Prezident Donald Trump a jeho vláda se rozhodli z USA deportovat ilegální imigranty, které označili za členy venezuelského gangu, Trumpovou vládou nyní považovaného za teroristickou organizaci. Deportovat je měli nikoli do země původu, nýbrž do Salvadoru, v němž byli okamžitě uvězněni.
Soudce James Boasberg, předseda soudu v Kolumbijském okresu, v němž se nachází i federální hlavní město Washington, ale nařídil deportace na dva týdny pozastavit, dokud se nezjistí, zda je takovýto způsob deportace vůbec legální. Trumpova vláda však odmítla letadla, z nichž dvě už byly ve vzduchu, vrátit zpět, a jedno dokonce odstartovalo i po obdržení nařízení soudce Boasberga. Prý proto, že se jedná o exkluzivní prezidentské pravomoci, v nichž soudní moc není kompetentní.
Dělba moci
Začněme ale od začátku. Důležité je si uvědomit, že pravomoci v USA jsou buď federální, nebo státní. Federální instituce nemají zasahovat do pravomocí státních a platí to i opačně. Federální moc v USA je přitom rozdělena na tři složky: legislativu, exekutivu a justici. Formálně jsou rovnocenné, ale podle záměru otců zakladatelů USA měla být nejsilnější složka legislativní, tedy Kongres. Ovšem od 30. let 20. století mimořádně narostla jak moc exekutivy, tj. prezidenta, tak i federální justice, jejímž vrcholem je Nejvyšší soud USA.
Jeden z tvůrců americké ústavy a hlavní obhájce silné federální vlády Alexander Hamilton v Listech federalistů napsal, že nejdůležitější vlastností legislativy je uvážlivost, rozvážnost (při přijímání zákonů), nejdůležitější vlastností exekutivy je energičnost, rozhodnost (při prosazování zákonů a obraně země) a nejdůležitější vlastností justice je soudnost, dobrý úsudek (při rozsuzování kauz). V Listu č. 78 také napsal, že základním zákonem země je ústava a té nesmí nic odporovat, proto má soudní moc právo posoudit i zákony či nařízení exekutivy, zda jsou v souladu s ústavou; pokud nejsou, jsou neplatné.
Únos do koncentráku! Maduro chce zpět migranty deportované z USA do Salvadoru |
Tento princip, že Nejvyšší soud USA může zákony schválené Kongresem a analogicky také nařízení vydaná prezidentem shledat a prohlásit jako neústavní, tj. neplatné, poprvé do rozsudku Nejvyššího soudu vtělil jeho předseda John Marshall v kauze Marbury vs. Madison roku 1803.
Napravené omyly
Z hlediska ústavy je to princip správný; ani Kongres, ani prezident nemohou stát nad ústavou a porušovat ji; rozhodovat o tom, zda se tak děje, je věcí ústavního soudnictví. Zní to krásně, problémem ale je, že i soudy vydaly mnohá rozhodnutí, která byla později shledána jako mylná, špatná či neústavní. Nejvyšší soud v roce 1857 (Scott vs. Sanford) rozhodl, že černoch, ať otrok, nebo svobodný, nemůže být občanem USA a nemá občanská práva (což v roce 1868 zvrátil XIV. ústavní dodatek). V roce 1896 (Plessy vs. Ferguson) rozhodl, že rasově segregované školství je ústavní, ale v roce 1954 (Brown vs. Board of Education) názor změnil a prohlásil ho za neústavní. V roce 1973 (Roe vs. Wade) nalezl v ústavě federální právo na potrat, v roce 2022 (Dobbs vs. Jackson WHO) rozhodl, že v ní žádné takové federální právo není. A samozřejmě také jedno z nejskandálnějších rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu: Korematsu vs. USA. O co šlo?
Po japonském útoku na Pearl Harbor (7. prosince 1941) se objevily zprávy, že někteří etničtí Japonci na Havajských ostrovech pomáhali japonským pilotům. Američané nevěděli, jestli Japonci neplánují vylodění na západním pobřeží USA, proto prezident F. D. Roosevelt přikázal americké občany japonského původu ze západního pobřeží internovat v táborech ve vnitrozemí, ve státech Idaho a Utah. Nebyly to vyhlazovací tábory nacistického typu či sovětský gulag, jen internační, přesto v nich byli zavřeni nevinní američtí občané pouze na základě svého etnického původu.
Prezident Trump reagoval popudlivě a na své sociální síti napsal, že soudce Boasberg je „radikální levicový blázen“ a měl by být impeachmentem odvolán z funkce.
A Nejvyšší soud to v rozhodnutí roku 1944 poměrem 6:3 shledal jako ústavní, což je dnes považováno za jedno z nejostudnějších rozhodnutí v amerických dějinách. (V 80. letech bylo rozhodnutí zrušeno a internovaní Američané japonského původu dostali odškodné.) V době války je jistě možné zavést mimořádná opatření a např. civilisty odsunout z míst jejich bydliště, ale buď všechny, anebo nikoho; nelze však diskriminovat podle etnického původu.
Co všechno vlastně prezident může?
V americkém ústavním systému mají soudy, a v posledku Nejvyšší soud jako poslední odvolací instance, pravomoc posuzovat, zda zákony schválené Kongresem (nebo parlamenty členských států unie) či nařízení prezidenta jsou ústavní, nebo ne. A je ustálenou ústavní tradicí, že legislativa i exekutiva jejich rozhodnutí respektují, byť i soudy se mohou mýlit. Takže jak jsme viděli, mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve své době závazná a platná, jsou nyní hodnocena coby mylná; jako špatná interpretace ústavy.
Ovšem pozor: tuto korekci však činí Nejvyšší soud samotný, a to tím, že v novém rozhodnutí (a za nového personálního obsazení) shledá několik desítek let stará rozhodnutí téhož soudu (byť s jiným personálním obsazením) jako mylná a špatně rozsouzená.
A tady se nám to začíná komplikovat. Je totiž jasné, že prezident coby hlava výkonné moci musí zákony nejen vynucovat, ale i dodržovat. Nemůže dělat nic protizákonného nebo protiústavního. Zároveň však má své exkluzivní ústavní pravomoci, v jejichž rámci má právo rozhodovat jen on – souhlas či posvěcení moci zákonodárné a soudní nejsou pro něj nezbytné.
Zastavte, než bude pozdě! Trump tlačí na soudy kvůli blokování jeho příkazů |
V této souvislosti se hodně mluví o ústavní teorii unitární exekutivy (UET), již někteří pravicoví právníci začali popularizovat v 80. letech 20. století za prezidenta Reagana (např. soudce Nejvyššího soudu v letech 1986–2016 Antonin Scalia) a o níž se hodně mluvilo během války v Iráku za prezidenta George W. Bushe (2001–2009). Tahle teorie konstatuje, že je jen jeden šéf (federální) exekutivy a tím je prezident. Všichni ostatní v exekutivě musejí realizovat prezidentovy příkazy a jeho politiku.
V mírné podobě s UET souhlasí každý. Podle II. článku americké ústavy je veškerá exekutivní moc v rukách prezidenta; ministři, ministerstva, agentury jen vykonávají jeho příkazy. Prezident může kdykoli ministra odvolat (ale pro schválení ministrem a někdy i náměstkem ministra je potřebná nejen nominace od prezidenta, ale i schválení Senátem). V maximalistické verzi – prezident může dělat cokoli, o čem si myslí, že spadá do jeho pravomoci – je UET neudržitelná. Předně: prezident může dělat jen to, na co má peníze, a ty mu schvaluje Kongres. Pokud mu na něco peníze nedá, nemůže to prezident realizovat A prezidentská rozhodnutí též podléhají soudnímu přezkumu, zda jsou v souladu s ústavou.
Příliš mnoho pochybností
To nás přivádí k našemu případu. James Boasberg, předseda federálního soudu v okresu Columbia (hlavní město Washington), měl pochybnosti, zda náhlá deportace 261 cizinců považovaných za členy venezuelského gangu Tren de Aragua (TdA), označeného za teroristickou organizaci, splňuje formální pravidla. Proto žádal její pozastavení. Dvě letadla již byla ve vzduchu a nebyla obrácena a vrácena zpět, jedno odstartovalo těsně po obdržení soudcova nařízení.
Trumpova vláda se v tomto případě odvolala na zákon o nepřátelských cizincích (AEA) z roku 1798, který umožňuje prezidentovi deportovat z USA cizince ze zemí, kterým byla formálně vyhlášena válka. Byl uplatněn třikrát, naposledy za druhé světové války, jenže mezi USA a Venezuelou válka není; Trumpova vláda ovšem tvrdí, že je ve válce s oním gangem TdA coby teroristickou organizací. A navíc se jedná o ilegální imigranty. Není však jasné, zda se ten zákon vztahuje na gangy. Byl zamýšlen a vždy aplikován vůči občanům zemí, s nimiž jsou USA ve válce.
Prezident samozřejmě musí zákony dodržovat. Zároveň však má ústavní pravomoci, v jejichž rámci souhlas anebo posvěcení moci zákonodárné či soudní vůbec nepotřebuje.
Navíc Trumpova vláda dodává, že v USA byli ilegálně, neměli tam co dělat, takže deportovat je bylo správné a v pravomoci prezidenta. To sice ano, ale deportovat kam? Do země původu, tedy Venezuely? Je však otázka, jestli by venezuelský prezident, diktátor Maduro, který má s USA špatné vztahy, vůbec povolil americkým letadlům ve Venezuele přistát. Jenomže oni coby členové zločineckého gangu byli se souhlasem Salvadoru (a za americké peníze pro Salvador) převezeni do této země a tam uvězněni v moderní ultrapřísné věznici pro nejtěžší zločince, kterou nechal postavit a na kterou je hrdý současný prezident Salvadoru Nayib Bukele, bývalý levičák, který se nyní profiluje jako ten nejtvrdší pravičák v boji proti zločineckým gangům.
Kdo ale tyto imigranty z Venezuely označil za členy zločineckého gangu TdA? Trumpova vláda. Mnozí z nich, dost možná většina, členy gangu opravdu jsou. Jenže to, zda někdo členem zločineckého gangu je, nebo není, nelze určit prezidentským dekretem. To musí rozhodnout soud – a tomu se Trumpova vláda brání. Jak se ukázalo, jeden z deportovaných, Francisco Javier García, holič bez jakéhokoli trestního záznamu ve Venezuele či v USA, byl označen za člena gangu TdA jen na základě tetování.
Ano, byl v USA ilegálně a mohl být vyhoštěn. Ne však nutně do věznice s nejpřísnější ochranou v cizí, třetí zemi. Ministr zahraničí USA Marco Rubio to lakonicky komentoval: „Jako ilegální cizinec byl po právu vyhoštěn z USA. Pokud členem gangu není, Salvador by ho nyní měl vyhostit do Venezuely…“
Trest pro Le Penovou je to samé, co chtěli udělat mně, míní Trump |
Kdo s koho
Prezident Trump na to reagoval mnohem popudlivěji. Na své sociální síti Truth Social (jak jinak) napsal, že soudce Boasberg je „radikální levicový blázen“ a měl by být formou impeachmentu odvolán z funkce. Což už nevydržel předseda Nejvyššího soudu John Roberts, republikán jmenovaný prezidentem Bushem, a nezvykle komentoval aktuální dění, že mylné rozhodnutí soudce není důvodem pro jeho impeachment. Prostě soudci v nižší instanci mohou přijít k závěrům, které soudy vyšší instance pak přehodnotí, to se stává, ale rozhodně to není důvodem pro jejich odvolání.
Trumpova vláda však tvrdí, že pokud jde o bezpečnostní a zahraniční politiku, pravomoci prezidenta jsou suverénní a nepodléhají soudnímu přezkumu. Když prezident nařídí útok dronem na teroristický tábor v zahraničí nebo nařídí komandu zabití vůdce teroristů (jako Obama nařídil v roce 2011 zabít bin Ládina), nikdy to nepůjde před žádný soud. Jenže to platilo proto, že nikdo nezpochybňoval, že šlo o ústavní prezidentské pravomoci. V případě deportace Venezuelanů z USA byla otázka, zda probíhá podle amerických procedurálních pravidel.
Je jasné, že tato kauza se, stejně jako mnohé další, dostane před Nejvyšší soud a ten rozhodne. Kdyby jeho rozhodnutí Trumpova vláda nerespektovala, začala by tím ústavní krize. Může se to stát, je to ale nepravděpodobné. Nejvyšší soud tak ale vymezí hranice pravomocí exekutivy nejen Trumpa a jeho vlády, ale i prezidentů a vlád, kteří přijdou po něm.
