Digitální rodičovství. Jak na to, aby měly děti zdravý vztah k digitálním technologiím?

Hovořit s rodiči o moderních technologiích mě napadlo v roce 2017. Moje společnost jménem Digital Respons-Ability nejprve začala v oblasti digitální gramotnosti vzdělávat studenty, já jsem ovšem velmi záhy pochopila, že je nutné učit i jejich rodiče.

Začala jsem velmi zvolna, během různých rozhovorů a konferencí, a rychle jsem vypozorovala, že co se technologií týče, mají rodiče značně odlišná očekávání i rozdílné pocity. Považovali za přijatelné, že je dítě ve svém pokoji samo a čte si; psaní textových zpráv už však představovalo problém. Podobně to bylo s deskovými hrami, které byly hodnoceny jako skvělé, kdežto na videohry se rodiče dívali skrz prsty.

Další rozpory se pak objevovaly ve vnímání toho, co je pro dítě vhodné z hlediska jeho vývoje. Rodiče samozřejmě nepředpokládali, že by jejich potomci v předškolním věku mohli být dobrými společníky u rodinné večeře, ale často je peskovali za to, že příliš dlouho vysedávají u televize. Mamince nevadilo, že její dítě chodí s přáteli do parku, příčilo se jí však, že si s kamarády neustále textuje. Zdálo se, že technologie představují nějakou oddělenou sekci rodičovství s vlastními speciálními pravidly.

Na základě těchto rozhovorů a pozorování jsme společně s jedním z mých lektorů sestavili „Tři zásady digitálního rodičovství“, protože nám došlo, že diskuse o technologiích musí být postavena na vědeckém základě. Rodiče určovali pravidla pro používání technologií ve svých domácnostech bez ohledu na to, na jaké sociální, emoční a biologické úrovni se jejich dítě právě nachází.

Jenže každý koncept výchovy, tedy i digitální rodičovství, musí brát v úvahu věk dítěte a jeho schopnost porozumění. Jednotlivé fáze vývoje dítěte jsou obdobími, v nichž se objevují určité konkrétní schopnosti, a to jak v oblasti fyzické, tak i kognitivní, jazykové a sociálně-emoční. My dospělí těmito fázemi procházíme také, ale u dětí jsou tato období kratší a jejich projevy mnohem zřetelnější. Porozumění vývojovým etapám vašeho dítěte vám nejen pomáhá zastávat roli rodiče mnohem efektivněji; můžete díky němu také odhalit vývojová zpoždění, která vyžadují odborný zásah.

Tři zásady digitálního rodičovství

Naše Tři zásady digitálního rodičovství nemají představovat diagnostický nástroj – měly by spíše posloužit jako základ pro stanovování pravidel ve vaší domácnosti a pomoci vám pochopit, na co se zaměřit a čím se naopak nestresovat. Důležitou součástí rodičovství je pochopit, čeho není potřeba se obávat.

I já sama jsem si tím jako matka musela projít. Jako dítě jsem ráda četla, a proto jsem nyní šílela, že můj syn nečte dost a že bude za ostatními zaostávat. Ale když jsem si promluvila s jeho učitelem a něco víc si načetla, pochopila jsem, že můj syn je v pohodě. Že je osobnost se svými vlastními zájmy a silnými stránkami.

A že jsem si do něj promítala své vlastní zkušenosti a svá vlastní nereálná očekávání. Jako rodiče si často do svých dětí projektujeme svou minulost a své zkušenosti, protože pro nás představují základ pro vnímání světa. Těší nás, když se našim dětem líbí stejné knihy nebo filmy, které jsme v dětství milovali i my. Pokud jsme sportovali, vedeme ke stejným sportům i své potomky. Jestliže jsme v sobě jako děti objevili vášeň pro hudbu, povzbuzujeme své ratolesti, aby začaly hrát na nějaký nástroj.

Technologie našeho dětství však byly na zcela jiné úrovni než nyní. Těžko můžeme projektovat svoji analogovou minulost do digitální současnosti, v níž vyrůstají naše děti. Musíme pochopit, kde naše děti skutečně jsou, ne kde chceme, aby byly. A proto nesmíme na používání moderních technologií pohlížet skrze své vlastní zkušenosti, ale opírat se o vědecky podložené důkazy. Tři zásady digitálního rodičovství představují strukturu založenou na radách, strategiích a vědeckých poznatcích týkajících se jednotlivých fází vývoje dítěte.

Označuji je takto:

• Jděte příkladem – období od narození do 8 let.

• Řiďte a usměrňujte – od 8 do 13 let.

• Monitorujte – od 13 do 18 let.

V textu knihy používám kombinaci této struktury se strukturou preventivních programů, abychom s jejich pomocí dokázali vidět svoje děti takové, jaké doopravdy jsou. Tyto struktury jsou prezentovány záměrně nejasně, aby vám mohly sloužit jako průvodci vašimi myšlenkami, a ne jako návod, co si máte myslet.

Součástí rodičovství je však i pohyb v této nejasné a šedé zóně. Doktorka Sarah Coyneová, profesorka zabývající se vývojovou psychologií, se dlouhodobě věnuje výzkumu vlivu technologií na mladé lidi. Některé z jejich poznatků a výsledků budu zmiňovat i v této knize. Ve společných rozhovorech jsme několikrát narazily na téma šedé zóny a výzvy s ní spojené. „Myslím, že naším úkolem je pomoci dětem stát se zdravými uživateli médií,“ prohlašuje doktorka Coyneová. „A to neznamená, že jim jejich používání úplně zakážeme nebo že jim naopak necháme zcela volné pole působnosti. Je to výzva, na jejímž splnění je potřeba neustále pracovat.“ Dokonce i odborníci tyto výzvy uznávají. Nejsou pro nás jednoduché, ale dokážeme-li se podívat na problémy z jiného hlediska, zvládneme mnohem snáze najít ta nejlepší řešení.

Řiďte a usměrňujte (8–13 let)

Preadolescentní období je stejně jako období tzv. tween years důležitým obdobím změn. Výrazem tweens bývají označovány děti mezi 9. a 12. rokem věku, kdy už nejsou malými dětmi, ale ani teenagery.

Tělo preadolescentů se stejně jako tělo tweens překotně vyvíjí, na rozdíl od dětí v předškolním a mladším školním věku mají však výše zmíněné věkové skupiny výraznou potřebu identifikovat se spíše se svými vrstevníky než s rodiči. Konkrétní změny v biologické a sociální oblasti si podrobněji popíšeme ve 4. kapitole.

Když hovořím s rodiči dětí od 9 do 12 let, věnují zvláštní pozornost zejména konceptu veřejných informací, ochraně soukromí, nastavení hranic a etickému chování v online prostředí. Zároveň je žádám, aby se při diskusích se svými dětmi snažili vytvořit atmosféru důvěry.

Veřejné informace

Starší děti začínají zanechávat ve virtuálním prostředí stopu své přítomnosti neboli tzv. digitální stopu. Jako rodiče bychom je měli poučit o tom, jaké informace je vhodné sdílet. Každá digitální platforma má odlišné požadavky ohledně údajů potřebných k vytvoření účtu. Je-li to možné, použijte pro registraci svých dětí své vlastní kontaktní údaje. Dále můžete vytvořit dítěti e-mailovou adresu propojenou s vaší vlastní.

Nastavení hranic a soukromí

Kromě toho, že by děti měly vědět, jak si chránit soukromí a jaké informace lze veřejně sdílet, měly by si také v tomto věku zvládnout stanovit osobní hranice. Na rozdíl od období raného dětství by měli být preadolescenti ve vzájemné interakci nezávisle na rodičích. Ne vždy mají za zády rodiče, aby zasáhli a ochránili je; musí se naučit zasáhnout sami. Pokud se děti pohybují ve virtuálním prostředí, potřebují pochopit, že mohou a že by také měly:

• říkat „ne“,

• vymazat si účet v případě potřeby,

• oznámit nevhodné události,

• stáhnout se, jestliže považují určité interakce za nepříjemné.

Laurienn Thorpeová mi popsala, jak v Prevent Child Abuse seznamují děti s nutností nastavení hranic: „Jednou z prvních věcí, které děti učíme, je fakt, že jejich tělo patří jenom jim. Ty nejmladší děti učíme naslouchat vlastním pocitům, odmítat a sdělovat nepříjemné věci. Ta samá ujištění pak děti potřebují i v případě ochrany soukromí. Od rodičů se jim potvrzení práva soukromí pokaždé nedostává, obzvlášť pokud se jedná o jejich aktivity probíhající online.

Rodič by měl projevit porozumění a provázet své dítě všemi úskalími sociálních médií, hraní online her a smartphonů. Rodičovská podpora by měla být dlouhodobá, protože s tím, jak dítě dospívá, proměňuje se i jeho digitální stopa.“

Termín „řízení“ znamená, že rodiče se musí více zajímat o online život svých dětí a že jejich potomci budou mít v online světě méně soukromí. Součástí tohoto procesu je i obeznámit své ratolesti s nutností nastavení hranic a poskytnout jim k tomu potřebné nástroje. Můžeme je seznámit s online nástroji pro monitorování a blokování obsahu nebo si můžeme vzít na pomoc videa či s nimi nacvičit modelové situace.

Atmosféra důvěry

Tweens rychle spějí do věku teenagerů a následně do dospělosti a na této cestě naráží na spoustu překážek, proto se musí rodiče snažit vytvářet atmosféru důvěry. Děti v tomto věku musí mít pocit, že s rodiči mohou kdykoliv probrat své online aktivity. Že v nich rodiče budou povzbuzovat sebedůvěru a že tu jsou proto, aby je hájili a chránili.

Důvěru nelze vybudovat během jednoho dne. Její upevňování vyžaduje velké množství rozhovorů a zkušeností a patří k němu i různá zklamání a chyby. Děti během sebeprezentace online udělají spoustu chyb, a proto by měly být svými rodiči ujištěny, že se je budou snažit podržet, nikoliv zahanbit. Vztah vzájemné důvěry vytvořený v tomto preadolescentnim období pak slouží jako základ pro pozdější velmi náročnou cestu dospívání.

Monitorujte (13–18 let)

Během svých lekcí digitálního rodičovství někdy přirovnávám naše tři zásady k vodítku. Mladší děti potřebují pevnější ruku, stejně tak jako štěňata. Takové štěně se může nevědomky ocitnout v nebezpečí nebo sníst něco, z čeho mu bude špatně.

Ovšem s tím, jak potomci rostou, musíme vodítko povolovat, protože se učí a stávají se nezávislejšími. Potřebují více prostoru, aby mohli poznávat. V období dospívání je pak potřeba poskytnout jim ještě více volnosti a prostoru, protože za několik let budou opouštět teplo domova. V tomto věku by měl rodič jejich aktivity monitorovat, ale zasahovat do nich pouze minimálně a pouze ve vážných situacích.

Mluvíme-li o teenagerech, pak je kromě monitorování velice aktuální ještě jedno slovo začínající na „m“ – mentorování. Rodič by se z učitele měl stát koučem. Naši teenageři totiž potřebují nejen instrukce (ačkoliv si o ně nejspíš sami neřeknou), ale hlavně podporu, mentoring a spoustu lásky.

Redakčně kráceno a upraveno