Průmyslu na starém kontinentu a autoprůmyslu zejména se nedaří. Bývalý předseda Evropské centrální banky a posléze italský ministerský předseda Mario Draghi sice sepsal „plán záchrany“, ale i kdyby se nějakým zázrakem podařilo naplnit většinu bodů jeho seznamu, jak pomoci konkurenceschopnosti Evropy, prognóza zůstává neveselá. Některé příčiny chřadnutí jsou popsány v Draghiho dokumentu, ty skryté pod hladinou pak v mé recenzi (Draghiho zpráva o konci Evropy, Orientace LN 12. října).
Zachránil euro, teď popisuje agónii EU. Jak chápat Draghiho nekrolog evropské ekonomiky![]() |
Jenže evropští průmysloví magnáti si za problémy mohou vlastně do značné míry sami.
V poslední době se takřka roztrhl pytel s lidmi, kteří volají po záchraně evropského automobilového průmyslu, ač nedávno jeli na opačné vlně změny. Smutné je, že takřka všichni kapitáni z tohoto odvětví (až na odvážného šéfa Toyoty, který vždy trval na tom, že rozhodovat má zákazník, nikoli byrokrat) dříve tleskali a ani se nijak viditelně nevymezovali proti novým pravidlům počínaje emisními požadavky a konče úplným zákazem spalovacích motorů; elektromobily zářily na obzoru.
Pokud je nová technologie dobrá a levná, prosadí se sama. Pokud je drahá, nepřežije. Ale stále tvrdíme, že energetická transformace povede k levné energii.
Automobilky slibovaly pokles emisí jako o závod, následovaly pištce elektromobility jako děti krysaře v Hamelnu a trumfovaly se, kdo dříve skončí s výrobou tradičních spalovacích motorů.