Neděláme zázraky; nezvítězili jsme nad smrtí, ba ani nad rozpadem sil. Jenom se snažíme – a někdy se nám podaří – zpomalit tempo toho krátkého časového úseku, kterému se říká život, říká nejvyšší láma buddhistického kláštera v odlehlém, od okolního světa izolovaném horském údolí Šangri-La. Bohužel nikdy neexistoval ani on, ani to údolí: James Hilton však toto zázračné místo v románu Ztracený obzor z roku 1933 vyfabuloval tak přesvědčivě, že se řada lidí vydala do asijských velehor po bájném Šangri-La opravdu pátrat. Hilton se v rozhovorech pro noviny odvolával na cestopis Évarista Régise Huca a Josepha Gabeta, v němž tito francouzští kněží popsali okružní cestu mezi Pekingem a Lhasou z let 1844–1846. Podle Hiltona Huc a Gabet bájné Šangri-La navštívili.
Podobné příběhy měl v oblibě i Adolf Hitler, a tak v letech 1938–1939 putovala Tibetem německá expedice zaštítěná přímo Heinrichem Himmlerem. Měla za úkol vypátrat zapomenutou odnož árijské rasy a dokázat tak její tisíciletou historii. Členové výpravy se zároveň poohlíželi po lokalitách, kde by mohlo vládnout vysněné věčné mládí. Pětice příslušníků SS vedená zoologem Ernstem Schäferem se ale vrátila s nepořízenou: nenašla ani ztracené árijce, ani Šangri-La.
Proč se někdo dožije stovky, zatímco jiný zemře mladý? Svou „expirační dobu“ máme ve vlastních rukou |
Hiltonův román a následné poblouznění západního světa Šangri-La bychom mohli hodit na jednu velkou hromadu mýtů, do kterých lidé z celého světa vtělili touhy po věčném mládí a životě bez smrti. Jenže na světě opravdu jsou místa, kde se lidé dožívají vysokého věku v dobrém zdraví a skvělé duševní i fyzické kondici. Nežijí sice po celá staletí jako obyvatelé bájného Šangri-La, lidí ve věku nad devadesát, či dokonce nad sto let je tam ale v populaci výrazně více než kdekoli jinde na světě.
K těmto tzv. modrým zónám se řadí japonský ostrov Okinawa, řecký ostrov Ikaria při pobřeží Malé Asie, hornaté vnitrozemí Sardinie či kostarický poloostrov Nicoya. Pro mnohé jsou Okinawa či Ikaria novodobými Šangri-La a jsou přesvědčeni, že tam recept na dlouhý život opravdu lze nalézt. Vědci se ale netají skepsí. Podle nich stojí celý koncept „modrých zón“ na velmi nejistých základech.
.
Označení „modrá zóna“ vzniklo koncem 90. let minulého století náhodou. V roce 1999 italský lékař Gianni Pes z univerzity v sardinském Sassari vystoupil na demografické konferenci ve francouzském Montpellieru s referátem o věkové skladbě obyvatel horského vnitrozemí Sardinie. Z dat, která nasbíral, vyplývalo, že se tamější obyvatelé dožívají vysokého věku a že mezi lidmi nad sto let je zhruba stejně mužů i žen. Účastníci kongresu však byli k závěrům Pesova výzkumu krajně skeptičtí. Kromě jiného i proto, že mezi lidmi, kteří se dožijí stovky, jinak totiž výrazně převládají ženy.
Věhlasný demograf James Vaupel dokonce údaje o věku z Pesovy studie odmítl jako nehodnověrné. Nicméně belgický demograf Michel Poulain se rozhodl data ze Sardinie ověřit, spolu s Pesem navštěvoval jednu horskou ves za druhou, a když se údaje o stoletých potvrdily, odškrtl místo na mapě modrým perem. Po šesti měsících ověřování tak vznikly na některých částech mapy „modré zóny“. V roce 2004 Gianni Pes výsledky ověřené Michelem Poulainem publikoval a Sardinie se stala první oficiálně potvrzenou oblastí proslulou dlouhověkostí, tedy „modrou zónou“.
Hledání stoletých
Demografická data ale naznačovala, že „modrých zón“ je na světě víc. Pes a Poulain si uvědomovali, že bez důkladného ověření dat na místě budou jejich závěry stát na vodě, nicméně náhoda je dala dohromady s novinářem Danem Buettnerem, jenž roku 2005 zvedl celosvětovou vlnu zájmu o „modré zóny“ článkem v National Geographic. Popsal v něm den dlouhověkých obyvatel ze Sardinie, Okinawy a kalifornského města Loma Linda. Americkou „modrou zónu“ tvoří podle Buettnera střídmě žijící komunita adventistů, odmítajících krom jiného i tabák a alkohol, a dožívají se až o sedm let vyššího věku, než je průměr Kalifornie.
.
Pes, Poulain a Buettner podnikli řadu expedic do oblastí s nápadným výskytem lidí extrémně vysokého věku. Poulain ověřoval stáří seniorů zevrubnou kontrolou všech dostupných dokumentů, Gianni Pes zkoumal životní styl těchto lidí a pátral po faktorech, jež mohly přispívat k dlouhověkosti, a Buettner měl na starosti financování, organizaci cest a popularizaci výsledků.
O zařazení regionů na seznam „modrých zón“ byl obrovský zájem. Místní politici si uvědomovali, že by to jejich region proslavilo po celém světě, narostl by cestovní ruch a příjmy by plynuly i z tak prozaických aktivit, jako je vydávání kuchařských knih s recepty z místní kuchyně. Vědci se však snažili tomuto tlaku nepodléhat a stáří každého dlouhověkého seniora důkladně prověřovali. A zjistili, že někdy může být člověk považován za výjimečně dlouhověkého omylem. V některých oblastech je například zvykem dávat dětem jména po zemřelých sourozencích, a pokud dojde k záměně jejich křestních listů, dotyčnému člověku hned naskočí léta.
Poulain používá jako kritérium pro zařazení lokality mezi „modré zóny“ index extrémní dlouhověkosti. Ten udává, jaký podíl lidí se v daném ročníku dožije věku nad sto let. Pokud má region tento index průkazně vyšší než zbytek státu, je adeptem na zařazení do „modré zóny“. To se stalo v roce 2007 v případě kostarického poloostrova Nicoya a o rok později řeckého ostrova Ikaria.
Naopak, adepti na zařazení do výsadní skupiny „modrých zón“, jako je ekvádorská Vilcabamba či řecká Kréta, na tomto kritériu ztroskotali.
Anebo je to jinak
Navzdory dlouhodobému výzkumu stále není jasné, čemu obyvatelé modrých zón za svůj vysoký věk vděčí. Jsou to geny, životní styl? Ve hře je zcela jistě obojí. Někde je však výraznější vliv dědičnosti, jinde naopak dominuje způsob života. Příkladem dědičné dlouhověkosti může být severoamerická komunita amišů, v které se vyskytuje nefunkční gen PAI-1. Tento gen zajišťuje produkci bílkoviny známé jako inhibitor aktivátoru plazminogenu 1. Bílkovina se podílí na řízení srážlivosti krve. Člověk, který zdědí nefunkční gen od obou rodičů, trpí zvýšenou krvácivostí, pokud mu ale mutaci předal jen jeden rodič, pak má srážlivost krve v pořádku a dožívá se v průměru o sedm let vyššího věku než lidé bez mutace genu PAI-1.
Klíč k dlouhověkosti? Životospráva. Pomoci s ní mohou i moderní technologie, sestaví doporučení na míru |
U extrémně vysokého věku je vklad genů opravdu významný. Na dožití do věku 70 let se geny podílejí jen z 20 %. Na dožití do stovky už je jejich vliv 60 %. V genomech dlouhověkých obyvatel Sardinie či Okinawy se ale přes veškerou snahu genetiků geny prodlužující život odhalit nepodařilo. Zdá se, že tamější obyvatelé za dlouhověkost vděčí životnímu stylu. Buettner dokonce na základě dat z „modrých zón“ zformuloval devět zásad přispívajících k prodloužení života: doporučuje trávit hodně času chůzí nebo jinými druhy pohybu s nízkou intenzitou. Významný je i jídelníček, běžnou spotřebu kalorií je potřeba snížit o pětinu, Buettner tak radí omezit spotřebu masa a vysoce zpracovaných potravin a umírněně si dopřávat červeného vína.
Důležitá je samozřejmě i psychika. Dlouhověcí lidé našli smysl života, umí se vyhnout stresovým situacím, jsou zapojeni do společenského života, za životní prioritu mají svou rodinu a žijí uprostřed podobně smýšlejících lidí.
Nicméně na rozdíl od Pesa a Poulaina neopírá Buettner své závěry o vědecky podložená data a vedle obecně známých doporučení zdravého životního stylu obsahuje jeho devatero i tvrzení, jež jsou v rozporu se současnou lékařskou vědou. To se týká např. konzumace alkoholu: ta ani při mírné spotřebě život neprodlužuje, a ženám jej dokonce zkracuje. Sám Buettner přiznává, že kdyby měl formulovat zásady pro dosažení vysokého věku znovu, pak by určitě nevynechal naléhavé doporučení: Nekouřit!
Daniel Buettner však na „modrých zónách“ vydělává. Na označení Blue Zone si nechal v USA zaregistrovat ochrannou známku, založil poradenskou firmu Blue Zones LLC a zpracovává obcím plány podporující komunální život podle devatera zásad „modrých zón“. Pokud obce plán naplní, vystaví jim o tom firma certifikát. Právě tyto Buettnerovy obchodní aktivity byly příčinou jeho rozchodu s Pesem a Poulainem; dnes se tito bývalí spojenci neshodnou ani na „modrých zónách“. Gianni Pes uznává čtyři: Okinawu, Sardinii, Ikarii a Nicoyu, Poulain k nim přidal karibský ostrov Martinik a Buettner kalifornskou Loma Lindu a Singapur.
Loma Linda se dostala na seznam, když Buettner psal článek o „modrých zónách“ pro časopis National Geographic. V redakci vyžadovali, aby svou „modrou zónu“ měly i Spojené státy. Singapur je zase podle Buettnera „modrá zóna 2.0“. K prodloužení života se tamější obyvatelé nepropracovali tradičními metodami, ale komunální politikou, zaměřenou na zdravý životní styl a společenský život. Demografové však singapurskou „modrou zónu“ ostře odmítají.
Tajemství dlouhověkosti. Co je potřeba k tomu, abychom se dožili stovky a jakou roli hraje místo, kde bydlíte? |
Skepse, s kterou se před pětadvaceti lety setkal Gianni Pes na kongresu v Montpellieru, z demografické komunity nevymizela. Naopak, nové výzkumy dodaly kritikům „modrých zón“ razantní munici. Například Saul Newman z londýnské University College poukazuje na fakt, že modré zóny se vyskytují v oblastech, kde je evidence obyvatelstva na bídné úrovni. Jakmile se evidence zdokonalí, lidí starších sta let dramaticky ubyde.
Když například začala řecká vláda kontrolovat výplaty důchodů, ukázalo se, že 70 % všech lidí nad sto let je už po smrti, jejich blízcí ale úmrtí zatajili, aby pobírali nebožtíkovu penzi. Matematická analýza dat narození extrémně starých lidí navíc odhalila, že nejsou v měsících náhodně rozložena a mnohá jsou zřejmě zfalšovaná. Newman také bourá představy o zdravém životním stylu obyvatel „modrých zón“: lidé z Okinawy mají v konkurenci obyvatel 47 japonských prefektur nejvyšší body mass index, jsou tedy více postiženi nadváhou a obezitou, mají také v celém Japonsku druhou nejvyšší spotřebu piva a čtvrtý nejvyšší podíl sebevražd v populaci nad 65 let.
Zastánci „modrých zón“ Newmanovy argumenty odmítají. Zároveň jsou však nuceni přiznat, že extrémně dlouhověkých obyvatel v „modrých zónách“ ubývá. Platí to pro obyvatele kostarické Nicoyi narozené po roce 1930 a Gianni Pes konstatuje, že se stejný trend projevuje i v některých obcích sardinské „modré zóny“. A Michel Poulain publikoval nedávno data dokumentující úbytek dlouhověkých lidí na Okinawě. Daniel Buettner to připisuje nástupu západního životního stylu, ale skeptici jako Newman namítají, že pokles dlouhověkosti jen přímo souvisí s tím, že se v zapadlých oblastech zpřesnila evidence obyvatelstva.
