Leopold Pospíšil, přezdívaný „Poldi“, rozhodně nebyl nějaké tintítko, neřkuli třasořitka. Když se v září 1954 vydal na západ ostrovní Nové Guineje, tehdy ještě málo prozkoumané, musel mít s sebou plný batoh odvahy.
„Šel jsem do teritoria, které bylo neznámé. Nebylo ani na mapě; bylo tam jen bílé místo, ale nikdo nevěděl, kde jsou hory a řeky, poněvadž nešly mapovat letecky – v tropech se hned ráno udělaly páry a nic nebylo vidět. Šel jsem opravdu do neznáma. Jen jsem věděl, že tím údolím nikdo nikdy neprošel,“ vyprávěl profesor Pospíšil v roce 2016 Lidovým novinám s douškou, že byl v této oblasti prvním bělochem, jenž se odtamtud vrátil.
Ostatní prý totiž zavčas utekli zpět, anebo zemřeli. Například za druhé světové války – tedy jen pár let před Pospíšilovou cestou – zabloudila do údolí Kamu četa Japonců. Ani jim se dobře nevedlo, domorodci je luky a šípy postříleli.
Proč tedy bodrý Hanák, jenž po roce 1948 prchl před komunisty do svobodného světa, na Yale do Spojených států, putoval do takovéhle „díry“?
