Franz Kafka býval jen tvář na hrnečku, říká ředitel Pražského literárního domu

Lidovky.cz: Před nedávnem uplynulo 20 let od založení Pražského literárního domu autorů německého jazyka. Cesta k jeho vzniku byla docela spletitá...
Hlavně to byla dlouholetá cesta. Dá se říct, že to byl v podstatě celoživotní cíl poslední pražské spisovatelky píšící německy Lenky Reinerové. Viděla jako své poslání nenechat zapomenout na dobu, kdy se stýkala s lidmi, kteří patřili do kruhu pražské literatury. To byly doby, kdy zde žili Češi, Němci a Židé v sounáležitosti.

Lidovky.cz: Jak to tedy bylo?
Poprvé se myšlenka na založení instituce, která by toto všechno uchovala, objevila v 60. letech, kdy došlo ke společenskému oteplení. Důležitým projevem této změněné atmosféry byla kafkovská konference v Liblici v roce 1963, jíž se Lenka Reinerová také zúčastnila. Jenomže pak přišel rok 1968 a všem těmto snahám byl konec. Reálné se to zdálo být až teprve po roce 1989, kdy tu Lence Reinerové začaly vycházet knihy.

Takže Lenka pak obcházela různé instituce, byla jí udělována čestná občanství, setkávala se s pozitivními reakcemi na nápad, že by mohla takováto instituce vzniknout, ale všechno to bylo podle hesla slibem nezarmoutíš. Načež se vytvořila skupina, kterou tvořili literární historik profesor Kurt Krolop, bývalý český velvyslanec v Německu František Černý, spisovatelka a dokumentaristka Markéta Mališová a já. Společně jsme Lenku Reinerovou přesvědčovali, že je ze všeho nejdůležitější tu instituci založit, aby to existovalo po právní stránce, a k tomu došlo právě v roce 2004, ještě za jejího života. Až teprve pak bylo možné začít hledat vhodné prostory, které nejdřív poskytla nadace Brücke-Most v budově YMCA.

Lidovky.cz: Připadá mi zvláštní, že to trvalo tak dlouho, když si vzpomenu, jak silný byl začátkem 90. let zájem o Franze Kafku.
Ano, boom ohledně Kafky tu byl, ale projevoval se jen tím, že se jeho podobizna objevovala na tričkách a hrnečcích. Zároveň ale platí, že raná 90. léta byla u nás stále ještě poznamenána velkou nedůvěrou vůči všemu německému. Vzpomeňte si, co všechno se odehrálo mezi smlouvou o dobrém sousedství z roku 1992 a Česko-německou deklarací z roku 1997. Takže ze zpětného pohledu také to mohl být důvod, proč třeba i politici, s nimiž Lenka Reinerová o projektu pražského literárního domu hovořila, ji odbývali sliby, ale nic neudělali.

Lidovky.cz: Kdybyste se měl pokusit vymezit pojem pražská literatura, co by všechno zahrnoval? A je to už něco, co patří jen do učebnic literární historie, případně archivů?
Mnozí mají tendenci spojovat si to pouze s Franzem Kafkou, ale tady možná platí, že mnozí o něm mluví, ale málokdo ho také skutečně četl. Pokud jde o nějakou definici pražské literatury, je to pochopitelně záležitost minulosti, dnes prakticky není nikdo, kdo by primárně psal v němčině. Ano, jsou výjimky jako Jaroslav Rudiš nebo Radka Denemarková, ale to není přímo pražské. Takže to skutečně končí po druhé světové válce a poslední německy píšící autorkou byla opravdu Lenka Reinerová.

Přesto se snažíme tradici pražské německé literatury nějakým způsobem zachovat, třeba jsme v dlouhodobém kontaktu a organizujeme čtení s Jindřichem Mannem, synem Ludvíka Aškenázyho a vnukem Heinricha Manna, který odešel v roce 1968 s celou rodinou do Německa. Tam napsal v roce 2007 v němčině knihu Prag, poste restante, která vyšla o pět let později v češtině. Takže vlastně on je jeden z těch příkladů, s kterým my takhle koexistujeme. A jméno Mann je pořád instituce, přitahuje pozornost, nejenom u nás, ale také v Německu.

Ani do Nuslí, ani do Troje. Kam vlastně chodil v Praze slavný spisovatel Franz Kafka zahradničit?

Lidovky.cz: K jakému publiku aktivity literárního domu směřují primárně: k německému, nebo českému?
K oběma, ale musím říct, že tomu tak nebylo vždy. Když jsem nastoupil do literárního domu, registrovali jsme víc zájemců z německy mluvících zemí, to se ale mezitím změnilo. Snažíme se jít na veřejnost, třeba prostřednictvím festivalu Literatura v parku, což je už tradiční open air festival, kde vždycky vystupují německy i česky píšící autoři. Pak pořádáme Literaturu pod širým nebem v Praze 5 či akce na Albertově, v areálu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Nebo pro školy děláme takzvanou literární rallye, kdy studenti středních i vysokých škol chodí po Praze a hledají místa spojená s představiteli pražské a německé literatury.

Lidovky.cz: Kolik studentů se toho účastní?
Bývají to třeba i tři třídy, což pak je akce na celý den. I tady platí, že dříve převažovali zájemci z Německa, dneska ale převažují Češi, kteří přijíždějí i z daleka, třeba z Opavy. Když se jich ptáme, co je vedlo k tomu, zapojit se, často slyšíme, že jsme jediná instituce, která umožňuje propojení školní látky s praktickým objevováním míst, kde autoři pražské literatury žili a působili.

A naše veřejné aktivity mají ještě jeden důležitý aspekt. Tím, že se o nás ví, obracejí se na nás často lidé a sběratelé literatury s nabídkou, že nám chtějí přenechat své knihovny, protože je nemají komu předat. Díky tomu dokážeme soustavně rozšiřovat naši prezenční knihovnu. Už nám volali literární vědci, že nemohou sehnat knihu v Národní knihovně, ale u nás ji objevili, což člověka potěší, protože vidí, že ta práce není zbytečná. Tímto způsobem jsme třeba loni přišli k velmi vzácnému daru v podobě korespondence spisovatele, novináře a historika umění Johannese Urzidila, rovněž jednoho z posledních zástupců pražské literatury. Věnoval nám ji jihoafrický germanista Wilfred Jonckheere.

Zelené útěky Franze Kafky. Kterou květinu nosil slavný spisovatel v klopě a proč miloval ovocné stromy?

Lidovky.cz: Pražská německá literatura, to jsou primárně velká jména jako Kafka, Werfel a další, jejichž dílo je zevrubně zmapované. Je tam ještě něco k objevení, nějací zapadlí autoři?
Určitě. Čas od času se na nás obrací i třeba soukromí badatelé s žádostí o pomoc ohledně nějakého autora, jestli bychom jim nedoporučili odborníka. Přitom se vždy ještě mohou objevit nové a nečekané souvislosti. Příkladem může být méně známý spisovatel Hans Natonek, rodák z pražských Vinohrad, který nakonec zemřel v USA. Před nějakou dobou jsme dostali část jeho pozůstalosti a jde o autora, jehož jméno tady není vůbec známé.

Nebo se také věnujeme Maxi Brodovi a chceme zbořit předsudek, že o literatuře údajně nic nevěděl, i to, že je stále vnímán pouze jako ten, kdo zachránil Kafkovo dílo před zničením. Přitom jeho literární tvorba byla rozsáhlá, čítá dvanáct knih, které teď vyšly v Německu a na jejichž vydání se podílela naše dlouholetá programová ředitelka Barbora Šrámková. Zároveň byl Brod velkým popularizátorem české kultury, bez něj by Leoš Janáček nebyl tak známý. To jsme si připomněli mimo jiné v rámci letošního Roku české hudby, když jsme uspořádali v Sukově síni pražského Rudolfina komponovaný literární večer s texty Kafky a Broda propojenými Janáčkovou hudbou. A zájem publika byl obrovský.

Lidovky.cz: Který z autorů pražské literatury je vám osobně nejbližší?
Blízký je mi Gustav Meyrink, i když ten tu zase tolik nepobýval. Ale vůbec jeho osobnost, jeho život, jak hodně cestoval. Je velmi zajímavé, co bylo v té době možné. Pak by k nim ale určitě patřil Franz Werfel pro svůj jazyk, ale také pro stálou aktuálnost, vezměte si jeho Sjezd abiturientů. Jinak je mi blízký již zmíněný Jindřich Mann, zmínit musím i Michaela Fürnberga, syna spisovatele a básníka Louise Fürnberga. Žije ve Výmaru, ale snaží se zachovávat odkaz svého otce, který je rovněž součástí pražské literatury. Dostali jsme jeho pozůstalost a podíleli jsme se na odhalování pamětní desky na domě, který jim kdysi patřil.

Lidovky.cz: Jak vnímáte aktuální vývoj literatury, její trendy? Přežije digitální dobu?
Všímám si třeba, že autoři, kteří dříve psali pouze básně, nyní často píšou i prózu, a to velmi dobře. To je případ Petra Borkovce, z mladší generace to platí pro Alžbětu Stančákovou, která je mluvčí určité generace. A ještě bych zmínil Alenu Ježkovou, která píše i tvorbu pro děti a napsala vynikající knihu Ruce houslisty, jež vynikajícím způsobem popisuje dvacáté století z perspektivy česko-německo-židovské rodiny, což jí vyneslo cenu Šumava Litera. Takže nové trendy v literatuře je třeba sledovat a být v obraze, hlavně je ovšem třeba dávat šanci mladým autorům.

Lidovky.cz: Nemáte obavu, že by mladá generace přestala mít o literaturu zájem?
Nerad bych se stylizoval do role toho, kdo tvrdí, že teď už to není, jak to kdysi bývalo. Je pravda, že současná generace moc nečte, ale jsou pochopitelně výjimky. Vztah k literatuře začíná už na školách, což jsme si často potvrdili i my při našich vzdělávacích akcích. Jsou gymnázia, která nás aktivně žádají o spolupráci, abychom k nim přišli, připravili jim program, resp. přednášku o pražské německé literatuře a také o našem literárním domě. I my si samozřejmě uvědomujeme, že to není masový program, ale jestli během toho dokážeme zaujmout pět lidí, je to výborné.

Ještě bych možná udělal důležité rozlišení, a sice mezi čteností a zájmem o literaturu. Čtenost má, myslím, skutečně sestupnou tendenci, dokonce bych řekl, že rapidně klesá. Pokud někdo ze současné mladé generace čte, jde často o fantasy nebo podobně laděnou literaturu. Myslím si ale, že to není jenom o čtenářích, ale také o nakladatelích, kteří často inklinují k tomu, pojímat své aktivity čistě byznysově. Pokud hovoříme o zájmu o literaturu, tak hrozné to není. Vidím to i na našich přednáškách, kde vždy jsou lidé, kteří se zajímají, ptají se na souvislosti. Hodně zaujme náš film o Lence Reinerové, který při této příležitosti vždy promítneme a v němž mohou vidět, kolik míst v Praze je spojeno s pražskou literaturou, kolik pamětních tabulí nebo bust se k ní váže.

Obdivují ho spisovatelé z celého světa. Abstinující nespavec Franz Kafka inspiruje nejen je dodnes

Lidovky.cz: Na domovské stránce PLD je uvedeno, že se snažíte ukázat, jak byla Praha kdysi multikulturní, kde byli spolu Češi, Němci a Židé v nějaké koexistenci. Dnes jsme ale spíš svědky toho, že multikulturalismus je pomalu považován za nadávku. Neplavete tak trochu proti proudu?
My to vnímáme tak, že naše zaměření se nezměnilo, sami sebe pojímáme jako otevřenou instituci, která vnímá dění okolo sebe, a stejně se snažíme dávat prostor i nejrůznějším přednášejícím a jejich tématům, která jsou spojena s literaturou. A pokud jde o samotný pojem „multikulturalismus“, jsem přesvědčen, že to je o lidech.

V němčině existuje úžasný výraz, který v češtině nemáme, a to Zivilcourage, což znamená stát si za svým. Přesně v tomto smyslu se snažíme zůstat otevření, i když to třeba nemusí být populární. I my jsme tu už měli párkrát postříkanou zeď, poničený murál k pražské literatuře. Nechci spekulovat, proč nebo kdo to udělal, už je to pryč. V takových situacích si zase vzpomenu na Lenku Reinerovou, která vždy říkávala, že „člověk by sám sebe neměl tolik litovat“.

Ale zpět k multikulturalismu, který považujeme za důležitou věc. Nám třeba vadí, že jsme se zase dostali do situace, kdy existují hraniční kontroly mezi Českem a Německem. To bylo pořád, že to je přechodné, nejprve kvůli covidu, pak mistrovství Evropy nebo olympiádě. Já se ale obávám, že lidi, již bydlí kousek za hranicemi, může odradit, aby se podívali na její druhou stranu. Je to prostě bariéra. A my jsme z podstaty věci proti takovým překážkám.