Novinka Doroty Ambrožové je typickou současnou knihou. Takový titul mívá ve svém středu odstraňování určitého tabu, tedy alespoň dle názoru toho, kdo ho píše. Obvykle se to dozvíme z rozhovorů se spisovatelem, v případě Naháčků však přímo z textu samotného: „Nespavost je častý poporodní problém, ale moc se o něm nemluví.“ Stojí za tím pouze touha být tím, kdo na světlo světa vynese cosi neotřelého – přitom literatura ve skutečnosti už hodně dlouho nic převratně nového nepřinesla, a nejen toho výsostně literárního.
S objevitelskou touhou pak přímo souvisí omezená autorská encyklopedie – to jest nedostatek znalostí. Mnohdy jde ovšem spíš o to, že se předstírá, že něco dosud neexistovalo, právě proto, aby dotyčný mohl být objevitelem. Je až komické sledovat, jak se velkohubá prohlášení pravidelně zakalí nejistotou ve formě relativizujících slůvek „docela“, „zatím“ nebo jako v citovaném případě „moc“. Protože to, že se o něčem nemluví vůbec, si nikdo říct netroufá. Též ze strachu, že by byl okamžitě označen za nevzdělaného hňupa, neboť sociální sítě jsou kruté, počítej, lásko má, s tím…
To ploché je můj manžel
Naháčci se dají přiřadit k módní vlně s vágní nálepkou autofikce. Jedná se o díla snažící se na sebe upozornit ne tím, že by byla výjimečná, nýbrž právě tím, že údajně cosi prolamují. Problém je, že dnešní svět je zároveň v důsledku rozmachu podcastů tak skrznaskrz „promluvený“, že je těžké najít něco, o čem se nemluví. Daleko spíše narazíme na spoustu zbytečných řečí a lidí, kteří se vyjadřují, a přitom by měli raději mlčet.
Skrze román se uskuteční intenzivní, protože těsné setkání s Dorotou Ambrožovou. Jestli to je literatura, nebo spíš jen jakási debata na dálku, kde má slovo pouze jedna strana, je už ale otázka…
Druhá kniha Doroty Ambrožové (1994) je tak další v řadě zpovědí či sociologických „samoodečtů“. Nejedná se o žádné majestátní románové dubisko, nýbrž o modřínový kmínek, který byl ještě oholen o větve. Což je nejen důsledek rozmáhající se osamělosti, nýbrž taktéž rozmáhajícího se zájmu výhradně o sebe samého. Přičemž si můžeme pomyslet, že současní mladí literáti nedokážou to, co svedl pětadvacetiletý Thomas Mann v Buddenbrookových: napsat rozsáhlou analýzu celého rodinného klanu.
Jenže dnes to literáti nesvedou a namístě je i se ptát, zda to je jejich cílem. Když vidíme, jak svou rodinu do jednotlivých knih rozebírá francouzský obchodník se sociální nespravedlností Édouard Louis nebo u nás Pavel Novotný, musíme se ptát, jestli je to tím, že je podstatné na sebe neustále upozorňovat, a proto je lepší vydat několik tenkých knih než šokovat opulentním opusem (kterého by se většina čtenářů zalekla). Či zda se v této skutečnosti zkrátka zrcadlí, že náš svět je fragmentarizovaný a rodina je velkovýrobnou osamělosti.
KNIHA TÝDNENaháčci Dorota Ambrožová 
|
Naháčci jsou psaní ve stylu „jak to vidím já“. Vypravěčka je tu reflektorem, který posvítí na to, na co chce a kdy chce – a pouze tam, kam dohlédne. To dodává dílu autentičnost a energii, vedle toho ale jde o příčinu značné omezenosti: skutečně se tady nedá hovořit o románu a jeho postavách. Próza Doroty Ambrožové též není prvním počinem, v němž současné prozaičky typizují manžela; je to ten nejtajemnější a zároveň nejplošší živočich.
Což si uvědomila během psaní i autorka Naháčků: „Můj muž by si v tomto textu zasloužil mnohem víc prostoru, než kolik mu dávám. Chtěla bych ho protlačit z podhoubí popisovaných událostí na povrch. Myslím, že to nedělám proto, že se bojím, že ho zkreslím.“ Toto prohlášení působí ohleduplně, a navíc podporuje dojem věrohodnosti. Jenže to, že tu někdo nechce mluvit za druhého, činí z manžela desku, jež nenašla gramofon, na němž by se mohla (s)pustit. Ale možná, že ani neexistuje gramofon, který by dokázal tuto desku roztočit: „Můj muž nemá žádná očekávání ani od života, ani od svých blízkých. Občas si cením, jak svobodné je žít po boku takového člověka, a jindy si říkám, jestli je do prdele tak těžké prostě si občas něco přát.“
Placatý dojem je potom stvrzen další epizodou: „Sedím na hypnóze. Terapeut, který bude techniku provádět, se mě ptá, co bych v ní chtěla dělat. Já říkám, že bych se chtěla vyspat, a on mi rozumí, že bych se s ním chtěla vyspat. Je z toho nakonec humorná situace, přestože můj intimní život je momentálně spíš k pláči. Už nedokážu toužit po ničem jiném než po spánku. Přesto se svým mužem občas spím, protože ho pořád miluju.“ Manžel je tu jakožto trubec a živitel, všechno vydrží a nikdy nic nenamítá. Funguje a vždy „doručí“.
Bigotní fosilie v sakristii
Je tedy otázkou, zda ho přes veškerou ohleduplnost Dorota Ambrožová nezkreslila. Mimochodem, dalším krokem literatury vstříc současnému komunikačnímu trendu je, že na takovou knihu leckdy reaguje druhá strana vlastní verzí, svou knihou, což patrně nebude tento případ. Taky by bylo zajímavé vědět, zda se jedná o tolik vyhlíženého moderního muže: naprosto vyhovujícího, i když v důsledku toho na něm zas není nic impozantního ani mužského.
Náhle se otevřely dveře do života. Takové literární talenty jako Dorota Ambrožová by se měly podporovat |
Frekventovaným postupem progresivních dorostenců při vymezování se vůči předchozím generacím je opakování jejich „mouder“ s notně ironickou dikcí, přičemž se doufá, že každému tak dojde, že to nelze dále říkat, pokud dotyčný nechce být vnímán jakožto senilní mimoň. K těmto omletým maximám patří ta týkající se starších žen a skutečnosti, že při vychovávání dětí neměly tolik výhod a vymožeností jako dnešní matky, kterou najdeme i v Naháčcích: „My jsme to taky zvládly, tak si pořád nestěžujte.“ Dokonce se to v současné atmosféře zcela převrací a mladé ženy ponoukají své matky a babičky, aby utnuly to letité mlčení a začaly si pořádně stěžovat.
A opravdu by někdo, kdo by mladé maminky poslouchal, mohl nabýt mylného dojmu, že je kdosi tajemný dohnal k tomu, aby měly děti, načež je zradil a odmítl jim s tímto úkolem pomoci. To vše se přitom děje ve světě, kde se cokoli dlouze přetřásá. Jenže slova tu nejsou podstatná: většina mladých žen razí ekologicky vypjatou rétoriku a vidí řadu blížících se katastrof naší planety, avšak ve chvíli, kdy chtějí mít děti, pro ně veškeré tyto svítící kontrolky mizí ve tmě.
A aby toho zmatku nebylo málo, do toho přibíhají politici a křičí, že nízká porodnost je katastrofa, neboť nebudou noví daňoví poplatníci a státní kasa se přestane plnit. Přitom planeta je přelidněná a po světě se potlouká spousta osiřelých, hladových dětí, jenže to jsou „uprchlíci“.
Taky Dorota Ambrožová se podle určitých poznámek jeví být v lecčems moderní ženou. Ovšem zároveň se ne náhodou vdala a měla děti jako velmi mladá. Pochází totiž z věřící rodiny, má čtyři sourozence, a dokonce podotýká, že její láska k bratrům je nerozdílná, přestože jeden je adoptivní.
Já jsem přece tvůj manžel! Izraelská spisovatelka se vrací do časů holokaustu a vášnivých lásek |
Navzdory ironizování citované věty o tom, co všechno ženy kdysi v minulosti zvládly, vypravěčka odkazuje na rodinnou historii, v níž figurují hejna potomků, a i ona má po druhém synovi pocit, že ještě neskončila. A jelikož člověk nikdy nedokáže jen tak odvrhnout to, v čem vyrostl, čteme v Naháčcích dokonce obhajobu katolického prostředí: „V české společnosti má katolická církev vizitku predátorského prostředí plného bigotních fosilií. Aniž bych chtěla zlehčovat násilné kauzy, ze kterých tento obrázek vyvěrá, s církví, jak jsem ji zažila já, to má pramálo společného. Prostředí věřících rodin, ve kterém jsem se pohybovala, představovalo záplavu vztahů, které si troufám označit za zdravé a rozvíjející se.“
Ponížení a důstojnost
Přitom by bylo daleko snazší a taky efektnější se distancovat. Zvlášť když víme, jak nedávno dopadla Sarah Haváčová se svou pozitivní odhodlaností, když v rozhovoru pronesla, že neuznává deprese a nechápe potraty. Hned se na ni vrhly ženy toužící po jemném, korektním světě, a jelikož nepochopily – nebo spíš nechtěly pochopit –, že herečka vyšla z katolického prostředí a disponuje dětskou naivitou, začaly ji bombardovat věru „hebkými“ označeními. Protože my si přece můžeme myslet, co chceme, ale ostatní si musí myslet totéž.
Dorota Ambrožová podotýká: „Lidé často vyplýtvají v nesmyslných vztazích, které nikam nevedou, mnohem víc času, než kolik zabere jeden rodičák.“ Čímž se dostáváme k hlavnímu protihráči vypravěčky Naháčků. Je jím soused, vědec z univerzity, žijící s přítelkyní a pejskem. Právě on reaguje velmi neodbytně a setrvale na hluk, jehož původcem je především mladší syn – jenž na rozdíl od toho staršího není klidné dítě. To potom vede k již zmíněné nespavosti a polykání antidepresiv naší zapisovatelky.
Riskantní podnik básníka Boušky. I klempíř si může přečíst geniálního básníka v originále |
Vypravěčka je na svého protivníka chvílemi velice rozhořčená, jindy, když odjíždějí, zas doufá, že on je doma a klid si naplno vychutná. Nejpozoruhodnější na tomto nesympatickém mladíkovi je to, že potvrzuje další současnou tendenci. Totiž že to, co kdysi dělali pouze staří lidé – pokřikování především na děti a mladé ohledně dodržování pravidel či bouchání do topení jakožto upozornění, že někdo překročil jejich hranici – a co si dnes starší generace zakazují opakovat, neboť nechtějí být „jako oni“, nyní k jejich překvapení začali uplatňovat mladí lidé.
Přesněji řečeno, po těch, kteří si to zakázali a nechtějí to dělat mladým, aby nebyli vnímáni jako „ti staří“, to naopak začali vyžadovat příslušníci nastupující generace: „Cenou za tvé vítězství je ponížení. Já to mám naopak, moje prohry jsou cenou za mou důstojnost.“ Což jen potvrzuje již zmíněnou bezohlednou zaměřenost na sebe samého.
Vypravěčka sebe i nedůtklivého souseda konejší tím, že se rodina brzy bude stěhovat do domu na venkově. Je přitom škoda, že tady zůstalo u poznámek-náznaků, protože především mladí čtenáři by se jistě rádi dopátrali toho, jak v současnosti dosíci vlastního bydlení. Čteme tu pouze, že vydělávat musí manžel, neb je starší a taky má víc praxe, jelikož nebyl na rodičovské. Takže jsme opět akorát u „pay gap“ mezi mužským a ženským ohodnocením. Bylo by přitom zajímavé zjistit, kolik žen by bylo pro, aby se tato mezera zacelila rychle a snadno: nikoli tím, že budou ženské platy zvýšeny na mužskou úroveň, nýbrž tím, že ty mužské budou sníženy na úroveň ženskou. Kolik feministek a feministů by nadšeně přijalo, že se jejich rodině sníží příjem, aby zde konečně byla spravedlnost?
Nástraha druhotin
Rovněž souboj se sousedem jako by si říkal o vyhraněnější, románové zpracování. Nicméně v tomto směru současná vlna autofikce jen plynule navazuje na předchozí české prozaiky. Například u výtečných, též výrazně autobiografických próz Emila Hakla vždy neklamně oznamoval přechod k fabulaci – k tomu, že zmizela zem pod nohama – pocit, že se literární kvalita náhle propadla o několik pater níž. Ostatně prvotina Poslední léto (2024) je v tomto směru rovněž dobrý příkladem: jakmile Dorota Ambrožová vykročila mimo úzký pruh zájmu ústřední hrdinky, text ztrácel na dynamice a síle.
Takže se paradoxně dá říct, že olomoucká autorka přešla nástrahu druhotin bravurně, přestože Naháčci vypadají zprvu jako narychlo splácaný textík. Skrze něj se totiž uskuteční intenzivní, protože těsné setkání s Dorotou Ambrožovou. Jestli to je literatura, nebo spíš jen jakási debata na dálku, kde má slovo pouze jedna strana, je už ale otázka… A na závěr ještě dodejme, že o novém počinu nadané tvůrkyně se člověku kvůli názvu ani nechce nahlas mluvit. Jelikož Naháčci by mohli s loňskými Co já? Co ty? Miřenky Čechové a Všechno bude super Eliho Beneše směle soupeřit o nejdebilnější název.
