Evropa nevzkvétá. Takto lakonicky by se dal shrnout Draghiho report, zejména pokud víte, co se pod některými odbornými, politicky neutrálními termíny všechno skrývá. Ne, nebylo by jednodušší popsat, co funguje, i když zpráva popisuje jednotlivé oblasti problémů od špatně nastavených finančních trhů přes příliš drahé energie, upadající produktivitu, závislost na zdrojích, neadekvátní mix vzdělání a dovedností až po neefektivní výzkum a vývoj.
Nemá smysl popisovat jednotlivosti analýzy, všeříkající je již počáteční graf, jenž ukazuje rostoucí mezeru produktivity mezi USA a EU od poloviny devadesátých let, kdy klesla z relativních 95 % vůči USA na nynějších asi 80 %.
Jenže tohle srovnání v reportu je vlastně milosrdné. Mnohem výmluvnější je pohled globální, zda si daná oblast udržuje svůj podíl na světové produkci. Pokud podíl klesá, znamená to, že ostatní regiony jako Čína či Latinská Amerika rostou rychleji a ukrajují z něčího koláče.
Švejnar: Kdyby se Evropané chovali efektivně jako Američané, je evropská ekonomika o 40 procent větší |
Tento pohled zachycuje jak vliv produktivity nastřádaný v čase, tak i jiné faktory jako třeba růst populace. Ve vrcholné době přiblížení se k USA v produktivitě (před třiceti lety) představovala EU asi 25 % světové ekonomiky a USA o malinko více. Dnes představuje EU jen kolem 17 % světového HDP. Podíl USA klesl jen o to „malinko“ a relativní důležitost měřenou podílem na světovém HDP ve výši jedné čtvrtiny si USA prakticky zachovaly.
Mlsná kočka kolem horké kaše
A to vše v situaci, kdy státy EU permanentně neplnily své závazky výdajů na obranu v rámci NATO. Bezpečnost pro EU vlastně finančně zajišťovali Američané na své náklady. Tento luxus si už dnes nemůžeme dovolit – a přitom jsme onu výhodu úspor na „neproduktivní“ obranu stejně nebyli schopni přetavit v růst produktivity. Jenže produktivita – přestože jde vlastně o nosnou nit zprávy, neboť vychází z odhadu, že tento faktor může téměř za tři čtvrtiny rozdílu HDP vůči USA – není úplnou odpovědí.
Nejlépe statistický trik osvětlí příklad. Mějme v každé zemi pouze dva pracovníky. Jeden má tržní plat, a tedy příspěvek k HDP, 50 a druhý jen 10. Jejich prací dohromady vzroste HDP o 60. Ovšem pokud nastavíme v EU minimální mzdu na 15 a v USA jen na 10, tak v EU nám jeden nepracuje, a proto i vzrůst HDP je 50.
Super Mario a jeho regresivní inovace. Draghi přichází se starými a drahými recepty |
Ovšem produktivita na pracovníka je 50 : 1 = 50. V USA je produktivita zdánlivě malá, pracují oba, 60 : 2 = 30, nicméně celkový HDP je o těch 10, tedy o pětinu, vyšší. Stejně tak se liší HDP na obyvatele, tedy míra vygenerovaného ekonomického bohatství, která je v EU jen 50 : 2 = 25, zato v USA 60 : 2 = 30. Tady je vidět, že ke štěstí nestačí jen mít vyšší produktivitu.
Kdyby tohle byl jediná vada na kráse reportu, tak vlastně není o čem psát. Analýza však chodí kolem flexibility evropského trhu práce jako mlsná kočka kolem horké kaše. Slova o (ne)pružnosti, až rigiditě evropského pracovního trhu jsem s lupou hledal – a nenašel.
Sice se dozvíme o nedostatku pracovních sil, o jejich klesající dostupnosti v důsledku poklesu či stárnutí populace, o velkém množství lidí mimo pracovní trh (jak je v tom školním příkladu výše), projdeme si nutnost neustálé změny kvalifikace a změny vzdělávání, povzdechy nad nízkou mobilitou pracovníků, varování před problémy financování penzí – a přihořívá, najdeme přehršel stížností na (rostoucí) náklady na pracovní sílu, při troše štěstí pak i zmínky o pracovním právu a vysokém zdanění práce. A pak už nic.
Ticho po pěšině
Zato flexibilita se vyskytuje snad na každém řádku v kapitole o energiích. Vždy jsem si myslel, že podniky potřebují stabilní a pokud možno levnou energii... Nicméně v doporučeních ticho, to asi aby se nikdo nenaštval. Když problém nepojmenujeme, těžko pak mít alespoň náznak řešení.
Podobné tanečky najdeme také v oblasti veřejných financí a jejich účelnosti. Sice do té kaše občas dloubneme, ale jen zlehka, aby se talíř nepřevrhnul. Protože pak by nešlo nabízet řešení ve zvýšení, pardon, znásobení výdajů. Podívejme se na klíčovou oblast podrobněji.
Zpráva správně konstatuje, že problémem jsou nedostatečné soukromé investice do výzkumu a vývoje (ona kouzelná zkratka R&D, česky VaV), které jsou v USA proti EU prakticky dvojnásobné. Navíc evropský finanční sektor není dostatečně rozvinutý a poskytuje málo rizikového a jiného kapitálu do oblasti R&D. Svatá prostoto, chce se zvolat!
Současná Evropa bez reformy nepřežije, tvrdí muž, který zachránil euro |
Po krizi jsme si svázali celý finanční sektor novými pravidly, aby náhodou někde nepodstupoval rizika. Navíc mu de facto regulatorně nakazujeme financovat jen projekty, které splňují byrokraticky stanovená kritéria společenské zodpovědnosti a zelené transformace (vše ukryté pod zkratkou ESG), a pak se divíme, že se klasickým výnosným projektům i všem rizikům, což oblast R&D je z definice, důsledně vyhýbá? Ale tohle není jediná minela.
Jelikož veřejné finance oblasti R&D jsou v EU dokonce lehce vyšší než v USA (0,74 % HDP vs. 0,69 %), dalším identifikovaným problémem je nedostatečná koordinace mezi zeměmi s prioritami unie, vysoká heterogenita a nízký podíl centrálních celoevropských peněz.
A jsme doma: vidíme inspiraci Marshallovým plánem a lepším kolektivním řízením. Stačí zvýšit investice, jak soukromé, tak veřejné, a hezky to shora zkoordinujeme. Čím více nalejeme peněz, tím lépe. Dotáhneme bankovní unii a zavedeme bezpečný dluhopis na evropské úrovni, sjednotíme kapitálovou regulaci a pravda, sice asi bude potřeba někde trochu ulevit z regulací podnikům, ale pak už určitě rychle porosteme.
Tady vidím hlavní zametání problémů pod koberec a jistou intelektuální nepoctivost. Proč? Investoři jdou na americké trhy z jediného důvodu: protože tam mají nejlepší očekávanou výnosnost svých investic. Pokud máme v Evropě nízkou návratnost investic, žádné doplňování privátních investic veřejnými financemi nepomůže. To může být jen nová evropská hra na shánění dotací, jako je tomu nyní v energetice.
Důvěra v transparentnost trhu
Startupové firmy a rizikoví investoři investují v USA, neboť vědí, že když se jim tam investice povede, budou mít největší část výnosů pro sebe. V EU se výnosy nejen daňovým systémem přerozdělí; vyšší míra přerozdělování ve společnosti vede k tomu, že konečné výnosy pro investory jsou prostě nižší i z důvodů promítnutí všemožných nákladů během budování firmy do celkového zisku.
Tenhle výsledek není jen otázka nějaké regulace kapitálových trhů, ale důsledek podstaty evropského systému. Konkurence funguje i zde, proto jsou všichni z celého světa nakonec na americkém kapitálovém trhu. Ostatně, proč bylo Irsko takový investorský miláček pro monetizaci celoevropských výnosů společností? Protože nemělo žádné korporátní daně. A tak tam americké firmy měly houfně svá evropská sídla.
Draghiho diagnóza je správná. Je jen škoda, že v doporučeních akceschopnost vítězí nad deregulací |
Druhý důvod je subtilnější, ale obdobně zásadní: obecně větší důvěra v transparentnost amerického trhu. Zneužití informací (insider trading) americký dohled (SEC) trestá takřka jako pokus o vraždu.
Pamatujete na nedávné Komisí ventilované náznaky během energetické krize, že trh s plynem byl manipulovaný? Padl nějaký trest? Ne, zato se navrhla reforma energetického trhu. A v reportu se období před válkou na Ukrajině popisuje jako covidem vzniklá volatilita na energetických trzích... Tak se nedivme.
Tohle je klíčový moment důvěry: investoři nechtějí stále nějaké reformy a změny, nechtějí náznaky, ale předvídatelné prostředí, fakta a případně jasný trest pro nekalou konkurenci.
Dlouhodobé antimonopolní tažení Komise samo o sobě nic nevyřeší, musí mít komplement právě v oblasti dohledu, existující a funkční, nikoli zatím jen doporučovaný, jako je tomu v reportu. Ale pokud bude dohled hlavně hlídat, jestli investice jsou v souladu s byrokraty stanovenou taxonomií politicky správných investic i onoho ESG, na větší výnosy můžeme rovnou zapomenout.
Nezapomeňme, že na amerických trzích se nejdříve ukázala kauzalita, že jen finančně silné firmy mohou být zelené (a nikoli opačný vztah, jak se tvrdilo, že zelenáním firmy zbohatnou). A teď se tam zase ukazuje, že ESG portfolia mají horší výkonnost, a tak se, jaké překvapení, investoři stahují a velké americké fondy je utlumují. Takto polopaticky to v reportu nehledejte, protože by vzniklo příliš mnoho otázek nad schválenými evropskými politikami, o kterých se ve slušné evropské společnosti nepochybuje.
Co je více Evropy
Výraz „více Evropy“ se stal již omletým klišé – na každý evropský problém bylo řešením „více Evropy“. Sice to skoro vždy nefungovalo, ale znělo to dobře, tak nějak proevropsky, a pak původní problém stejně přebilo něco dalšího. Tento recept, kupodivu, Draghiho report explicite nezmiňuje, což je podle mě paradoxně zásadní chyba. Nikoli však proto, že jede fakticky v podobných kolejích.
Je nutné se zamyslet a pochopit historický kontext výroku. Více Evropy takřka vždy, jak v mysli řečníka, tak v doporučení, znamenalo v posledních dvaceti letech větší roli centra; v klasické etatistické politologii bychom ekvivalentně použili termín „více státu“. Jenže více Evropy může znamenat i něco jiného, totiž více trhu, více výnosů z rozsahu existujícího velkého ekonomického prostoru, nikoli více jednotné regulace národních trhů, tak rozdílných a početných, jako jsou francouzské sýry.
Ilustrativní v tomto kontextu chápání více Evropy je výrok „Trh hraje rozhodující úlohu při alokaci zdrojů.“. Překvapivě tuto větu najdeme v Usnesení ústředního výboru Komunistické strany Číny z července letošního roku. Slovo trh se tam vyskytuje téměř šedesátkrát. V předvolebním projevu předsedkyně Evropské komise je slovo trh pouze devětkrát.
Myslím, že uvedený provokativní anekdotický narativ dobře ilustruje dynamiku změn. Zatímco Čína si uvědomuje omezení, které řízení z centra nevyhnutelně přináší, a urputně se snaží vyřešit kvadraturu svého kruhu bez citelné ztráty moci centra, poslední dvě dekády v EU mají opačnou tendenci.
Nejenže se předpisy hrnou závratným tempem a staré nedosažené závazky jsou stachanovsky pohřbívány ještě ambicióznějšími novými cíli, ale hlavně se zcela změnila výchozí premisa: dříve se na úrovni Komise v rámci přenesené pravomoci řešily opravdu jen ty záležitosti, které nešlo řešit na národní úrovni, s precizní argumentací důvodů pro přenesení na vrcholnou úroveň. Současné neopodstatněné nadužívání tohoto přístupu kupodivu Draghiho zpráva korektně přiznává.
Zejména Britové si dávali velký pozor a žárlivě si střežili svoje chápání trhu i své suverenity s pomocí práva veta v každé jednotlivosti. Zde bych mimochodem i hledal podprahově psychologický důvod brexitu: jedni chtěli více trhu, druzí více státu, i když to všichni nazývali více Evropy. Nakonec tím principiálním rozdílem byly obě strany unaveny a Britové pochopili, že jejich přístup nevyhraje.
Najít rovnováhu mezi mocí centra a zachováním konkurence sice není jednoduché, ale USA ukazují, že je to možné i dlouhodobě udržitelné. Co stát USA, to dost rozdílné daňové i právní předpisy.
Tyto rozdíly sice často motivují nějaké snahy o sjednocení, které však naštěstí málokdy dojdou uskutečnění. Volný trh mezi státy s rozdílnými předpisy je tak vnímán jako důležitý prvek svobody, diverzifikace a konkurence, tedy i konkurenceschopnosti celých USA. Není tam snaha vše sjednotit, aby občan nemusel přemýšlet; míra osobní zodpovědnosti a flexibilní trh jsou primárním východiskem.
Mario Draghi tlačí Itálii na špici Evropy. Do karet mu hraje mocenské vakuum |
Nicméně takové uspořádání s opravdu volným pohybem osob vede k situaci, kdy cenové hladiny obchodovatelných statků (zboží) se mezi státy od celoamerického průměru liší maximálně asi o 10 %. Na druhou stranu ceny nemovitostí se liší mezi státy s nejlevnějším a nejdražším bydlením více než trojnásobně, protože reflektují jak příjmové rozdíly dané charakteristikou regionální ekonomiky, tak daňové rozdíly.
Hlavně si udržet dobré bydlo
Evropa byla ekonomicky souměřitelná s USA, tyto dva celky byly hegemonem světové ekonomiky. Rozšíření EU po pádu sovětského impéria bylo impulzem, který v prvopočátku EU dobře využila. Podívejme se na situaci optikou konkurence mezi podniky. Ekonomové pro charakteristiky soupeřících firem mají krásné rozlišující názvy, na jedné straně je „lean and hungry“, tedy štíhlá a hladová, šelma, která hbitě využívá příležitostí. To je bipolární soupeření bloků a rozšíření EU.
Jenže pak se cosi změnilo a máme opačný typ, nazývaný „fat cat“ nebo „fat and content“, tlustá a spokojená kočka, která si hlídá své dobré bydlo. Tato proměna charakteristiky ve vztahu k soutěži asi nejvíce trefně popisuje změnu charakteru chování EU za poslední dvě dekády. V okamžiku, kdy EU ztratila nepřítele na svých východních hranicích, ztratila i pocit nutnosti před soupeřem vědecky i ekonomicky utíkat.
EU se zahleděla sama do sebe a hlídá pouze vnitřní blahobyt i za cenu stagnace a ztrácení pozic ve světě. Skoro to působí dojmem, že si vlastně stará Evropa jen kontroluje náskok před novou Evropou a tím to hasne. Řeší primárně své vlastní interní problémy, které však nevnímá jako symptom ztráty konkurenceschopnosti, ale jako plody zaslouženého trvalého privilegia vítěze studené války – a tak tu najednou máme jednoho, dnes již bohužel bývalého světového hegemona.
Vtipné je, že podobný typ úpadku v důsledku změny z agilní společnosti na společnost hédonistickou náš kontinent již zažil nejméně dvakrát. Poprvé to byl rozpad Římské říše, ale to je již dosti dávno.
Podruhé tento rozklad byl typický pro španělskou a portugalskou éru po zámořských objevech, kdy tyto země žily ze vzdálených držav a byly na jejich příjmech tak závislé, že se doslova zapouzdřily, technicky zaostaly a po poklesu renty ze zámoří se spektakulárně rozložily zevnitř a definitivně zchudly.
Na jedné straně tehdy protestantská reformace jinde v Evropě rozvíjela poznání, podporovala vědeckou skepsi a zpochybňování autorit, což ve svém důsledku vedlo k technickému pokroku a růstu produktivity a nakonec i průmyslové revoluci, na straně druhé zmíněné státy reagovaly konzervací statu quo a potíráním svobodného myšlení. Knihy byly zakázány nikoli kvůli obsahu, ale kvůli smýšlení autora. Vznikal monopol na pravdu – a z toho plynoucí stagnace i zchudnutí.
Dřívější ostrakizaci nepohodlných názorů a pronásledování církevních odpadlíků dnes zdatně převzala cancel culture. Koho tato historická paralela zaujala, či alespoň znepokojila, může se pohroužit do detailů ve starší knize Bohatství a bída národů již zesnulého britského ekonomického historika Davida Landese a hledat paralely s příčinami úpadku před čtyřmi stoletími a pomalým zaostáváním Evropy dnes.
Bez nové Evropy
A jeden typicky středoevropský postřeh na závěr. Na jednu stranu považuji za nesmírně silný moment reportu, že se téměř oprostil od pohledu specifik jednotlivých zemí. Ovšem jak vyplývá z dlouhého, několikastránkového výčtu poděkování, konzultovali autoři report téměř s každým, od Američanů, „odešlých“ Britů i nezúčastněných Švýcarů (Glencore) až po ochránce ptactva (BirdLife Europe) – avšak nenajdeme kohokoli ze střední Evropy.
Jako by prostor na východ od bývalé železné opony neměl co ke konkurenceschopnosti EU říci. Intelektuálně prostě nová Evropa pro tu starou, u moci, neexistuje. Vyjma pár srovnávacích grafů, třeba u cen elektřiny, prakticky není v reportu jakkoli relevantně přítomna.
Což je ovšem zcela v souladu s dříve zmíněným hlídáním rozdílu mezi starou a novou Evropou. Přitom je to nová část EU, která rostla jak rychleji než zbytek EU, tak má doposud v živé paměti zkušenost s reformami churavých ekonomik ordinovanými shora. Kdo má za sebou několik desítek let plánů „dohnat a předehnat“, má zdravou skepsi k reformám, které chodí obloukem kolem pojmenování skutečných problémů a místo toho nabízí náhradní řešení, jež znamenají jen více státu a více dluhů.
Komunistický blok zanikl v důsledku obrovských vnitřních dluhů – skrytých dluhů, nutno dodat. Ruku v ruce s tím šla léta souvisejícího technologického zaostávání a absolutní ztráty konkurenceschopnosti spojené s relativním chudnutím obyvatel – bez ohledu na obrovitost i nerostné bohatství socialistického bloku se výnosy z rozsahu v centrálně řízené ekonomice, přes urputnou snahu tehdejších vůdců jich dosáhnout stůj co stůj, jaksi nikdy nekonaly.
Čeho se elity bojí
Což mě vede k neradostnému hodnocení analýzy i navrhovaných reforem, hodnocení bohužel asi trefnému, i když opsanému z textů za železnou oponou:
Myslí to dobře, ale dopadne to jako vždycky
. „Úspěch“ raději potichu zapomenuté Lisabonské strategie, mající stejné podhoubí, podobné plány i stejně motivovanou exekutivu, je více než výmluvný doklad, jak tohle nové drama ve starých kulisách stejného divadla nejspíše dopadne.
Aby nebyla mýlka, přestože je moje hodnocení poněkud sžíravé, rozhodně stojí za to řadu doporučení uvést v život, situaci zlepší. Nicméně která konkrétně jsou vhodná, si klidně vyberete i podle toho, jak chápete věcný význam spojení více Evropy. Velký a stále bohatý trh představuje obrovskou sílu, buď ho držíme spoutaný, ale pak nedodává výnosy z rozsahu, nebo ho pustíme ze řetězu. Ale pak změní on nás, ne my jej. Toho se ve skutečnosti naše elity, lze-li je tak nazvat, bojí.
Protože však nejsme schopni vystoupit ze svého stínu pohodlí (pořád se máme dobře v porovnání s jinými částmi světa) a pojmenovat některé problémy v základech stavby a řízení chodu, nepůjde o změnu, která nás vyšvihne vzhůru, v nejlepším případě viditelně sníží tempo ústupu ze světla ramp vítězů v nelítostné soutěži světové ekonomiky. Tak to takhle berme, zázraky politici neumí a státníci ochotní pro úspěch obětovat svou politickou kariéru či přiznat chybu už vymřeli.
Autor je bývalý člen bankovní rady ČNB, docent na ČVUT FEL a CIIRC a na VŠFS.