Jde o netradiční stavbu na umělém ostrově, která má kruhový základ, jenž se vine nahoru do tvaru elipsy. Největší zvláštností ale je, že ji z 90 až 95 procent tvoří dřevo, zbytek jsou subtilní ocelové sloupy a skleněná fasáda.
Lidovky.cz: Sedíme na vrcholu českého pavilonu ještě před jeho otevřením a zájem je už teď veliký. Proč si myslíte, že to tak je?
Michal Gabaš: Asi celkovým dojmem. Když se podíváte na ostatní pavilony, zjistíte, že náš je opravdu unikátní. Je to skleněná spirála, žádná jiná taková tady není. Vlastně tu není ani nic jiného ze skla. Navíc hodně pavilonů je postavených vyloženě na audiovizuálním zážitku, všude jsou obrazovky. Je fajn, že náš pavilon jde v tomto ohledu zpátky, je klidnější. Koncipovat obsah národního pavilonu jako galerii moderního umění je zároveň trochu netradiční. Paradoxem je, že zatímco návštěvnická trasa je inspirována dílem Alfonse Muchy, máme tu od něj jediný malý exponát: malou bronzovou a pro Muchu atypickou sošku.
Lidovky.cz: Byly kvůli dřevu nějaké problémy?
Tomáš Beránek: V Japonsku je sice běžné stavět dřevostavby, jsou to ale spíše rodinné domy. Není obvyklé, aby veřejná budova s pěti patry byla celá ze dřeva. Na takové se vztahují daleko přísnější požární předpisy, to byl jeden z hlavních problémů. I v evropském kontextu by to bylo složité, natož v Japonsku.
Autoři českého pavilonu v japonské Ósace na výstavě Expo 2025 - Tomáš Beránek (vlevo) a Michal Gabaš.
Lidovky.cz: Použity jsou CLT desky, tedy křížem lepené dřevo, jež v Japonsku nejsou běžné. I to Japoncům vadilo?
MG: Nejsou to jen CLT desky, ale i GLT nosníky a sloupy, což je systém, který se používá třeba v halách. Nevadilo, že stavíme ze dřeva jako takového, kladli na něj ale mnohem přísnější požadavky hlavně z hlediska požární bezpečnosti. Šlo jim především o to, aby odsud mohli lidé v případě požáru bezpečně uniknout. Původně jsme tak měli v návrhu jen jedno schodiště, kvůli normám jsme museli přidat další. Největší výzva ale byla v tom, že původní požadavek byl, aby všechny CLT panely byly zakryty silnou vrstvou sádrokartonu. Nakonec se podařilo mít dřevo i na stropních konstrukcích odhalené pod podmínkou, že bude ošetřené protipožárním nátěrem, který zlepšuje jeho parametry. Kdyby začalo hořet, krycí protipožární vrstva vytvoří nabobtnáním ochrannou vrstvu. Což není běžné ani v Evropě.
Lidovky.cz: Myslela jsem, že to my máme jedny z nejpřísnějších norem na dřevostavby... Takže to tak není?
TB: Je to trochu paradox, do druhé světové války bylo v Japonsku skoro všechno ze dřeva. Po obrovských požárech, které způsobilo spojenecké bombardování japonských měst, se zde vytvořila averze vůči dřevu u větších staveb. Od té doby se začalo stavět převážně z betonu a oceli. Vliv má samozřejmě i všudypřítomná vysoká seizmicita.
Lidovky.cz: To je podobné jako u nás.
MG: Ano, dá se to tak říct. Zajímavostí je, že v Japonsku působil architekt českého původu Antonín Raymond – a právě on byl jedním ze zdejších průkopníků betonových staveb. Učil Japonce s tímto materiálem pracovat a pomohl přesunout zemi od dřeva k betonu.
V deštivé Ósace začalo Expo. Indové nestíhali, Lipavský otevřel český pavilon |
Lidovky.cz: Přitom areál Expa je obklopen obrovskou dřevěnou konstrukcí od japonského architekta Soua Fudžimota, která navíc aspiruje na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Čím to, že s ní tak velké problémy nebyly?
TB: Je sice obrovská, ale je to jednopodlažní stavba, navíc otevřená. Na výšku má až dvacet metrů. U našeho pavilonu šlo hlavně o ten bezpečný únik z pětipatrové budovy.
Lidovky.cz: Probrali jsme „hmotu“. Co idea? Jak vznikal nápad podoby pavilonu?
TB: Probíhala nad ním hodně široká diskuse. Jedno jsme ale věděli od začátku: chtěli jsme navrhnout cestu, která bude zážitek. Nakonec jsme jako hlavní motiv zvolili spirálu jako symbol vývoje celé společnosti, jež se posouvá dál, i jednotlivce, který stárne a fyzicky i psychicky se vyvíjí. Tu spirálu jsme vzali, stočili ji, udělali z ní 3D objekt a přetvořili do podoby pavilonu.
MG: Návrh jsme ladili v autorském týmu i se studiem Lunchmeat, které stojí za vizuálním stylem a rovněž původním konceptem návštěvnické trasy ze soutěže. Nejprve měl dům hranatý tvar, pak i další formy, nakonec jsme si ale řekli, že bude nejlepší zkusit navinout spirálu na centrální tubus. Chtěli jsme, aby to byla spirála nejen vizuálně, ale i konstrukčně. Stála za tím ale i pragmatická úvaha.
Lidovky.cz: Jaká?
MG: Národní pavilony jsou vždycky tak trochu show, je to něco jiného než městský bytový dům nebo radnice. Ta typologie je trochu o exhibici.
TB: Parcely jsou navíc nalinkované po 25 metrech, jedna vedle druhé, a my jsme nevěděli, co přesně bude okolo nás. Nakonec jsme měli na sousedy štěstí. Z jedné strany je Malta, která má jen jedno podlaží, náš pavilon tak hezky vynikne. Mohl vedle nás taky stát Nordic House, který je stejně vysoký a objemný jako český. Na druhé straně je zase zrcadlový pavilon, ve kterém se ten náš krásně odráží. Ale to jsme nevěděli, i proto jsme nakonec zvolili tvar spirály. Nahoře je elipsa, dole kružnice. Je to půdorys, který nejlépe seděl do proluky mezi pavilony, kde je jen dvoumetrový odstup.
Lidovky.cz: Od začátku tedy bylo jasné, že půjdete na hranu pozemku?
TB: Odstupy jsou jasně dané. Nám se ale stalo, že se v průběhu povolování odstup změnil. Původně mělo jít o metr od kraje pozemku, pak ale řekli, že kvůli tomu, že jde o dřevostavbu, musí mít odstup metr a půl. Asi měsíc předtím, než mělo být vydané stavební povolení.
Lidovky.cz: Co jste s tím dělali?
MG: Trochu jsme posunuli sloupy, asi o deset centimetrů, a vznikl tak prostor, skrz který se dá projít a má požadovanou šířku jeden a půl metru. Dál bylo nutné odstranit čtyři panely fasády, která měla původně běžet až na rozhraní venkovní dřevěné paluby a vnitřní podlahy, aby vznikl dostatečný průchod.
Lidovky.cz: Proč tedy to dřevo?
MG: Bylo to v zadání. Doporučení znělo použít zmíněné CLT panely, tedy křížem lepené dřevo. A také demontovatelné, recyklovatelné a udržitelné materiály, což CLT splňuje. Pracovaly s ním i ostatní návrhy. My jsme k tomu ovšem přistoupili trochu jinak. Dodrželi jsme programovou náplň, ostatní návrhy neměly například větší krytý prostor, který by mohl sloužit jako multifunkční velkokapacitní auditorium, takže v pavilonu nebylo možné nic pořádat. My jsme doprostřed budovy vložili naprosto výjimečný sál. Jiný pavilon účastnických států podobný multifunkční prostor nemá.
 |
Lidovky.cz: Je to přitom místo, kde se má odehrávat hlavní program. Je docela velké, jak se vám podařilo ho tam dostat?
MG: Nakonec je to ten hlavní prostor, na který se navíjí ona zmiňovaná spirála. Ostatně, je inspirované divadlem Spirála na pražském Výstavišti, jelikož obojí má středové jeviště, kolem kterého jsou uspořádané sedačky. Jsou tu tribuny navazující na výstavní spirálu ve vnějším perimetru domu, tribuny kopírují její směr vzhůru.
TB: Zajímavostí je kruhový stropní světlík, který dovnitř auditoria přináší unikátní světelnou atmosféru. Ta se mění v závislosti na denní době a venkovním počasí. Auditorium je řešeno jako black box, barevně je vše laděno do černých odstínů, jen stropní konstrukce je pro zvýraznění ponechána přiznaná dřevěná.
Lidovky.cz: Jakou má kapacitu?
TB: Zadání počítalo se 150 až 200 místy. Minimální kapacita záleží na uspořádání sezení ve středu auditoria. Reálně se sem vejde víc lidí, pokud je prostor uzpůsobený na stání. Třeba na koncert, ostatně budou tu vystupovat i české kapely. V tomto rozvržení se sem může pohodlně vejít i 250 lidí.
MG: Auditorium je flexibilní, dají se tam konat přednášky, koncerty, prostor se dá různě přeorganizovat, pokud by bylo potřeba přidat místa. Například piano je možné dát doprostřed, kolem můžete rozmístit židle. Zmíněné tribuny jsou stálé, hlavní plochu je ale možné variovat. Museli jsme zde řešit i akustiku, panely na stěnách mají lomený tvar, pohlcují zvuk a rozptylují ho. Akustické panely s děrovaným povrchem jsou i na stropě.
Lidovky.cz: Ještě bych se naposledy vrátila ke dřevu. Jak moc je tu zastoupené?
TB: Dřevo tvoří většinu nosné konstrukce pavilonu, 90 nebo 95 procent. Po obvodu spirály jsou ocelové sloupy, dřevěné by musely být opravdu masivní, protože zatížení je příliš velké. Chtěli jsme, aby sloupy byly co možná nejsubtilnější, to byl hlavní důvod, proč jsme sáhli po oceli.
Lidovky.cz: Dřevo na výstavbu pavilonu pochází z Česka, točí se tu plzeňské pivo, podávají sice japonské knedlíčky, ale na český způsob, a zabezpečení českého pavilonu dělala česká firma 2N. Jak je to se sklem, které tvoří fasádu?
TB: Dekor na skle je tvořen dvojitým pískováním, vertikální proužky dělí dům na menší a menší části a v interiéru vytváří krásnou hru světla a stínu. Jednotlivé skleněné desky se navíc navzájem jako šupiny překrývají. Fasádu dekorovala firma Kolektiv Ateliers z Nového Boru.
Lidovky.cz: Dřevo bylo v zadání, sklo je ale váš přídavek. Proč právě to?
MG: Je to svým způsobem odkaz na Expo v Ósace v roce 1970, navíc jsme chtěli navázat na českou tradici výroby skla, která má silné kořeny. Pragmaticky hrálo roli to, že jsme se podívali na složení poroty. Sklo hraje důležitou roli, protože tvoří celý fasádní systém, vyvinutý speciálně pro český pavilon na Expu, aby odolal zemětřesení a měl i bezpečnostní funkce. Nejde tedy jen o skleněné panely, ale o celý nosný systém fasády.
TB: Kvůli atypickému tvaru pavilonu jsou všechny profily co nejvíc subtilní a každý je téměř unikátní, jen málokteré se opakují. Je tu opravdu hodně atypických dílů, navržených tak, aby odpovídaly tvaru budovy. Zároveň jsou speciálně ukotvené. Když dojde k zemětřesení, mají možnost se horizontálně kývat. To není v Česku vůbec běžné. Každý profil má i kotvu a čep, na kterém panel shora sedí, a je propojený gumovým těsněním s ostatními, takže když se celý dům bude při zemětřesení třást, fasáda by se měla hýbat, ale sklo by se nemělo poškodit.
Lidovky.cz: Dočetla jsem se, že to sklo je napékané. Co to znamená?
MG: Tak to mělo být původně, chtěli jsme použít právě spékané sklo, kdy se na jednu tabuli skládají a spékají další vrstvy. Uvažovali jsme i o lehaném skle, jež se zahřátím tvaruje do formy, japonské úřady ale požadovaly, aby sklo bylo kalené, tedy žárově temperované. Když se rozbije, nevytváří ostré střepy.
Lidovky.cz: Takže něco jako skleničky v Pelíškách?
TB: Vlastně ano, když se rozbijí, vytvoří takové kuličky. Podobně jako autoskla. Zároveň muselo být sklo laminované, takže dvě kalené tabule jsou spojené laminovací fólií. Když se takové sklo rozbije, popraská, ale zůstane pohromadě. Kdyby padaly střepy z výšky dolů, mohly by někoho zranit. I proto jsme variantu napékaného a lehaného skla vyloučili, nedá se laminovat. To sklo má tloušťku 2,4 centimetru, a když se na něj podíváte z hrany, je poznat, že je připravené odolat vysokému zatížení. Když se někdo proti němu rozběhne nebo dojde k evakuaci a lidé se nahrnou k fasádě, mělo by vydržet zatížení až 500 kilogramů na metr.
Čtyři tuny skla. Češi dokončují pavilon pro Expo, některé dekorace jsou ještě v peci |
Lidovky.cz: Sklo má zároveň viditelné vzory. Jaký to má důvod?
MG: Cílem bylo vytvořit iluzi pohybu a vertikality. V soutěži jsme použili takové svislé pásky, které jsme pak i realizovali. Každý vzor má jinou strukturu podle pískování, cílem je fasádu rozčlenit. Každý panel je unikátní, trochu je vidět skrz, trochu ne, uvnitř to vytváří specifickou atmosféru. Nejlépe to je vidět ve chvíli, kdy jste uvnitř a svítí sluníčko. Prostor se rozehraje. Když je světlo difuzní, vytváří to pěkné odlesky zvenku.
Lidovky.cz: Už jste zmínili Expo v roce 1970. Český pavilon měl tehdy skleněné stěny i skleněné plastiky. Umělci, již na dílech pracovali během pražského jara, ale už výsledek nikdy neviděli. I to byl důvod, proč jste se rozhodli právě pro sklo?
MG: Sklo bylo v sedmdesátém roce na Expu velké téma. I český pavilon tehdy vynikal tím, že v něm bylo denní světlo. Přišlo nám zajímavé, aby lidé na té cestě nahoru mohli vidět ven skrze umělecké sklo, byť jen rozostřeně. Při chůzi vidíte nejen instalace od uměleckého týmu, ale i okolí. Zároveň se nám líbí, že vás cesta od začátku pohltí a člověk se v ní trochu ztratí. Postupně jdete nahoru, ani nevíte, kde přesně jste, a pak najednou vyjdete na terasu, odkud je krásný výhled.
Lidovky.cz: Nejdřív ale přijde poměrně tmavý kout.
TB: Přesně tak. Kvůli požárním předpisům na závěr návštěvnické trasy nesměla být okna. Vzniklo to tedy z nutnosti, teď se nám ale ten moment velice líbí: přejdete z velkého prostoru do úzkého, tmavého tunelu, pak se znovu nadechnete na terase.
Lidovky.cz: Jak moc jste měli s návrhem volnou ruku?
MG: Jak bude pavilon vypadat, bylo vyloženě na nás. Existovaly samozřejmě limity organizátorů Expa, například maximální výška pavilonu dvanáct metrů s tím, že 50 procent plochy mohlo jít až do sedmnácti metrů, a to jsme využili na maximum. Místo na horní terase má přesně dvanáct metrů výšky nad přilehlou ulicí, nejvyšší bod sedmnáct.
Dostali jsme ale zadání s poměrně jasně daným programem. Bylo to sice volnější, než když třeba navrhujete školu nebo knihovnu, i tak je to ale poměrně nabité: původně tu měla být restaurace, auditorium, velký banketní prostor, ale také gift shop, a dokonce i dětský koutek. Ten tu nakonec není, gift shop se podařilo udělat jako součást restaurace. Už při návrhu bylo jasné, že se to všechno nevejde, i proto jsme šli tvarem domu na limity.
Lidovky.cz: Přitom restauraci jiné pavilony nemají. Jak to, že my ano?
MG: Je to zajímavý a výjimečný prvek, který náš pavilon odlišuje. Na druhou stranu, najdete to tak u každého českého pavilonu, na Expu v Miláně byla restaurace taky. Je to trochu klišé: český pivovar, knedlíky. Tady taky. Jídlo je ale moc dobré a pivo samozřejmě taky.
Lidovky.cz: Vypadá to, že to je součást strategie. Lidé vidí pivo a jdou dovnitř, první zkušební den se tu vytočilo asi tisíc piv. Navíc si s ním lidé sednou, protože je tu výhled na fontánu.
TB: Je to tak, pavilon má velký potenciál být populární nejen díky své poloze u promenády, u moře, s venkovním posezením a s restaurací.
Lidovky.cz: To zní jako zaručená návštěvnost, nebo se pletu?
TB: Jediné, co by ji mohlo ovlivnit, by byl celkově malý zájem ze strany veřejnosti. Japonsko je v mírné finanční krizi, Expo tak není v místní společnosti příliš populární. Navíc na silvestra zasáhlo ostrov silné zemětřesení. Mnoho lidí kritizovalo vládu, že staví Expo, ale dostatečně se nevěnuje postiženým oblastem.
Lidovky.cz: Ještě jsme nemluvili o návštěvnické cestě. Jste spokojení s výsledkem?
TB: Soutěž byla původně vypsána na samotný dům i na návštěvnickou trasu, tak jsme ji se studiem Lunchmeat vyhráli. Náš záměr byl, aby spirála symbolizovala onen osobní rozvoj a vývoj. Nakonec se to ale změnilo a zakázku jsme podepsali jen na projekt pavilonu, co bude uvnitř, jsme nemohli ovlivnit. Poměrně dlouho jsme nevěděli, kdo bude kurátorem výstavy a co bude jejím obsahem.
MG: Celá expozice začíná už venku, před pavilonem jsou umístěné tři skleněné kmeny od Ronyho Plesla, které mají lidi nalákat dovnitř. Tam na ně hned čeká další objekt a potom začne 250 metrů dlouhé stoupání kolem ilustrací Jakuba Matušky, které vypráví příběh věku Moudrosti. Mám jeho tvorbu rád, je to takové soudobé, někomu to může připadat trochu kontroverzní, ale za mě je to skvělé. Přijde mi fajn také to, že je to vše doplněné o displeje a směrové reproduktory od studia Lunchmeat, jsou to obrazy, které k návštěvníkům hezky šeptají. Celé dílo je doplněno o další skulptury od Ronyho Plesla, zhotovené unikátní technologií, kterou umí jedna jediná sklářská dílna na světě. Celá výstava tak zprostředkovává imerzní multimediální zážitek.
Lidovky.cz: Má šanci to zaujmout Japonce?
MG: Japonci mají hrozně rádi komiks. Tohle komiks není, spíš příběh v jednotlivých životních situacích ve svébytném Maskerově rukopisu, atraktivní to pro ně bude určitě. Jakub má background ve street artu, jeho styl se sem podařilo krásně přenést. Kdykoli projdete kolem, v jeho kresbách najdete něco nového, něco, co na první pohled není vidět.
TB: Skvělé je i to, jak se podařilo zakomponovat komerční požadavky. Instalace od Lasvitu se nachází v nice, dole v restauraci je pak obrovská světelná instalace od Preciosy. Restaurace je pak sama o sobě součástí interiéru, kde se podařilo nechat dřevo odhalené.
Lidovky.cz: Proto jste zvolili minimalistický interiér, který se dá jakkoli doplnit?
MG: Ano. A zároveň vidíte takovou hru světla, která se mění podle denní doby, počasí, slunečního svitu. Je to opravdu zajímavý kontrast oproti běžným výstavám. Zajímavé jsou i průhledy z jednoho patra do druhého. Chtěli jsme si hrát s proporcemi. V některých místech je prostor úzký – třeba jen 1,8 metru na šířku a 2,7 metru na výšku – a pak se nadechne. Už v soutěži jsme navrhli otevřené, převýšené prostory a po diskusích se statikem se je podařilo udržet i v realizaci. Visí tam objekty od Ronyho Plesla.
Lidovky.cz: Co bude s pavilonem dál?
MG: Celé Expo se má po skončení výstavy rozebrat, včetně velkého ringu okolo areálu. Dřevo má být použité na rezidenční projekty, za půl roku by se tu mělo začít bourat. Scénářů, co bude s českým pavilonem, je celá řada. Už to není náš úkol ani něco, co jsme schopni ovlivnit. Česko se bude každopádně snažit pavilon prodat. Zájemci jsou prý z Japonska i z Česka, už se ozývají třeba kraje.
Lidovky.cz: Za co byste byli radši vy
TB: Osobně bych ho raději viděl tady. Tohle místo je pro něj ideální a byla by škoda, kdyby odsud zmizel.
Autorka je redaktorkou serveru CzechCrunch
