Secesní budova hlavního nádraží patří k výrazným dominantám Prahy, a to navzdory neblahým změnám v jejím bezprostředním okolí. Stavba, navržená architektem Josefem Fantou, je ovšem vynikajícím příkladem secesního stylu v čisté podobě. V tomto směru jí může konkurovat snad jen budova helsinského nádraží od slavného finského architekta Eliela Saarinena, která vznikla přibližně ve stejné době.
Pražská stavba bohužel utrpěla špatnou údržbou a samozřejmě i vybudováním severojižní magistrály, její impozantní hlavní vstup, komponovaný Fantou do dřív přívětivé Sadové třídy, ztratil smysl.
Stavba leží v pásu, kde se do roku 1866 nacházely hradby Nového Města. Po jejich zbourání vzniklo na uvolněných prostranstvích několik parků – a také tři nádražní objekty. Největší z nich, nádraží Františka Josefa I. z roku 1871, připomínal zámek, jehož neorenesanční architektura (Antonín Barvitius a Vojtěch Ignác Ullmann) vynikala podle pamětníků zejména při pohledu z nejkrásnějšího pražského parku, tedy Vrchlického sadů.
Prestižní nádraží
Na konci 19. století však nádraží již kapacitně nevyhovovalo, proto byla vypsána soutěž na novou odbavovací budovu, jíž se v roce 1901 zúčastnila architektonická elita: vedle Fanty třeba Václav Roštlapil, Rudolf Kříženecký, Jiří Stibral či Jan Kotěra. Vítězný návrh počítal s centrálním prostorem na podkovovitém půdorysu, z nějž vybíhají symetrická křídla.
Stavba byla pod staronovým názvem Nádraží Františka Josefa I. dokončena o osm let později. Směrem k jihu na ni navazuje rozlehlá dvoulodní hala nad kolejištěm s prosklenou železnou konstrukcí, navrženou inženýry Jaroslavem Marjankem a Rudolfem Kornfeldem.
Na výzdobě budovy pracovaly desítky výtvarníků a řemeslníků. Není divu – tehdy byla nádraží prestižními stavbami v každém městě, byla to vlastně taková vstupní brána do metropole, proto byla jejich dekoraci věnována mimořádná péče. Ze sochařů se na výzdobě podíleli Stanislav Sucharda, Ladislav Šaloun, Celda Klouček, Hanuš Folkman nebo Čeněk Vosmík, z malířů zase Karel Klusáček, Viktor Stretti či Václav Jansa. Monumentální vstupní halu pak zdobí plastiky Ladislava Šalouna, hodiny a také znaky českých i zahraničních měst, kam vlaky směřovaly.
Zatímco jižní křídlo obsahovalo kanceláře a salonky, tomu severnímu, jehož rozsáhlá rekonstrukce nedávno skončila, dominuje velkoryse řešená průběžná chodba, z níž se vstupuje do rozlehlých prostor někdejší nádražní restaurace, kavárny a čekárny. Tady najdeme velké množství půvabných secesních prvků z keramiky, mosazi, štuků čiskla. Jsou tu typické atributy secese: věnce, festony, maskarony, rostlinné dekory nebo dívčí portréty; předlohou pro bohatou keramickou dekoraci sloupů a stěn byly zejména kartony Karla Klusáčka. To vše bylo nyní Správou železnic a péčí restaurátorů obnoveno a nedochované prvky nahrazeny kopiemi. Řada detailů byla nalezena pod pozdějšími nátěry a restaurována.
Celé hlavní nádraží je kulturní památka, tvrdí ministerstvo. Halu nebourejte, je výjimečná, upozorňují experti |
Tyto sály si lze nyní prohlédnout a je to mimořádný zážitek. Původní mobiliář se nedochoval, ale z historických fotografií se dá odvodit, jak vypadal. Dominoval tu zejména Thonetův nábytek. Za první republiky získalo nádraží nový název: bylo pojmenováno po americkém prezidentovi Woodrowu Wilsonovi, který měl zásadní podíl na vzniku samostatné Československé republiky (v protějším parku byl instalován také jeho pomník od českoamerického sochaře Albína Poláška, nacisty pak odstraněný a nedávno obnovený).
Dodatečně také v jednom ze sálů vznikla freska s československým státním znakem, nová byla i výzdoba nyní již prezidentského salonu v jižním křídle, kde nyní probíhá obnova interiérů. Doufejme, že v blízké budoucnosti se po letech opět otevře hlavní vstup, neboť by tu přes magistrálu měl vést široký přechod pro chodce se semafory.
Ověnčený autor
Na závěr ještě pár slov k autorovi stavby. Josef Fanta (1856–1954) studoval na pražské technice, posléze asistoval prof. Josefu Zítkovi na stavbě Národního divadla. Zprvu byl představitelem historismu (palác Bondy v ul. Na Poříčí) a později secese, kromě hlavního nádraží v tomto stylu navrhl např. dům pěveckého spolku Hlahol v Praze, mohylu bitvy tří císařů u Slavkova nebo hřbitov v Poděbradech. Jeho pozdním dílem je monumentální budova ministerstva obchodu (nyní průmyslu) v Praze.
Fanta navrhoval také interiéry, pomníky a hrobky, byl restaurátorem památek, malířem, designérem a v neposlední řadě pedagogem – léta byl profesorem pražské techniky. Zemřel téměř stoletý, ověnčený řády hlav státu, Františkem Josefem počínaje a Antonínem Zápotockým konče. Je pochován na Olšanských hřbitovech.
