S otcem Dominikem Dukou odešel nejen jeden z nejvýznamnějších představitelů české katolické církve po roce 1989, ale i poslední velká osobnost z generace, která tvořila most mezi totalitní minulostí a demokratickou přítomností. Z generace, která se komunismu postavila na odpor a následně budovala svobodnou společnost.
Lidé se loučí s kardinálem Dukou. Vzdávají mu hold u otevřené rakve |
Přesto se otec Dominik ke konci života dostával do sporu s jinými představiteli svobodné společnosti, třeba s reformně orientovanými katolíky typu Tomáše Halíka, kteří mu vyčítali náklonnost k politikům a barokně laděné poutě kritizovali jako pozlátko. V mnoha případech ostrá kritika pramenila z předsudků proti „prelátům“ a církvi vůbec.
Zaznívaly i výtky, že se ve funkci změnil. Pravda však je, že on zůstal stejný, zatímco se proměnilo publikum.
Domini canes
K pochopení jeho duše musíme ke kořenům. Duka byl dominikán. Do řádu vstoupil tajně už v roce 1968, přijal jméno Dominik (narodil se jako Jaroslav). V letech 1986–1998 byl českým provinciálem. Dominikánský Řád kazatelů (Ordo Praedicatorum, OP) vznikl na počátku 13. století s úkolem potírat herezi katarů a albigenských v jižní Francii, kteří v reakci na vrchnostenské chování církve vyznávali jakousi absolutní čistotu a chudobu, ale svým učením se dostali zcela mimo rámec katolického učení.
