První dětský hospic, brněnské moře, rekonstrukce i novostavby – letos se do soutěže přihlásilo 271 prací, přičemž porota složená z mezinárodních odborníků vybrala 25 z nich. Tyto stavby hodnotitelé objeli během čtyř dní a vybrali šest nejlepších a jednoho hlavního vítěze.
„Díky svým zkušenostem jsme mohli díla, která jsme prohlédli, zasadit do kontextu evropské architektury. Zjistili jsme, že jejich kvalita byla bezpochyby na stejné úrovni jako těch, které známe z jiných evropských zemí. Kvalita materiálů, detailů a provedení byla neuvěřitelně vysoká,“ vylíčila porota. Ta stavby nehodnotila podle velikosti nebo typologie. Jediným rozhodujícím kritériem byla právě kvalita.
Dům pro Julii
Někdy příběh není potřeba. Někdy se stačí jen podívat, projít a je jasno. Příběh by býval nebyl potřeba ani v případě Domu pro Julii. Je to krásná stavba, která by obstála i tak, její příběh je ale natolik silný, že si ho nikdo nedokáže odmyslet a je součástí budovy stejně jako její střecha nebo dveře. Letos tak snad ani porota jiného vítěze mít nemohla, ostatně projekt obstál i před veřejností, která mohla letos v soutěži hlasovat vůbec poprvé.
Došlo tak k nevídanému souladu toho, co si myslí odborníci a co laická veřejnost. Inu, je to vůbec první dětský hospic v Česku.
Existují tu samozřejmě různá zařízení. Jsou tu nemocniční služby i mobilní zařízení, pomoc na pomezí zdravotnické a sociální služby je však v Česku zatím i na pomezí zákona, postavit něco takového je proto složité. V Domě pro Julii se podařilo provoz se zákonem sladit, o dotaci, která běžně náleží hospicům pro dospělé nebo na rozvoj paliativní péče, ale dětský hospic žádat nemůže. Léčba a péče o těžce nemocné děti je přitom velmi nákladná záležitost. Není divu, že druhé takové zařízení v Česku buduje na pražské Cibulce miliardář Ondřej Vlček s manželkou Katarínou, kteří do něj mohou vložit vlastní peníze.
První dětský hospic, který stojí v Brně, tak pokrývá svůj provoz zejména z darů, které přispívají firmy i jednotlivci. Z veřejných zdrojů se podařilo získat finance aspoň na stavbu, která nyní zvítězila i u porotců České ceny za architekturu. Město Brno poskytlo pozemek k výstavbě a zainvestovalo i samotnou stavbu, koruny přidala i Evropská unie.
Ředitelka Radka Vernerová, která hospic doslova vydupala ze země, chtěla pro svůj projekt ateliér Čtyřstěn, který je jak jinak než brněnský. Nejprve si sem Vernerová přišla pro radu, nakonec už u něj zůstala.
První dětský hospic pokrývá svůj provoz z darů jednotlivců i firem. Veřejné zdroje financovaly alespoň stavbu, která nyní vyhrála Českou cenu za architekturu.
Studio tak navrhlo stavbu do svahu městské části Sadová, pro niž je typická řídká zástavba a lesy. Právě díky svahu budova splývá se svým okolím a tvoří harmonický obraz, který navíc umožňuje ideální uspořádání uvnitř. Ředitelka si přitom původně na pozemku vyhlédla rovinu a stavět chtěla právě tam, studio Čtyřstěn ji ale přesvědčilo, aby projekt stál ve svažité části parcely. Velkou část hlavního patra tak architekti mohli umístit do podzemí, patro pak pokrývá vegetační střecha, která navazuje na terén a také zadržuje dešťovou vodu.
Dům se díky tomu podařilo zpřístupnit z více úrovní a oddělit tak od sebe rodiny, blízké, smuteční hosty, pozůstalé a provoz. Tohle všechno je totiž v hospicu potřeba. Služba poskytuje paliativní a odlehčovací péči, rehabilitace, terapie a komplexní podporu pro rodiny v nejtěžších chvílích. „Je to útočiště, místo pro prožití těch nejtěžších chvil i nalezení klidu a vyrovnání se s osudem. Prostor pro úlevu, vzájemnou podporu i samotu, když ji nejvíc potřebujete. Taky místo pro chvíle normálního žití a radostného setkávání. Místo, které tu nebylo, a přitom je potřeba jako sůl,“ líčí architekti.
Čtyřstěn nechtěl vytvářet nemocnici, byť bylo potřeba splnit bezpečnostní normy, nároky pro pohyb na vozíku i na lehátku, výsledkem je příjemné a uklidňující prostředí. „To dostalo přednost před nezničitelností a absolutní praktičností nemocnic. Zároveň jsme věnovali péči i tomu, jak vypadají stropy místností, protože to je místo, na které se ležící děti dívají nejčastěji,“ popisuje architekt Karel Kubza.
Tep industriálního srdce v Holešovicích. Pražská Panelárna získala po rekonstrukci nový život |
Stavba je orientována tak, aby tu bylo soukromí i výhledy do krajiny. Pomáhá tomu vnitřní atrium a také prosklené plochy, které zároveň pouští dovnitř slunce. Protože právě slunce léčí. Místnosti, které mají zároveň k sobě vždy krytou terasu pro pozorování noční oblohy, jsou orientovány právě do atria. Děti se tu tak mohou dívat na květinové záhony, původní vzrostlé borovice, duby i jezírko.
„Děti kvůli svému zdravotnímu stavu mnohdy přicházejí o možnost prožít svůj den v přírodě nebo někde jinde mezi stěnami domova. Chtěli jsme jim tuto možnost nabídnout,“ popisují architekti. A tak tu je vyhřívaný vnitřní bazén či smyslová herna. Rodiče a sourozenci tu pak mají vlastní místnosti pro odpočinek. „Největším překvapením pro nás bylo oddělení pokojů pro rodiče. Předpokládali jsme, že rodiny budou chtít být pohromadě. Dětský hospic je ale hlavně odlehčovací služba, dává proto mnohem větší smysl, aby rodiče byly ubytovaní na vlastním podlaží, a mohli si tak alespoň na chvilku odpočinout od náročné péče. Vědí totiž, že o dítě je dobře postaráno,“ uvedl Kubza.
Velkorysá spolupráce
Dětské pokoje jsou jednoduché, je tu postel umístěná uprostřed, nika z dřevěné nábytkové stěny, v níž je i stolek se dvěma židlemi a válenda místo parapetu velkého okna, na níž se dá příležitostně přespat. Co je potřeba, architekti zjistili v dětském hospicu Bluebell Wood ve Velké Británii.
Zvenčí je Dům pro Julii také promyšlený, tvoří ho dřevo a pohledový beton, uvnitř je kromě přírodního dřeva také bílá a pastelové barvy. Materiály, stejně jako podoba jednotlivých pokojů jsou co nejvíc univerzální, aby tu zázemí bylo pro děti pětileté stejně jako šestadvacetileté. Mění se jen doplňky. Architekti tak říkají, že by to byl docela pěkný hotelový pokoj, jen s velmi odolnou podlahou.
„Jedná se o budovu, která splňuje program vyžadující velkou míru empatie od všech zúčastněných stran. Tento závazek architekt i klient během návštěvy hospice mezinárodní porotou mnohokrát potvrdili,“ uvedli hodnotitelé s tím, že pro vznik dobré architektury je vždy zásadní empatický vztah mezi architektem a klientem. Porota ocenila rovněž i to, že budova je velmi prostorná, minimalistická, architektonicky dobře provedená a krásná.
„Ze začátku jsme vůbec nepočítali s tím, že budeme jednou celý dům projektovat a že se nakonec i postaví. To, že Dům pro Julii skutečně stojí, navíc v té kompletní a velkorysé podobě, je zatím nejkrásnější zážitek, který nám práce architektů přinesla,“ uvedl Kubza. Kromě něj ale ateliér získal také hlavní cenu v soutěži.
Ale nyní už opusťme Brno a pojďme dále. Třeba do středočeských Řevnic, kde se budově naproti historickému nádraží říkalo vždycky Dřevák. Jde o malý dřevěný domek, který kdysi sloužil dráze jako sklad, pak byl ale prázdný po padesát let. V roce 2010 ho s několika dalšími pozemky podél kolejí obec odkoupila od Českých drah, nicméně o jeho osudu se rozhodlo až o tři roky později, kdy se do něj zahleděla místní základní umělecká škola. Oficiálně se tak domu říká Sklad 13, a to podle roku, kdy se začala psát nová kapitola Dřeváku.
Česko dohání zpoždění za světem, přichází doba dřevěná. Vznikne největší bytový dům |
Škola tu hned nato začala pořádat první akce, ale neoficiálně, a tak do projektu vstoupil ateliér Sodomka Sodomková Architekti. Trvalo to dvanáct let. Architekti nechali budovu prohlásit za památkově chráněnou stavbu, díky čemuž se podařilo zachovat charakter budovy a vyhnuli se přísným předpisům o energetické účinnosti, které by velely obložit celý dům izolací.
Takhle zůstala budova v původní podobě, snad až na několik detailů. „Některé části stoletého objektu musely být při rekonstrukci rozebrány a jednotlivé dřevěné i kamenné prvky repasovány nebo doplněny. Původní architektura je obohacena několika snadno identifikovatelnými zásahy,“ líčí studio.
Ty představují především lodní kontejnery, které slouží jako zázemí kulturního sálu. Jeden kontejner například vytvořil vchod do dřevěného domku, z dalšího architekti vytvořili toalety. „Díky pečlivé renovaci od administrativních rozhodnutí až po nejmenší detaily si sklad zachoval svou jedinečnou atmosféru a zároveň získal nový život jako kulturní srdce města,“ ocenila porota.
Dřevák, Řevnice.
Brněnské moře
Brno má vlastní metro, tedy alespoň v hororové hře. A také vlastní moře. Vzniklo na Moravském náměstí, kde kdysi stával Německý dům, který však v roce 1945 místní lidé jako symbol zúčtování s obdobím nacistické zvůle nechali zbořit. Ostatně v samém konci války tu sídlili němečtí vojáci. Dům zčásti poškodilo letecké bombardování Brna, nakonec ho ještě poničil požár, a tak byl v srpnu 1945 odstřelen. Jeho zbytky prý museli rozebrat němečtí obyvatelé moravské metropole těsně před svým vysídlením.
Část domu tu ale zůstala, ačkoli o tom až donedávna nikdo nevěděl. Když se připravovala rekonstrukce, archeologové tu objevili rozsáhlé sklepení. Nyní je nad ním ono moře, rozsáhlá vodní plocha, které dali příhodné jméno zdejší obyvatelé.
Sem tam se klidná hladina mění na fontánu, jindy na mlžící mrak. Nový veřejný prostor začali lidé téměř hned intenzivně využívat, vidět je to samozřejmě zejména v letních měsících, kdy je uprostřed moře učiněné nadělení – vodou se tu osvěžují nejen děti, ale i dospělí. To všechno je dílem rekonstrukce Moravského náměstí od ateliéru Consequence Forma Architects.
Vodní plochu architekti doplnili o masivní lavici téměř v celém obvodu vodního kruhu, k tomu přibylo dětské hřiště a pavilon kavárny, ve kterém ostatně bývá stejně živo jako u vody. Z neživé, ošuntělé plochy se stalo jedno z nejhezčích míst v Brně. „Je to vynikající příklad, jak promyšlená krajinářská architektura dokáže oživit prázdnou městskou plochu a proměnit ji v pulzující veřejné prostranství,“ uvedla k návrhu porota.
Brněnské moře. Park na Moravském náměstí, Brno.
V černém plášti
Nikdo by asi neuhodl, že se pod černou fasádou ukrývá ničím výjimečná původní výrobní hala. Společnosti Era, která vyrábí systémy pro bezpečnost letového provozu, už nestačila: byla malá, navíc se zhoršoval její stav, a tak se firma rozhodla pro změnu.
Za současnou podobou výrobní haly stojí architekt Jiří Bíza. Podmínkou firmy bylo, že nepřeruší provoz, i proto nebylo možné původní budovu jednoduše odstranit a na jejím místě vybudovat novou, větší. Cesta vedla skrze rekonstrukci a přístavbu: jako první bylo přistavěno třípodlažní kancelářské sídlo, teprve poté se rekonstruovala trojlodní výrobní hala. Obojímu pak architekt vtiskl nový obvodový plášť, který zajistil společnosti Era nejen lepší tepelně-technické vlastnosti, ale i sídlo, za kterým se kdekdo ohlédne. Nejen proto, že je celé černé.
„Když se přibližujete k budově, spontánně budí vaši zvědavost. Tmavá fasáda, strukturovaná dobře modulovaným rytmem, do níž jsou zdánlivě homogenně zasazena okna a dveře různých rozměrů, působí dojmem, jako by byla odlita v jednom kusu. Budova se projevuje samozřejmým, v jistém smyslu všedním způsobem a zároveň vysokou architektonickou kvalitou,“ komentovala porota.
Výrobní budova Era, Pardubice.
Odvážná vize
Návrh vily Sidonius byl ovlivněn topografií pozemku, slunečním svitem a panoramatickým výhledem na údolí řeky Berounky. Dům se nachází v Černošicích, ve čtvrti osázené rodinnými domy a prvorepublikovými vilami. Vila Sidonius vznikla na začátku 20. století a po roce 1989 se stala znovu vyhledávanou adresou. „Lokalita si vytvořila silný charakter, který nedefinuje přímo architektonický styl, ale velkorysost a měřítko staveb. Ty se na prudkých parcelách vyjímají nad zařezanou cestou do svahu, lemovanou opěrnými zdmi zahrad. Stejná měla být i vila Sidonius,“ vyprávějí autoři projektu ze studia Stempel & Tesař architekti.
Pozemek, na kterém se mělo stavět, je nejprudší a nejvýše položený. To přinášelo spoustu výhod, jako jsou například nejlepší výhledy, a také spoustu nevýhod; bylo jasné, že půjde o složitou stavbu. Nakonec ateliér zvolil formu mostní konstrukce na pilířích. Dům tak připomíná ocelovou lávku, jež na příkrém svahu spočívá v pootočené pozici za nejlepšími severními výhledy a jižním sluncem, jak popisuje ateliér. Ten vtiskl vile centrální část, kterou lemují koupelny a ložnice. Každá nabízí výhled do zahrady: místnosti totiž mají prosklené stěny od podlahy až ke stropu.
Porotci České ceny za architekturu ocenili odvážnou a precizně zhmotněnou vizi. Vila podle nich obohacuje architektonickou krajinu u Berounky a navazuje na tradici moderních luxusních domů, které tu už roky prezentují nejnovější trendy v oblasti architektury, designu i řemeslného zpracování.
Vila Sidonius, Černošice.
Pozvánka do harmonie
Dlouho váhali, jestli dům na pozemku v jihozápadní části Ostravy rekonstruovat, nebo zbořit a postavit nový. Dům totiž patřil praprababičce. Nakonec se ale kyvadlo vychýlilo ve prospěch novostavby. „Může se zdát, že navrhnout si dům sám pro sebe je pro architekty snadné, ale opak je pravda. Leckdy to bývá ta největší výzva,“ líčí porotci.
Ateliér Bydlo architekti nakonec na pozemku vystavěl tvarově jednoduchý dům, připomínající kvádr. Přesto má v sobě určité překvapení: když příchozí otevřou velké posuvné dřevěné dveře, najdou tu vstupní nádvoří se stromem a kruhem ve stropě, aby měl kam vyrůst. Po stranách domu jsou dva cihelné bloky, jeden se soukromou ložnicí, otevřenou do atria se saunou, druhý s dětskými pokoji a kůlnou. „Mezi nimi proplouvá denní život,“ říkají architekti manželé. Pokud byste odstranili strop, pak bude mít obytná část půdorys písmene H.
Rodinný dům, Polanka nad Odrou.
Porota ocenila nejen to, ale i fakt, že architekti důmyslně pracovali s děrovanou fasádou terasy z šachovnicově uspořádaných cihel, díky čemuž je odpočinkový prostor chráněný před přehřátím. „Dům v Polance nad Odrou není jen jednoduchý rodinný dům, je to pozvánka do harmonie a poezie ve vašem životě. Je to pocit štěstí z architektury,“ uvedla k projektu porota.
Autorka je spolupracovnice LN
