační vír, jehož síla ve skutečnosti nikdy nevyprchala. Dodnes není jasno, „jak to všechno bylo“, což se v pokračování ve třetí sezoně seriálu z roku 2017, který nese příznačné jméno Návrat, ještě umocní tím, že se konečně odhalí, „co se dělo před začátkem série první“. Interpretační proud se nezastavil, protéká s novou dynamikou dál, s úsměvem tvůrce, který se bavil nejen svými představami, ale i zábavnou hrou s kultem.
Do lesa představ
Sám umělec se opakovaně přiznával k rodinné posedlosti řezáním stromů, kterou zdědil po svém otci. I ve svých filmech jako by Lynch při průchodu hustníky lidské mysli v této zálibě radostně pokračoval: připomeňme jen, že prořezávání není pouze libovolná destruktivní práce, většinou se totiž řídí nějakým vnitřním plánem (bude o něm ještě řeč), ale je to také – a to je u Lynche vždy velmi důležité – práce meditativní.
Dřevorubec je myslitel svého druhu, můžeme s jistým ironickým pousmáním odkázat na nejznámějšího mystického dřevorubce pasek Bytí Martina Heideggera, ovšem ještě mnohem kryptičtějšího než Lynch.
Slavná úvodní sekvence seriálu Twin Peaks, v níž se s nezapomenutelnou hudbou Angela Badalementiho představuje dřevařský kraj, je vlastně pozváním na hostinu objevného prořezávání. Motiv prořezávání se docela dobře hodí i na Lynchův souboj s produkčními mlýny Hollywoodu, které sice nechaly výjimečnému duchu prostor, ale jen málokdy měl k dispozici poslední řez (final cut), což – jak soudil umělec – poněkud odcizuje vlastní dílo.
Zemřel americký režisér David Lynch, spoluautor seriálu Twin Peaks. Bylo mu 78 let |
David Lynch vždy odmítal tvrzení některých kritiků, že manipuluje diváky a vodí si je podle svého plánu. Jeho vodítkem byla vždy intuice, která je definována jako vnitřní smysl, jehož fungování není dáno přísně strukturovanou racionální úvahou. Ale ani iracionalita, jak se někdy chybně uvažuje, není pouhá libovůle, má svou vnitřní „logiku“, program, řeklo by se dnes, podle něhož běží.
Lynch své filmové dílo často popisoval velmi podobně (i když měl raději až kafkovské obrazy funkčního stroje) jako Umberto Eco, charakterizující postmoderní artefakt coby mnohovrstevnatý výtvor, v němž se konkrétní proplétá s abstraktním a doslovnost s metaforou (otázka je, zda nejde o charakteristiku dobrého díla vůbec, ale to už patří jinam).
Na divácích pak je, na které z těchto vrstev dokážou aktivně surfovat, přičemž největší slast (největší smyslné, až erotické potěšení z poznání) přináší právě v Lynchových filmech jízda na mnoha různých vlnách. A to jízda v řadě případů absurdní, protože do sebe významově narážející (absurdita, která se skoro vždy proměňuje v humor, to byla další z mnoha lásek Davida Lynche).
„Podle mě může být příběh konkrétní i abstraktní nebo konkrétní příběh může obsahovat abstrakce. A abstrakce jsou věci, které se opravdu nedají tak dobře říct slovy,“ tvrdil Lynch v době, kdy ho novináři zpovídali na téma, co se tedy vlastně v tom Mulholland Drive děje. Co na to říct? – Film jsme udělali, je tady, jako obraz nebo socha, a proč by právě umělec měl vysvětlovat, co myslel tím a tím, vykládat metafory a odhalovat tajemství, kterým ani sám třeba nerozumí.
„Ten film ve mně vyvolával velký smutek, ještě větší smutek jsem zažil, když jsem potom četl ty recenze,“ vtipkoval Lynch. Humoru není nikdy dost, ale právě v nucené novinářské reflexi Mulholland Drive vyplývá na povrch intuitivní charakter Lynchovy cesty k vyjádření abstraktní univerzálnosti, která ho nakonec ve filmu zajímá nejvíce: tedy schopnost konkrétními obrazy vyjadřovat abstraktní ideje a jejich konfigurace.
„Doufám, že si lidé tu jízdu užijí, a doufám, že se v nich probudí intuice, stroj (mašinerie, mechanismus), který máme všichni, abychom vycítili věci, jež nejsme nutně schopni vyjádřit. Ve filmu mohou existovat abstrakce – a to je pro mě jedna z jeho největších schopností. Miluji ten abstraktní pocit a doufám, že ho milují i ostatní,“ shrnuje Lynch a v jiném rozhovoru dodává: „Film je médium, které dokáže překládat ideje.“
Umělec, který měl rád cappuccino
Pozornější čtenář si již všiml, že ani těsně před koncem textu nepadlo slovo režisér. Byl to záměr, možná dětinský, intuitivní. Lynchovi by opravdu lépe slušelo, když už si nevystačíme se jménem, označení umělec. Film je médium, v němž se Lynch proslavil, ale nelze říct, že hudba, které se věnoval, i pro to výjimečné proplétání prostoru a času, nebo malování a výtvarná činnost vůbec byly na vedlejší koleji (v dubnu bude k vidění Lynchova výstava v pražském centru DOX).
Jsou to jen jiné vchody do stejného lesa významů, v němž umělec svým pohybem zanechává stopy, které mají výraznou osobní signaturu, ale míří k obecnější, abstraktní zkušenosti, o níž se nedá suverénně říct, že by byla jen navýsost lidské povahy.
Nakonec vše nějak spolu prostupuje konkrétním světem, jen to nechat umět vidět. I tady je to u Lynche jako s tím kafem, bez něhož agent Cooper v Twin Peaks nemůže být. Neuměl to ani zesnulý umělec. „Je pořád lepší pít nějakou kávu než žádnou,“ říkával. „Ve skutečnosti mám rád cappuccino.“
