Očití svědkové se těší vysoké důvěře a vážnosti, někdy ale zcela nezaslouženě. To, co spatřili na vlastní oči, a to, co si i s nevelkým odstupem času vybaví z paměti, se od sebe může dost podstatně lišit.
Prokázaly to dnes už klasické pokusy americké psycholožky Elizabeth Loftusové. V jednom experimentu promítla Loftusová dobrovolníkům z řad univerzitních studentů video se srážkou dvou aut a následně se studentů ptala, jakou rychlostí auta před kolizí jela. Otázku formulovala dvěma způsoby. Když se zeptala „Jak rychle ti řidiči jeli před nárazem?“, dostávala obvykle odpověď: „Něco kolem 65 kilometrů v hodině.“
Když ale otázka zněla „Jak rychle ti řidiči jeli, než se auta dostala do kontaktu?“, udávali dobrovolníci v průměru o dvacet kilometrů nižší rychlost. Slova „náraz“ a „kontakt“ tak dokázala změnit informaci uloženou v paměti očitých svědků.
Elizabeth Loftusová také prokázala, že při vhodné slovní návnadě lze svědka přimět, aby si vzpomněl i na to, co nikdy neviděl. Zdá se to nemožné? Ale kdepak.
Dívka si vzpomněla, že ji otec znásilňoval a donutil ji potratit. Soudní lékař ale odhalil, že dívka nikdy neměla pohlavní styk. Všechny její vzpomínky byly falešné.
