Připadalo mi nudné opakovat pořád stejná slova o zdraví a štěstí v novém roce nebo třeba k narozeninám. Letos na mne při předvánočním úklidu ale vypadlo trochu přání, které pobavilo. Bylo k maminčiným sedmdesátinám.
„Drahá matičko“, psal bratr z Afriky, kde asi půl roku pracoval. „… za všechny dobré vlastnosti, které mám, a není jich málo, vděčím tobě a tvé výchově. Když připočtu ten štrůdl, co jsi nám upekla v roce 1983, musím uznat, že jsi toho pro mne udělala opravdu hodně. Navíc je tu naděje, že ještě vychováš moje děti a manželku, tak jsem se rozhodl nehledět na výdaje a poslat ti k narozeninám blahopřejný dopis. Doufám, že i v příštích letech si zachováš svůj nadbytek duševní síly, abys mohla usměrňovat naše kroky na všech životních křižovatkách, kterých bývá, jak sama dobře víš, několik za den…“
O Štědrém večeru uvádím rodinu do rozpaků Otčenášem |
Vzpomněla jsem si na bratrova češtináře z průmyslovky a hledala nějakou gramatickou chybu. Ani jedna, i čárky jsou, kde mají být. Myslím, že češtinář čekal od žáků něco jiného než schopnost psát zábavně. Sázel na vysvědčení čtyřky, a dokonce si zval tatínka do školy a varoval před propadnutím. Předpokládám, že tatínek pak dělal doma dusno a maminka bráchu bránila.
Ten dopis, co jsem teď našla, totiž pokračoval: „... také ti děkuji, jak jsi mne vždycky bránila před všemi, kteří mě chtěli něco naučit, protože člověk se stejně nejlíp uživí tím, co neumí...“ Pochopila jsem, proč si maminka psaní schovala, a já je po její smrti nevyhodila. Teď mám důkaz, že dřívější bratr nebyl stejný jako dnešní bratr.
Ten dnešní je škarohlíd. Ono se tohle malebné slovo už nepoužívá, v současné době by se o škarohlídovi řeklo, že vysílá negativní energii, ale to na mého bratra náhodou taky sedí. Málokdy totiž nevypadá znechuceně, málokdy něco ocení, ač zajištěn, libuje si v roli chudáka. Nedávno se mě kdosi ptal, jestli byl vždycky takový. Řekla jsem, že vždycky ne, ale nevím, jestli to znělo dost přesvědčivě.
Strašení lidu se pravděpodobně řídí známými fyzikálními zákony |
Vlastně znám dost lidí, co vypadají skoro pořád znechuceně. A docela by mě zajímalo, jestli jde o průvodní jev stárnutí, nebo o působení té negativní energie, které je u nás třeba víc než například v Africe. Měla bych se zeptat bratra škarohlída, když tam byl. Stejně mu chci předat ten dopis, co na mne vypadl z maminčiny krabičky.
Ostatně, je tam ještě jeden o dost starší lístek, psaný snad z nějaké školy v přírodě, jeho ještě dětskou rukou: „… mami, pošli mi, prosímtě svýčku na žvíkání.“ Důkaz, že žvýkačky v padesátých letech u nás ještě nebyly, ale žvýkání se ve školních kolektivech už rozjíždělo.
