Boskovický festival, říkejme klidně zkráceně „Boskovice“, jak mají zažito pořadatelé i stálí návštěvníci (protože těch, kdo se sem vracejí jako domů a vnímají jihomoravské městečko, vzdálené nějakých třicet kilometrů od Brna, jako svoji tradiční prázdninovou destinaci, je většina), je vlastně několik festivalů najednou.
Samozřejmě, na prvním místě vždy byla a dodnes je hudba. Vybíraná s nevšedním citem pro originalitu a sílu výpovědi. Proslulost umělců či jejich mediální obratnost jsou kvality, které tu téměř nejsou dramaturgy brány v potaz. Hlavním cílem návštěvníků je především objevovat nová hudební jména a případně si zde poslechnout muzikanty, kteří v komunitě toho, čemu se dřív říkalo okrajové žánry, platí za hvězdy, ale rozhodně na ně nenarazíte na každém kroku.
Kromě alternativní – převážně rockové – hudby tu ale patří podstatné místo dalším hudebním a vůbec uměleckým žánrům. Boskovice jsou například jediným českým letním festivalem, který po všechny hlavní dny provozuje samostatnou a koncepčně vedenou bluesovou a jazzovou scénu.
Letos na ní například exceloval legendární český hráč na foukací harmoniku, skladatel, textař a zpěvák Ondřej Konrád se svou kapelou Gumbo. Ta vystupuje velice zřídka, neboť je složena z předních domácích instrumentálních profesionálů s mnoha zástoji ve studiové i pódiové práci s řadou dalších interpretů od Vladimíra Mišíka přes Radůzu až po Lucii Bílou.
Stejně tak výjimečným okamžikem byl jazzový projekt saxofonisty a skladatele Pavla Hrubého Between The Lines, postavený na jeho stejnojmenném komorním sólovém albu a odehraný v brilantní sestavě s klávesistou a skladatelem vážné hudby Michalem Nejtkem a velmi vytíženým bubeníkem Danielem Šoltisem.
Umění na jižní Moravě
Boskovický festival se letos uskutečnil ve dnech 10. až 13. července už potřiatřicáté. Ve svých začátcích si vzal za cíl upozornit na katastrofální stav tamní židovské čtvrti a podpořit její rekonstrukci – to se už do značné míry podařilo, takže tohle základní ladění je zde přítomno spíš už jen stopově. A samozřejmě tím, že se většina festivalových akcí odehrává v těsné blízkosti židovské čtvrti, se pro návštěvníky pořádají její komentované prohlídky a některé pořady probíhají přímo ve vybraných památkových objektech, například v krásně opravené synagoze s hebrejskými nápisy na stěnách.
Jak už bylo uvedeno, Boskovice nejsou jenom o hudbě. Paralelně s ní tu probíhá de facto malý divadelní festival, součástí je i řada výstav, a to jak průřezů tvorbou konkrétních výtvarníků, tak tematických projektů přímo pro uvedení na festivalu a různých výtvarných instalací v plenéru. A velmi silná je boskovická filmová prezentace, která vlastně funguje jako jakýsi „festival na festivalu“.
Po vzoru velkých přehlídek tohoto typu je i ta boskovická rozčleněna z velké části do tematických sekcí: tentokrát to byly například proslulé celovečerní i krátké filmy Jana Švankmajera anebo divácky obzvlášť vděčný cyklus výmluvně pojmenovaný Pozdější život filmu? aneb české filmy, na které se tak trochu pozapomnělo. V něm se s patřičně informovanými lektorskými úvody publicisty Jana Lukeše a podle možnosti doplněné i diskusemi s tvůrci na plátno vrátily snímky, které v době svého vzniku byly neprávem poněkud přehlédnuty.
Kupříkladu šlo o experimentální film Pražská 5, historický Svědek umírajícího času nebo životopisný Člověk proti zkáze o Karlu Čapkovi. Všechny tyto i mnohé další snímky jsou dodnes velmi působivé a spojuje je jedno: ačkoli je lze tu a tam zahlédnout na televizní obrazovce, případně si je pustit na streamovacích platformách, málokdo z návštěvníků je měl šanci vidět v plném komfortu na filmovém plátně, a nádavkem dostat množství relevantních informací v úvodním slově filmového historika.
Žádné bití v prsa
Většina návštěvníků však jezdí na festival do Boskovic kvůli hudbě, a to té, která obvykle bývá označována jako alternativní, jakkoli tento termín nemá a nikdy neměl svůj pevný obsah a asi každý uživatel toho slova si pod ním představuje něco malinko odlišného. Asi by to ale mělo znamenat cosi jako „hudbu mimo mainstream“, přitom ale mnohé z účinkujících si lze klidně představit i na vlnách běžných rádií – pokud by tyto rozhlasové stanice měly dramaturgii, která se nebude zuby nehty držet jen osvědčených jmen a poskytne prostor i někomu, kdo stojí mimo struktury produkčních part a partiček, jež mají vykolíkovaný svůj terén.
Už řadu let se pod hlavičkou tzv. hnutí keychange některé světové festivaly hrdě profilují jako ty, které cíleně poskytují prostor umělkyním. Občas tento aktivismus zabíhá do bizarních důsledků potřeby naplnit genderovou vyrovnanost bez ohledu na kvalitu prováděné hudby a kritici (ba i mnohé kritičky) tohoto modelu hovoří o zbytečných „kvótách“, které z tvůrčích žen někdy dělají jen číslo do statistiky, aniž by byla oceněna jejich skutečná umělecká hodnota bez ohledu na pohlaví.
Kam v létě? Na pražskou Kampu za Kubišovou a Formanem |
Boskovice se k aktivitě keychange nikdy programově nehlásily, vždy šly výhradně po kvalitě programu – a přesto na boskovických scénách, a to jak hudebních, tak dalších kulturně-žánrových, účinkuje tradičně vysoké procento žen v hlavních rolích frontmanek i členek kapel. A to bez jakéhokoli bití se v prsa ze strany pořadatelů i bez zbytečných pokřiků o poskytování šancí ženám.
Platí to pro všechny boskovické hudební scény, zejména pro obě hlavní. Tedy tu, která návštěvníky zaměstnává přes den až do brzkého večera – UNI scénu v Panském dvoře –, i pro největší festivalové pódium v Letním kině, kde se koncertuje večer a v noci. Letošní ročník dokonce nejenom přinesl onu zmíněnou genderovou vyrovnanost, ale dramaturgická nabídka byla taková, že ženských vystoupení návštěvníkovi zůstalo v hlavě víc než mužských.
Mezi ženami, v tomto případě dívkami, na UNI scéně zaujaly hned první den Hihihahaholky, sdružení raperek a zpěvaček Aleny Novotné a Štěpánky Todorové s producentem a dýdžejem Matějem Šímou. Jejich mix soudobého přímočarého hip hopu s výraznými zpívanými pasážemi, které jejich projev zpřístupnily i publiku, jež si ve vyhraněném rapu nelibuje, byl odlehčený, hodně komunikativní a hlavně – což je právě v tomto žánru obzvláště cenné koření – podaný s okouzlujícím nadhledem a často i sebeironickým vtipem. Ne nadarmo jsou obě protagonistky studentkami DAMU.
Rock, folk i R&B
Úplně jiný styl přinesla skupina T.G.P. (v době, kdy začínala s coververzemi Boba Dylana, Marka Lanegana nebo The Velvet Underground, si říkala The Guilty Pleasures), která míchá klasické ryze americké rockové písničkářství s postpunkovými hudebními mlhovinami. Zásadní rozměr jejímu zvuku dodává barva hlasu zpěvačky Gabriely Kiszové, přirozenou autoritou pódia a nejspíš i celkového žánrového ukotvení je ale nejspíš zpěvák a kytarista Petr Onufer, „v civilu“ jeden z předních českých překladatelů moderní americké poezie a redaktor nakladatelství Argo.
Jednou z legend, které letos v Boskovicích vystoupily, byla také slovenská Ľahká múza, jež se poprvé zjevila na scéně už před jedenačtyřiceti lety a v poslední době se vrací na pódium pravidelněji. Do Boskovic přivezla nové skladby z alba Piesne ticha, v nichž exceluje hlasově i vizuálně charismatická zpěvačka Gudrun, jejíž hlas je zahalen do syntezátorovokytarového obalu.
Skupina Yo Soy Indigo zase staví na zvuku putujícím mezi popem, folkem, R&B a jazzem, to vše na bázi písniček frontmanky, americké zpěvačky a autorky Emily Thiel. Velkým plusem je nejen její brilantní hlasový projev, ale také vynikající obsazení celé kapely, která si může dovolit jakékoli stylové výlety.
Mladá písničkářka Kvietah (vlastním jménem Magdalena Fendrychová, jejíž otec, známý politický komentátor, Martin Fendrych nechyběl v hledišti, neboť téhož dne v rámci festivalu na jiném místě vedl politickou diskusi) se na boskovické UNI scéně představila se skupinou Včely, s níž zahrála repertoár z výborného loňského alba Díky, včely. Na rozdíl od svých začátků se zpěvaččin projev jaksi zpřehlednil a zprůraznil, je nyní emotivně silný, přitom pevný a sdělný.
Kapela také velmi sluší Martině Trchové. Známá písničkářka, jež obvykle vystupuje sólově, vydala nedávno album 90 % štěstí, které produkoval brněnský umělec Martin Kyšperský. Ten pro účel tohoto koncertu „dodal“ svoji kapelu Květy coby doprovod. Sestavu ještě doplnil vokalistkou, jíž byla Trchové kamarádka, též písničkářka, Prune, a trumpetistou Christopherem Strandem. Trchová je ve svém žánru špička, její písně v poetické ambaláži dokážou vyprávět o věcech, které mají šanci oslovit každého posluchače, byť autorka často vypráví o osobních zkušenostech a autobiografických zážitcích.
A ještě slovo k vystoupení, které vzalo dech návštěvníkům boskovické synagogy: během pátečního podvečera zde odehráli komorní koncert zpěvačka a violoncellistka Dorota Barová s kytaristou Miroslavem Chyškou. Kromě starších písní, které Barová tradičně zpívá v polštině, jež krásně ladí k její hudbě už od dob působení ve slavném duu Tara Fuki, představila také dvě nové písně v češtině z alba, které s Chyškou chystají na letošní podzim – a lze už teď očekávat, že se bude jednat o jednu ze zásadních událostí druhé poloviny roku.
Královna festivalu
Ovšem lze-li vyhlásit nepsanou královnu letošních Boskovic, dozajista by to byla Monika Načeva. Herečka a dnes hlavně zpěvačka, která prošla značnými žánrovými veletoči, včetně mainstreamových projektů i ryzí alternativy na bázi elektroniky a ohlasů world music, našla v poslední době svoji parketu v rockových písních na texty převzaté od dříve zakázaných, nebo alespoň na hraně povolenosti balancujících básníků a básnířek: nejprve to bylo album Zdivočelí koně a aktuálně Jdem temným dnem.
Básně mj. Vladimíry Čerepkové, Pavla Zajíčka, Milana Kocha či Egona Bondyho jsou zhudebněny velmi působivým stylem, ve kterém je přítomna kdesi v hloubi tradice českého undergroundu, ovšem ve velmi sofistikovaném hudebním provedení. Nechybějí zde psychedelické plochy, silné melodie ani síla sdělení skoro až šansonového typu, kde Načeva uplatní svoje herecké vlohy.
Přestože by jaksi z podstaty zhudebněná poezie vybízela k představě komorního prostředí pro její provedení, opak byl pravda: Načeva se svou vynikající kapelou, složenou z prvotřídních nadžánrových hudebníků (klávesista Vojtěch Procházka, basista Michal Koval a bubeník Zdeněk Regál Jurčík), zcela ovládla boskovické Letní kino a ukázala, že dobrá hudba i při své náročnosti může bez problémů oslovit v libovolném prostoru. Což je ostatně nepsaným mottem Boskovic po většinu jejich trvání.
Festival pro židovskou čtvrť Boskovice, pořádal Unijazz ve spolupráci s městem Boskovice, 10.–13. července 2025.
