Co se týče české literatury, máme za sebou úžasný rok. Jen si to pojďme v rychlosti projít. Karin Lednická dostala vyznamenání od prezidenta za to, že dokončila trilogii Šikmý kostel. Zaslouženě, neboť lidem odkryla nepříliš známou historii Karvinska. Od té doby tam putují davy nadšených čtenářů. Stejně jako do Žítkové či Bílé Vody díky Kateřině Tučkové. Medaile pro Karin Lednickou tak navazuje na to, že právě Kateřina Tučková byla přede dvěma lety poctěna Státní cenou za literaturu.
Cítíme tedy, že se vše ubírá správným směrem. Ocenění dostávají autorky píšící knihy, které známe a které se nám líbí. Díky čemuž nezůstává literatura stranou. A právě s takovými literátkami též dělají nekomplikované a nekomplikující, obdivné rozhovory lidé, kteří zbytečně nehledají v literatuře žádnou vědu, jako Jiří Kubík ze Seznam Zpráv, Lucie Výborná z Radiožurnálu či Daniela Drtinová z DVTV. Nesmíme zapomenout ani na progresivní pojetí Respektu, v němž má literatura výsadní postavení, a to především díky tomu, že v tomto týdeníku nepodléhá žádnému zapšklému literárnímu redaktorovi. Snad je to první vlaštovka: pokud se totiž ukazuje, že literatuře rozumí každý, kdo umí číst, brzy bude jasné, že například ekonomice rozumí každý, kdo má platební kartu.
Ondřej Horák
Vykreslování českého literárního pastorále ale zdaleka nekončí. Vzpomínáte si na léta stěžovavého kňourání, že poezie nikoho nezajímá – vzpomínáte na ty nudné trulanty ve vytahaných svetrech? V roce 2024 je vše jinak. Pohledná holčina slaví s poezií ohromný úspěch v televizní talentové soutěži a tleská jí vestoje samotný Leoš Mareš. Z toho je vidět, že poezie může být jedničkou i pro moderátora Evropy 2 a že se tomuto žánru nevěnují jenom zamindrákované ošklivky.
Neznalost neomlouvá
Letošní rok dokonce odkryl, že tuzemské literární prostředí za světem nezaostává, jak někteří setrvale tvrdí, ale naopak je v zásadních detailech napřed. Víme, že jedním z nejdůležitějších aspektů současného světa je zraňování – pochopitelně vyjma těch zemí, kde probíhají války a kde se zabíjí. Pamatujeme si ještě, jak loni Alena Mornštajnová zranila svým románem Les v domě výtvarnou umělkyni vystupující pod pseudonymem Toy Box.
Ačkoli moravská spisovatelka tuto umělkyni do té doby neznala, ta se v románu přesto poznala a obvinila autorku, že použila její životní příběh. Každý citlivý člověk by se na místě Aleny Mornštajnové přiznal a omluvil, ona se však dál držela trapně pravdy, a dokonce to vypadalo, že toto obvinění je pro ni zraňující. Něco podobného se stalo letos v souvislosti s románem ověnčeným Goncourtovou cenou – a vše napovídá tomu, že ve Francii zaznamenali český případ a chtěli nás co nejrychleji dohnat.
Dřív se tvůrci potkávali se čtenáři, kteří jim nadšeně říkali, že mají pocit, že ten román napsali o nich, jak je to přesné. Dnes jsme ovšem už dál, naivní nadšení vystřídalo rychlé obvinění, protože nemůže být náhoda, že se můj život podobá jiným životům, včetně těch vyfabulovaných. Přece víme, že život každého z nás je originální a neopakovatelný. Jen nebuďme skromní: kdo zažil to, co my?
Z toho všeho je evidentní, že české literatuře se daří čím dál lépe a že je na správné cestě. Ale abychom nebyli nařčeni, že záměrně zkreslujeme tím, že zavíráme oči před jinými náhledy, je třeba teď probrat druhý břeh. Neboť letošní rok se vyznačuje rovněž enormním vzedmutím české literární kritiky.
Literární kritika je fakticky na výrazném ústupu – nejedná se o frontální útok, nýbrž o poslední snahu, jak zaplašit vyhynutí. A teď sugestivní otázka: není zlepšující se stav české literatury načrtnutý výše též důsledkem toho, že literární kritika ztrácí dech? Protože kritici, to jsou ti, kdo neustále poměřují současná česká díla s těmi z historie a ze zahraničí.
Literární kritici však především musí vždy ukázat, že jsou výjimeční. Takže to, co se dobře prodává a co se nám líbí, prostě nemůže být umění. To by bylo moc jednoduché, to bychom je pak nepotřebovali. Sami se ovšem chytají do pasti, když ukazují, že literárním kritikem může být každý. Stačí uplatňovat jednoduché pravidlo: Co se neprodává a nečte, co se nám nelíbí, to je pravé umění.
Jihočeský Balzac i Kunderův posmrtný vzkaz v lahvi. Tipy z Knihy roku nejen pod stromeček |
Tito „hlídací psi literární kvality“ nyní ve snaze dělat ramena založili Cenu literární kritiky. Je to ovšem zoufalý trik, neboť tím jen potvrzují, jak melou z posledního, jelikož se za tím účelem spojilo hned několik literárních časopisů. Víme ale, kdy se někdo s někým spojuje: když chřadne a je slabý. Zakrývají to vznešeným účelem, totiž tím, že konečně musí začít komunikovat a spolupracovat. Ale k čemu pak platit vícero literárních časopisů, nestačí jediný? Je nabíledni, že kritické ostří se touto kooperací otupuje.
Kdo počínání zdecimovaných kritiků detailně sleduje, též si nemůže nevšimnout, že v debatách, jimiž se teď chtějí zviditelnit, mluví opakovaně o téže knize titíž lidé. Nutno jim nicméně přiznat, že umí být flexibilní: někteří mají pokaždé jiný názor, a určití jedinci jsou dokonce schopni sami sobě odporovat i v rámci jediné debaty. Jako by tak chtěli nahradit to, že se nehádají mezi sebou.
Volně k poslechu jsou rovněž již diskuse, kde se kritici namísto hodnocení knižní produkce uchylují k nesoustavným poznámkám o čemkoli, případně k maximám o vznešenosti poslání literárního kritika. Ano, jelikož na čtení knih nemají čas, sílu či motivaci. Koho má ale bavit sledovat takové debaty? To už je lepší pročítat jimi tolik kritizované knižní ankety, které čím dál více pořádají nejrůznější periodika, protože lidé se chtějí dozvědět, co mají číst – a ne že někdo vyžaduje úctu, i když je těžké určit, čím by si ji měl zasloužit.
Co je doma, to se počítá
Avšak tady končí veškerá legrace. Čeští literární kritici chtějí být důstojně placeni za to, že se za nás brodí v první linii tuzemskou produkcí, kterou ostatní nemají čas či chuť číst – za to, že kultivují zdejší literární prostředí. Ale dává to smysl? A kdo se jich o to prosí?
Které knihy doporučují kardinál či bývalý prezident? Projděte si výsledky prestižní ankety Kniha roku LN |
Jenže pokud již existuje český národ, český jazyk a též samostatný český stát, potom jediná možnost, jak se zviditelnit a odlišit od ostatních národů a států, je kultura. I proto potřebujeme literární kritiku, která nám bude říkat nepříjemnou pravdu. Možná jsme si všimli, že co je dobré pro řadu Čechů, evidentně není nijak zajímavé pro čtenáře jinde ve světě. Situace popsaná v úvodu článku se totiž dá charakterizovat jako literární populismus či plíživé šíření nebezpečných literárních dezinformací. V době, kdy na všechno máme odborníky, jsme tak dopustili, aby o literatuře mluvili amatéři a diletanti.
Literatura potřebuje kritiku stejně jako politika investigativní novináře. Je proto naprosto ostudné, že máme veřejnoprávní média, o nichž se pořád dokola omílá, jak jsou nenahraditelná, a přitom ani Česká televize, ani Český rozhlas dnes nemají kritický pořad o literatuře.
