Okamžitě po listopadu 1989 divadla prolomila letitou klatbu, v níž se nacházeli dramatici úspěšní v závěru šedesátých let a nepohodlní režimu. To se týkalo především Václava Havla, ale také Milana Uhdeho, Pavla Kohouta nebo Josefa Topola a dalších. Právě Topol se ale v nové době zcela odmlčel, byť byl stále oslovován různými tvůrci.
Vlna Havlových her počátkem 90. let byla přirozená a vycházela i z přání diváků, větší část publika jeho tvorbu neznala a toužila vidět jeho hry na jevišti, ostatně, jak se ukazuje, potřeba hrát Havla se cyklicky vrací a právě teď doznívá další vlna jeho uvádění.
