Mnohými obávaný okamžik nadešel. Do úřadu amerického prezidenta opět nastoupil nepředvídatelný imperialista Donald Trump. Nepředvídatelný, protože průběžně šokuje proudem různých úmyslů, z nichž mnohé pak neplní. Imperialista, protože dostal od voličů mandát vést USA jako rváče diktujícího zbytku světa svou vůli v plném rozsahu, který mu dovoluje jeho síla ekonomická, a dokonce možná i vojenská.
Tento diktát zahrnuje i řadu – zatím jen verbálních – útoků na Evropu nebo některé její státy. Trump mluví o přisvojení Grónska, hrozí zavedením cel na evropské vývozy do USA, dává volnou ruku Rusku, pokud evropští členové NATO nebudou dávat na zbrojení ne tolik peněz, kolik pokládají za potřebné oni, nýbrž tolik, kolik řekne on.
Monroeova doktrína dokládala rostoucí sebevědomí USA a rozhodně nebudila dojem sentimentu vůči Evropě. Však také Amerika válčila s Británií i se Španělskem.
Zejména mnozí Evropané mají pocit jakési nečekané podlé zrady. Náš civilizační syn a odvěký transatlantický přítel a obránce se k nám obrací zády. Spíš než o změně v přístupu USA k Evropě je ale třeba mluvit o probuzení Evropy z příliš růžového snu. Ve skutečnosti totiž vnímání USA jako jakéhosi donedávna uctivého synka a přirozeného kamaráda a ochránce Evropy bylo a je naivním omylem.
Války s Evropany
Vztah americké federace k Evropě má a vždycky měl do uctivé synovské lásky daleko. To se dá vcelku snadno vystopovat v celé více než dvousetleté historii USA. Už samotný vznik federace proběhl v atmosféře prudké nenávisti vůči Velké Británii, která své rychle bohatnoucí severoamerické kolonie čím dál víc ždímala různými cly a poplatky. V 70. letech 18. století to přesáhlo mez únosnosti a výsledkem byla válka za nezávislost, z níž se zrodily samostatné Spojené státy americké.
Jste spokojeni s tím, že je prezidentem USA Donald Trump?
Další válku USA vyhlásily Británii v roce 1812, když chtěly svou někdejší mateřskou zemi donutit, aby přestala podvracet mladičkou americkou republiku vyzbrojováním indiánů a také aby přestala tlačit americké obchodní lodě do dodržování embarga vyhlášeného Británií vůči napoleonské Francii. Tahle americko-britská válka skončila v roce 1815. Už o pouhých osm let později vyhlásil tehdejší prezident Monroe obecnější doktrínu, podle níž USA své evropské kolébce vyhrožovaly, že budou jakékoli vojenské akce Evropanů na západní polokouli (tedy především na území obou amerických kontinentů) pokládat za ohrožení bezpečnosti USA – a podle toho budou reagovat. Na oplátku Monroe slíbil, že se USA nebudou zajímat o dění v Evropě.
Monroeova doktrína byla znakem rychle rostoucího sebevědomí USA a rozhodně nebudila dojem jakýchkoli sentimentálních pocitů vůči Evropě. Že se USA hodlají této doktríny držet se vším všudy, ukázaly například v 60. letech 19. století, kdy poskytly výraznou podporu Mexiku v boji proti francouzské invazi, a znova na konci 19. století, když vyhlásily válku Španělsku s cílem ukončit jejich vládu mimo jiné na Kubě.
Díky dále rostoucí ekonomické i vojenské síle USA bylo zapojení této země zlomovým momentem obou světových válek ve dvacátém století. Může proto vznikat dojem, že USA přece jen postupně změnily svůj postoj k Evropě z chladného izolacionismu na jakousi zmoudřelou příbuzenskou náklonnost.
Kdy dojde trpělivost
Skutečnost ale byla poněkud méně romantická. Američané se do první světové války oficiálně vložili (a to až v květnu 1917) ne proto, že by se už nechtěli dívat na to, jak drahá matička Evropa trpí svými vnitřními konflikty. Ostatně, významné skupiny amerických voličů pocházely z různých zemí Evropy, a tak na vhodné řešení konfliktu a postoj USA měly různé názory. Neutralita navíc dávala americkému průmyslu a finančníkům prostor a alibi pro výnosné obchody s oběma stranami konfliktu.
USA pomohly v obou světových válkách zkrátit utrpení evropských zemí. Ale primární pohnutkou toho, proč to Spojené státy dělaly, byly především jejich vlastní zájmy.
Důvodem vstupu USA do války bylo především utrpení samotných Američanů. Během prvních let války se na území USA odehrála řada z Německa řízených sabotáží, ničících zejména dodávky vojenského materiálu, který měli dostat nepřátelé Německa. Objevily se také zprávy o německé snaze přimět k útoku na USA Mexiko. Trpělivost Američanům nakonec definitivně došla po postupném potopení hned několika amerických obchodních lodí německou ponorkovou flotilou v rámci totální blokády západoevropského pobřeží na jaře 1917.
Že tedy šlo Američanům hlavně o jejich zájmy, nikoli o uklidnění a mír v Evropě a ve světě vůbec, je zřejmé i z toho, že právě Kongres Spojených států po válce odmítl vstup USA do Společnosti národů.
Ochrana před SSSR
Americké angažmá v druhé světové válce mělo taktéž neevropskou motivaci. Tamní debata se odehrávala mezi izolacionisty a intervencionisty, nicméně obě strany argumentovaly americkými zájmy: „co je nám do války na jiném světadílu“ versus „pokud protihitlerovské koalici teď nepomůžeme, Hitler vyhraje, pak nás stejně napadne, ale to už půjde o protivníka mnohem silnějšího“.
Na postoj Američanů neměly valný vliv ani zoufalé prosby Winstona Churchilla, po matce Američana. USA se k aktivitě rozhoupaly až po útoku na Pearl Harbor koncem roku 1941, válku však vyhlásily Japonsku, ne Německu. Účastníkem evropské části konfliktu se USA staly až poté, co jim o pár dní později vyhlásili válku japonští spojenci Německo a Itálie.
Trump přitvrzuje. Federální podpora změny pohlaví u mladých lidí se omezí |
Jako gesto soucitu a příbuzenské příchylnosti se může jevit program Lend and Lease, jehož prostřednictvím USA dodávaly Spojencům už od jara 1941 vojenský materiál a potraviny. Ovšem pozor: na rozdíl od pomoci, kterou Česko a další země dnes poskytují Ukrajině bezplatně, dodávaly USA materiální pomoc Evropě – zejména Británii a Rusku – za úplatu. Spojenci poskytovali svému americkému „příteli“ jako protihodnotu zvýhodněné pronájmy vojenských základen na svých územích, technologie, které vyvinuli, a nerostné bohatství, jež na svém území vytěžili.
Bez ohledu na oficiální rétoriku se i poválečné kroky amerických administrativ dají vnímat primárně jako výsledky pragmatických úvah ve stylu „America First“. Vezměme například trvalou přítomnost amerických vojsk na území Německé spolkové republiky. Není sporu o tom, že výrazně snížila riziko pokusů Sovětského svazu o násilné zabrání tohoto území (ve stylu, v jakém později v srpnu 1968 de facto zabrala území Československa). Ostatně právě v zájmu snížení tohoto rizika první poválečný západoněmecký kancléř Konrad Adenauer o přítomnost amerických vojsk na území své země velmi stál, jakkoli už v té době existovalo NATO.
Je ale zjevné, že zajištění bezpečnosti NSR fungovalo v podmínkách studené války jako součást obecnější americké strategie zadržování komunismu, tedy snahy USA nepřipustit jakékoli další rozšiřování sféry vlivu Sovětského svazu a tím zamezit, aby úhlavní nepřítel USA nabýval na síle. Také Marshallův plán se na první pohled může jevit jako nezištně přátelská pomoc Evropě zničené válkou, ale v jeho pozadí lze vnímat snahu vzít vítr z plachet velmi silným prokremelským politickým silám ve Francii, Itálii a dalších zemích Evropy, které byly – zatím! – mimo sovětský blok.
A co my?
Nic z uvedeného v žádném případě nezpochybňuje samotnou skutečnost, že USA pomohly v obou světových válkách zkrátit utrpení evropských zemí a během studené války zabránit rozšiřování ruského impéria dál do Evropy. Je ale dobré nezapomínat, že primární pohnutkou toho, co Spojené státy dělaly, byly především jejich vlastní zájmy.
Co americký prezident Trump zamýšlí s Ukrajinou? Evropa tone v nejistotě |
Toto konstatování není míněno jako stížnost nebo výtka. S jistým otazníkem můžeme vnímat spíš naopak očekávání, že by USA – a koneckonců jakákoli jiná země – měly nasazovat své ozbrojené síly nebo vynakládat peníze ze svých zdrojů pro řešení konfliktů tisíce kilometrů daleko od hranic svého území jen a pouze z čistého altruismu nebo jakýchsi pocitů historické nebo kulturní spřízněnosti.
A teď ruku na srdce: pomáháme v současnosti Ukrajině proto, abychom bránili slabšího a chránili tamní demokracii, anebo náhodou proto, že je tento konflikt poměrně blízko našich hranic a my se bojíme, že by po hladkém úspěchu při anektování Ukrajiny Rusko mohlo chtít pokračovat zabráním Slovenska a následně i Česka?
Ať už bychom rádi odpověděli jakkoli, statistiky (sestavované Kielským institutem pro světovou ekonomiku) ukazují jasnou závislost: čím blíž ke konfliktu leží pomáhající země, tím větší část svých ekonomických zdrojů věnuje na pomoc Ukrajině. V období od ledna 2022 do října 2024 vydalo na tuto pomoc například Estonsko přes dvě procenta svého HDP, Česko polovinu procenta, zatímco Irsko jen asi čtyři setiny procenta tamního HDP.
Zkrátka ať se nám to líbí, nebo ne, v mezinárodní politice platí víc než kde jinde, že košile (vlastní bezpečnost a blahobyt) je bližší než kabát (bezpečnost a blahobyt jiných). Nakonec už před dvěma sty lety někdejší britský premiér lord Palmerston prohlásil, že Británie nemá věčné přátele ani nepřátele, věčné jsou jen její zájmy. A v podobném duchu se údajně vyjadřovali i další slavní státníci jako Charles de Gaulle nebo Henry Kissinger.
Co si z toho vzít
V této souvislosti si lze vzpomenout i na slavný výrok, který krátce před podpisem mnichovské dohody koncem září 1938 pronesl britský premiér Neville Chamberlain na téma postoupení části území Československa hitlerovskému Německu: „Jak strašná, fantasmagorická, neuvěřitelná je představa, že bychom my tady měli hloubit zákopy a nasazovat si plynové masky kvůli sporu v daleké zemi mezi národy, o kterých nic nevíme.“
I když je to pro nás v Česku velmi bolestivá a ponižující epizoda, z pohledu obyvatel Británie byl Chamberlainův přístup naprosto smysluplný, notabene pouhých dvacet let po skončení hrůz první světové války. A byl smysluplný až do chvíle, kdy se o rok a půl později ukázalo, že je Hitler smrtelným nebezpečím i pro samotnou Británii.
Touto realistickou (a pro leckoho asi trochu smutnou) optikou je třeba se dívat na dnešní protievropské výroky Donalda Trumpa. Ochrana a spolupráce s Evropou byly po dlouhá desetiletí v zájmu USA, jenže dnes už to tolik neplatí. S nástupem „století Číny“ se zájem USA částečně přesouvá jinam, zejména do Tichomoří. Nynější americká pomoc Ukrajině je tak možná ze všeho nejvíc signálem do Pekingu, co by se dělo, kdyby snad Čínu napadlo provést invazi na Tchaj-wan.
V Evropanech by to nemělo vzbuzovat naivní pocity zhrzenosti a zrady, nýbrž spíš nutkání postavit se víc na vlastní nohy. O racionalitě veškerého Trumpova počínání si můžeme myslet cokoli, nicméně přinejmenším jeho výzvy, aby Evropa posílila svou vlastní obranyschopnost, jsou zcela namístě.
A vedle toho můžeme přemýšlet, co nabídnout Američanům tak, aby stabilita a prosperita Evropy byly součástí zájmů USA i nadále.