Nejcyničtější odpověď na otázky zmíněné v perexu zní: Nestalo se nic. Jen jako se svět po 11. září 2001 probudil z krásného snu o konci historie do reálpolitiky, tak činy Vladimira Putina a rétorika Donalda Trumpa nás probudily do časů silové politiky. Časů, které vládly této planetě od počátku věků. Nic víc, nic míň. Ale takové konstatování pochopitelně nestačí, pokud chceme našemu světu porozumět.
Jde o drsné probuzení. Zejména pro Evropu a zejména pro některé její generace, které po pádu železné opony věřily, že svět se sice nepromění v ráj, ale s různými zákrutami a propady směřuje víceméně k míru a svobodě, respektive k čím dál vyšší míře míru a svobody.
Možná i proto teď čumíme jak zjara.
Návrat kašparů?
„Svět se přece mění: cítím to ve vodě, cítím to v půdě, cítím to ve vzduchu,“ říká v šesté knize Pána prstenů praotec entů Fangorn. Ta slova pronikla do popkultury jako meme i proto, že je v úvodu Jacksonovy filmové adaptace dramaticky recituje tajemná královna Galadriel. Svět se mění a zdaleka nejde jen o Trumpa. A lámou si nad ním hlavu univerzitní učenci i chlapi u nás v hospodě na Vršíčku.
Západní svět pomalu opouští komplexní politiku sebeomezování. Nemůžete si zakazovat jaderné zbraně, když vaši strategičtí soupeři nic takového nedělají.
Někdo možná namítne, že zrovna Donald Trump je historická anomálie, prezidentem se stal jen díky několika stům tisícům hlasů voličů v několika rozhodujících státech USA, je pouhým výsledkem shody náhod vnitroamerické politiky. Autor těchto řádek si dovoluje nesouhlasit. Ačkoli teprve historie posoudí naši dobu z nadhledu a až s uplynutím několika let naznáme, co ze současného dění je pěna na vodě a co hlubinné proudy, nepochybujme, že se něco děje. Něco zásadního.