Po nečekané rezignaci Benedikta XVI. se v březnu 2013 kardinál Dominik Duka zúčastnil konkláve, z něhož vzešel stejně nečekaně první papež z Jižní Ameriky. O tuto část světa měl Dominik Duka zájem, i když nesouhlasil s některými tendencemi tzv. teologie osvobození, jež se uchytila právě v tomto regionu. Některé pohledy Duka nesdílel ani s papežem Františkem, například v oblasti liberalizace přístupu katolické církve k rozvedeným párům. Názorově byl blíže jeho předchůdci Benediktovi.
Pes Páně, který tu bude chybět. Duka věřil, že „jde o záchranu našeho domu, kterým je stát, národ a společnost“ |
Pro Duku byly zásadním zlomem události kolem roku 2015. Šokujícími pro něj byly velké teroristické útoky spáchané radikálními islamisty v Evropě a především ve Francii, kde měl mnoho přátelských vazeb. Asi nejvíc na něj zapůsobilo, když se dozvěděl o vraždě katolického kněze islamisty přímo v kostele. Používal pak vzhledem ke své zálibě v historii obrazy porážky Turků před Vídní a vyzýval, aby se Západ postavil muslimským uprchlíkům.
Ohrožená civilizace
Současně se však ukazovalo, že si přestal s částí církevních kruhů rozumět, včetně svých dominikánských spolubratrů. Mnozí z jeho dřívějších přátel přestávali chápat i jeho politické preference. Rozdíly ve vnímání tehdejších problémů se prohlubovaly. Se stejným nesmiřitelným zaujetím se Duka zaměřoval i na otázky rodiny a zejména v posledních letech ventiloval obavy, že vývoj Západu tyto hodnoty zpochybňuje. Vadilo mu například, že lidé si dnes namísto dětí pořizují spíše domácí mazlíčky, a kriticky se vyjadřoval také ke „genderové ideologii“. Oponenti mu naopak vyčítali malý zájem o řešení problémů sexuálního zneužívání v církvi a neschopnost dialogu.
Lidé se loučí s kardinálem Dukou. Vzdávají mu hold u otevřené rakve |
Jedním z posledních kontroverzních veřejných vystoupení byla mše, kterou sloužil za zavražděného amerického radikálně konzervativního politického aktivistu Charlieho Kirka. Zdůraznil, že Charlie Kirk si vážil hodnot důležitých pro naši civilizaci. A ty Duka vnímal jako ohrožené.
Kardinál Dominik Duka patřil určitě k významným a nepřehlédnutelným postavám nejen české církevní scény. V jeho osobě tak odešel jeden z posledních zástupců biskupské generace, kterou formoval život v područí komunistického režimu a která ovlivnila i polistopadové církevní směřování.
Zejména v posledních letech se stal nejen uvnitř církve osobou, jež sjednocovala lidi pouze podobných názorů a rozčilovala věřící i nevěřící názorů opačných. Kde se to v něm vzalo? Pravdu bude mít právník Tomáš Němeček, když po kardinálově smrti uvedl, že Duka „možná získal pocit, že vidí nástup něčeho temného, co svět kolem něj nevidí. A že se hodnoty starého světa radikálně vykořeňují a bez rozmyslu zahazují.“.
Život v podzemí
Naši osobnost nejvíc formují okamžiky dětství a dospívání, proto na Duku tolik zapůsobil příklad jeho otce Františka, jehož slibně se vyvíjející kariéru v armádě po skončení války přerušil komunistický převrat. Jak Dominik Duka sám vzpomínal, už od dětství musel za svůj názor a identitu bojovat, současně však připomínal i solidaritu mezi postiženými rodinami. Jsem toho názoru, že kořeny jeho pozdější zarputilosti v diskusích můžeme hledat právě v těchto zkušenostech.
Kardinál Duka byl břitký glosátor i diplomat. A jeden z nejvzdělanějších českých biskupů |
Po maturitě Duku kvůli kádrovému škraloupu nečekalo teologické studium, po němž toužil, ale musel se učit nástrojařem. Teprve v polovině 60. let, v situaci reformního pootevírání společnosti, mohl nastoupit na bohosloví v Litoměřicích. Podle něj se tam vytvářelo společenství, které se znalo a důvěřovalo si, což později usnadňovalo život církve v podzemí. A právě během studií se rozhodl tajně vstoupit do dominikánského řádu. Přístup státních i partajních míst k řeholní části církevního života ovšem ukazoval i zřetelné limity vstřícnějšího postupu dubčekovského vedení v náboženských záležitostech, protože navzdory velkému úsilí se nepodařilo ani během pražského jara 1968 dosáhnout opětovné plné legalizace činnosti mužských řádů.
V červnu 1970 ho litoměřický biskup a pozdější kardinál Štěpán Trochta vysvětil na kněze. Prvními štacemi čerstvého duchovního Duky byly farnosti v západočeském pohraničí, z náboženského hlediska poznamenané odsunem německého obyvatelstva. Počátkem 70. let ovšem přitvrdila posrpnová garnitura také v postupu vůči církvím, a navíc se ustavil nový, prorežimní proud duchovních. Duka se dostával s vládnoucí mocí do stále častějších konfliktů. Nosil veřejně řeholní hábit a měl úspěchy v práci s mládeží, to se tehdy opravdu neodpouštělo. Po pěti letech proto ztratil státní souhlas, nutný pro veřejnou duchovní činnost, a na dalších 15 let nastoupil jako rýsovač do Škodovky. Vedle toho se však angažoval v tajném dominikánském společenství.
Dominikánská řehole byla jednou z podstatných složek tzv. podzemní církve a svou nekonformitou komunistické úřady dráždila, což platilo i pro samotného Duku. Bezpečnost připravila rozsáhlou akci Domino, zaměřenou na sledování ilegální činnosti dominikánů, jejich kontakty a samizdatové vydávání tiskovin. Státní bezpečnost si všímala, že Duka slouží tajné mše, jichž se účastnili i zahraniční duchovní, kteří k nám přijížděli na návštěvu, a právě kontakt se dvěma západoněmeckými kněžími, které informoval o situaci katolické církve u nás, se pak stal přímým podnětem k jeho zatčení v červenci 1981. Při domovní prohlídce mu estébáci zabavili teologickou literaturu, včetně oficiálních skript pro litoměřické bohoslovce i bohoslužebných předmětů a oděvů, které sloužily jako důkazy pro Dukovu „nezákonnou“ činnost.
Velehrad a pád režimu
Dominik Duka nebyl jediným, koho na začátku 80. let zasáhla vlna perzekuce. Krátce poté si komunistická policie přišla pro jezuitu Františka Líznu, signatáře Charty 77. Mezi zatčenými byli tehdy nejen lidé z církevního prostředí, ale i z občanských struktur. Častým důvodem bylo rozšiřování náboženské literatury, vydávání samizdatu nebo distribuce exilových periodik. Zesílení represí proti všem segmentům disentu bylo mimo jiné dáno obavami z vývoje v sousedním Polsku, když se českoslovenští soudruzi obávali, aby duch revolty nepřeskočil i sem. V prosinci padl rozsudek, který zněl „patnáct měsíců nepodmíněně“. Ve vězení se setkal s řadou osobností občanského protirežimního odporu včetně Jiřího Dienstbiera a Václava Havla.
Dominik Duka, pes Páně. Odmala obdivoval armádu, přednost nakonec dostala církev |
Po propuštění z kriminálu Duka ve svých aktivitách nijak nepolevil, což dokládají i informace o jeho sledování. Ve zprávách StB najdeme třeba zmínku o tom, že podepsal petici protestující proti zatčení jednoho ze signatářů Charty 77 Petra Pospíchala. I jako biskup pak později vystupoval mnohokrát proti pronásledování v různých zemích. Kvůli nesvobodě čínských katolíků dokonce předal při jeho návštěvě Prahy v březnu 2016 dopis čínskému prezidentu Si Ťin-pchingovi, v němž ho vyzýval k dodržování občanských a lidských práv. Zastával se i Arménů, zvláště poté, co po prohrané válce o Náhorní Karabach s Ázerbájdžánem před pěti lety museli hromadně tuto oblast opouštět.
Přelomovou událostí v církevně-politickém vývoji byla pouť na Velehradě u příležitosti 1150. výročí smrti sv. Metoděje v roce 1985. V souvislosti s přípravou jubilejních akcí byl sice mobilizován stranický a státní aparát, aby opanoval pole nad výkladem významu cyrilometodějské tradice. Při jednom našem setkání mi Dominik Duka líčil, jak komunistické plány vzaly zasvé při konfrontaci se spontánností přítomných slovenských žen, které spustily lavinu, když vypískaly komunistického ministra kultury Klusáka. Katolická církev se stávala důležitým místem vyjadřování nesouhlasu s režimními praktikami a podle Duky vytvořil úspěch velehradské poutě možnost pro rozvíjení symbiózy mezi oficiální a skrytou církví, ale také mezi církví a společností. Jak sám řekl, kněží i lidé v řeholích, kteří byli do té doby spíše opatrnější, najednou viděli, že „ono to jde a není nutné jen stále ustupovat“.
Dominik Duka se stal pevnou součástí vedení neoficiálních církevních struktur, jež byly zformovány na konci 80. let a do určité míry nahrazovaly chybějící biskupy, protože v českých zemích proběhlo poslední jmenování v roce 1973 a na další se čekalo patnáct let. V této době začaly vyrůstat duchovní iniciativy, jež měly přesah do veřejného prostoru a oslovily i lidi stojící mimo církevní prostředí.
Viditelným fenoménem sebevědomého vystoupení církve byl jednak projekt Desetiletí duchovní obnovy, na jehož vzniku se mimo jiné podílel dlouholetý Dukův přítel a názorový souputník Petr Piťha, jednak petiční akce Augustina Navrátila, požadující náboženskou svobodu. Ačkoli nepanovala mezi jeho spolupracovníky jasná shoda, kardinál Tomášek petici jednoznačně podpořil a vyzval k rychlému sběru podpisů. Na tom se v západních Čechách podílel i Duka. Jeho postojů si všimli také představení v Římě, takže otec Dominik ještě před pádem režimu stanul v čele českých dominikánů. V ilegálních podmínkách například pořádal teologické přednášky s debatami.
Nové porevoluční výzvy
Listopad 1989 otevřel novou životní kapitolu. Pro církev se otevřely do té doby netušené možnosti svobodné aktivity, ale současně se ukazovalo, jak těžké bude pro věřící přejít na druhý břeh politické situace. Duka najednou musel spoustu energie věnovat přípravě legislativních opatření, velkou část času trávil v parlamentu a na dalších jednáních. Už v této fázi se objevily úvahy o jeho jmenování biskupem, ale vzhledem k řadě úkolů spojených s obnovou řeholních aktivit až do roku 1998, kdy odešel do svého rodiště v Hradci Králové a souhlasil se svou novou pozicí.
Jedním z velkých problémů počátku 90. let byl návrat klášterních budov, protože jednou ze základních charakteristik řádů je společný život. Obtížné se však ukazovalo i opětovné soužití několika generací mnichů, kteří si navíc v předchozích desetiletích zvykli na individuální způsob svojí existence.
Vyvstávaly také otázky vztahu katolické komunity k veřejnému prostoru. Po Listopadu se často mluvilo o tom, že církve selhaly, protože se čekalo, že by ve větší míře měly určovat etický ráz transformace. Jenže se ukázalo, že církevní činnost byla zdecimována komunistickou nadvládou, navíc společnost neměla o duchovní rozměr velký zájem; lidé se mnohem víc soustředili na využití jiných možností, jimž návrat svobody otevřel dveře.
Duka si již tehdy uvědomoval obtíže, které plynuly z toho, jak se česká společnost odcizila náboženství. V rozhovoru pro Katolický týdeník na jaře 1990 prohlásil: „Má-li církev znovu oslovit společnost, pak bude muset hledat člověka a věnovat se mu nejen v kostele, nýbrž jít do prostředí, kde on žije.“ Vstupoval proto do porevoluční veřejné diskuse, v novinách vycházely jeho články, kde seznamoval čtenáře s duchovními tématy, a vyjadřoval se i k těm politickým.
Tématem, které nadlouho určovalo ráz diskusí a zastínilo vše ostatní, co se porevolučního církevního života týkalo, byly tzv. církevní restituce. Z celé církevní činnosti zaujal veřejnou debatu jen tento výsek, který se navíc smísil s přetrvávajícími negativními obrazy o minulosti. Pocit solidarity s církví, pronásledovanou nejprve nacisty a pak zejména komunisty, sice dokázal na nějakou dobu historické dědictví protikatolických nálad odsunout do pozadí, ale nevymazal je zcela. Církev se stala předmětem politických zápasů.
Kardinál a prezidenti
Sám Dominik Duka se o politické dění zajímal už v předlistopadovém období, když sledoval vývoj v Sovětském svazu po Gorbačovových změnách. Známý byl i tím, že udržoval přátelské styky s porevolučními prezidenty. U Václava Havla tyto styky vycházely ze společného věznění, kde spolu o mnoha věcech diskutovali. S Václavem Klausem se budoucí kardinál seznámil během devadesátých let, když se podle své vzpomínky v době jednání o rozpadu společného státu zúčastnil také jedné diskuse o podobě české státnosti, kterou tehdejší český premiér pořádal na Vyšehradě.
Jak uvádí historik a teolog Martin Vaňáč, Duka se snažil obrušovat hrany konfliktů mezi Klausem a tehdejším pražským arcibiskupem Vlkem, jejichž spouštěčem bylo mimo jiné zasvěcení národa Kristu rukama Panny Marie, které bez předchozího vysvětlování proběhlo na velehradské pouti v roce 1993.
S Václavem Klausem se Duka sblížil během své biskupské mise v Hradci Králové, když se společně účastnili třeba vavřinecké poutě, spojené s výstupem na Sněžku. Později prezidenta zval i na svatováclavské slavnosti do Staré Boleslavi, a protože během nich nechal Klause veřejně promluvit, dostal se do konfliktu s Tomášem Halíkem, který arcibiskupovi v roce 2011 vytkl, že náboženský program zbytečně politizuje.
Přátelské vazby měl Duka i k prezidentu Zemanovi, s nímž sdílel podobné vidění světa, který je ohrožen novotami, a uspořádal v arcibiskupském paláci kritizovanou prezentaci Zemanovy knihy.
Můžeme spekulovat o tom, že to byly právě Dukovy diplomatické schopnosti a široké politické kontakty, co sehrálo hlavní roli při úvahách ve Vatikánu, koho v roce 2010 dosadit na svatovojtěšský stolec po Miloslavu Vlkovi. Zafungovalo to: nejprve se uzavřela kauza kolem vlastnictví Svatovítského chrámu, když se o ni na základě smlouvy starají stát i církev společně, přestože Dukův záměr ukončit při u Ústavního soudu kriticky hodnotil jeho předchůdce Miloslav Vlk. V roce 2012 byl zase přijat zákon o majetkovém narovnání. A i když ani poté polemiky neustaly, přece jen postupně jejich intenzita slábla.
Šíře zájmů
Duka ztělesňoval názor, že pozice pražského arcibiskupa není jenom duchovní, ale je to i člověk, který se pohybuje v siločarách veřejného prostoru. A rozvíjení těchto kontaktů věnoval hodně energie. Šíře zájmů však byla mnohem větší.
Svým působením ve sféře biblického studia potvrzoval, že dominikánský řád vyprodukoval velkou řadu specialistů na tuto teologickou sféru. Pravidelně také přispíval do teologické revue Salve, iniciované hned po změně režimu; v roce 1997 se stal i jejím šéfredaktorem. Byl též jedním z nejvzdělanějších českých biskupů polistopadové éry. Diskuse s ním byly i podle mé osobní zkušenosti intelektuálně jiskřivé, zvláště v prvních letech jeho pražské služby.
Úspěchy i rozpaky
Po příchodu do naší metropole Duka hledal i cesty, jak podpořit misijní činnost: podporoval třeba myšlenku církevní turistiky jako formy oslovení širší populace s duchovními tématy. Do činnosti českého primase přenášel církevně-historické přístupy, jež reflektoval i ve svých vystoupeních a úvahách. Za úspěšný projekt považoval třeba přenesení ostatků kardinála Josefa Berana z římské krypty ve svatém Petru do pražské katedrály. Vyhověl tím poslednímu přání svého předchůdce, který musel odejít nuceně do exilu, ale přitom si stále přál, aby mohl po smrti spočinout doma.
Velký zájem Dominik Duka také soustředil na zahájení výstavby nových varhan pro Svatovítský chrám, jejíž realizaci však zpozdily mnohé technické problémy a také covidová pandemie. Oblíbil si též svatojánské slavnosti, kterých se v květnu vždy účastnil, což bylo i odrazem jeho zájmu o barokní kulturu a tehdejší festivity.
Kardinálovo kontroverzní vnímání posledního období se pak propsalo i do posmrtných hodnocení. Rozpaky z některých jeho vystoupení by však podle mého názoru neměly překrýt mnohovrstevnatý obraz, který život šestatřicátého pražského arcibiskupa nabízel.
