Oba filmy jsou úplně jiné, jejich recepce se ale v mnohém podobá. Někdy až moc. Možná to samo o sobě naznačuje, co dnes jako společnost od filmu žádáme a jak mu rozumíme.
Vlny, probírající trauma sovětské okupace, hlasitě a důrazně přesvědčují diváky o osobním i kolektivním hrdinství minulosti, které – jak se zdá z masových vypjatých reakcí – potřebujeme také dnes, tady a teď. Vlny, film vyvolávající přímo v kinech projevy bouřlivého nadšení a hrdosti, se staly především filmem-výzvou, pozdvihnutím, směřujícím k boji proti ohrožení demokracie, k obraně toho, co se v porevolučním Česku povedlo a o co (snad) nechceme přijít. Nepřekvapí proto, že se z druhé strany politické linie, vymezující se jako antisystémová, objevovalo nařčení z jakési politické propagandy.
Sbormistr se podobá Vlnám nejvíc v tom, že moc neproblematizuje své vlastní téma ani ho nerozvíjí v nějakých souvislostech, ale předvádí čirou hrůzu.
Viditelný společný nepřítel všechno zjednodušuje a snadno spojuje, maže složitosti a rozdíly, bytostnou ambivalenci všeho lidského, s níž si nevíme rady ani dnes, a proto se tak snadno všechno rozlamuje a rozpadá. Přitom největším problémem české společnosti byla i tehdy v 60. letech dvojakost, s níž se toto chvilkové pouto na dvacet let rozlomilo, ač pod povrchem dál nějak vládlo všem, jak se opět jen na chvíli ukázalo po roce 1989.
Křičet potichu
Stranou vášnivých debat o společenském smyslu filmu však zůstal film jako estetický objekt. Přímočarý, rázný styl režiséra, rychlost, s níž se všechno přeletí jakoby na jeden nádech, do extrému vyhnané možnosti filmových aparátů, které usměrňují a dynamizují vidění a slyšení, a další způsoby, jimiž Vlny s diváky pohnuly (film je pohyb, movie), tedy jak se jim podařilo vytvořit fascinující „dojem reality“, což je samotné srdce filmového umění. Na nic z toho už pro boj o historickou pravdu a pravdu naší názorově a ideologicky rozlomené přítomnosti nebyl čas.
Sbormistr, vtahující diváky do specifického prostředí dívčího pěveckého sboru, v němž dochází k mocenské manipulaci využívané k sexuálnímu zneužívání, je skoro antipodem Vln. Usebírá se postupně v sobě, je tichý, nepředvádivý, neútočí akcí, spíše tím, že to podstatné se děje mimo první plán (dokonce mimo to, co je vidět). Neviditelné, ale postřehnutelné vytváří napětí, které stále narůstá, až všechno v minutě očekávané hrůzy praskne. Sbormistr křičí potichu, dalo by se říct, což je, jak tvrdil Nietzsche, ten nejsilnější křik ze všech. Film-zranění, film-bolest, film-soucit.
Prožít si své zneužití
Režisér Ondřej Provazník navěsil svou filmovou studii groomingu (tedy získávání důvěry a blízkosti dítěte, které nakonec vede k sexuálnímu zneužívání) a křehkosti oběti na známý příběh šéfdirigenta Bambini di Praga Bohumila Kulínského, který byl za zneužívání desítek dívek (většinou starších patnácti let, kromě jedné třináctileté) ve svém sboru odsouzen k pěti a půl roku ve vězení. Jde o inspiraci, zdůrazňuje se. Sbormistr chce mluvit obecněji, ne jen přehrávat děj skutečných událostí; obličej Kulínského je ale hlavní maskou filmu (sbormistra Víta Máchu hraje slovenský herec Juraj Loj), vedle tváře třináctileté Karolíny (Kateřina Falbrová), jež naopak žádnou masku nemá (!), hraje ze všech nejvíc. Maska má i filmově svádět, přesvědčovat, manipulovat, Vít Mácha není vidět nikdy.
Filmu také zůstal příznakový název Sbormistr, snad ze strachu, že by anglické Broken Voices bylo příliš abstraktní a divácky nesrozumitelné. Anebo že by bylo výkladem toho, co uvidíme (prasklina, zranění, jizva, která zůstává otevřená)? Cizina neznalá českých reálií to zřejmě potřebuje, doma všichni vědí, o co jde, název Sbormistr má tak přímočařejší, jasný zásah.
Návštěva staré dámy, jejíž názory vás možná překvapí |
Maska Kulínského (a tudíž i napodobování jeho charismatu) je někdy až příliš dokonalá, skoro ostentativně naznačující, že JE maskou, přestože by být neměla. A je jí nakonec jenom proto, že všichni dopředu víme, že na konci nějak spadne, protože pro jiné dívky ve sboru spadla už dávno a ve filmu padá prakticky od samého začátku. Ambivalence, která se skrývá v každé sexuální hře, a je možná dokonce jejím hnacím motorem, předem vyprchává, pozorování a souzení jsou vyřazeny z provozu, film se odehrává jako postupné naplňování citové nádrže, která jistojistě přeteče, jen nevíme, kdy a jak. „Prožít si své zneužití“, mohlo by stát v promotextech na Sbormistra.
Cítíme však, že to by už bylo moc, nemístné, bezohledné k obětem, cynické, možná i bulvární, jakkoli sám snímek k takovému ponoru vybízí. Jeho smyslem přece nemá být převyprávět jeden velmi smutný příběh, nýbrž ukázat v možnosti všechny takové příběhy a zpřítomnit bolest, kterou to přináší. V tom tkví tajemná síla filmu – umožnit plout ve sféře čisté abstrakce a zároveň se koupat v osobním citu. Jenže filmový cit není nikdy přímo mířen k těm, koho vidíme na plátně: vždy protéká skrze nás, kteří fascinovaně zíráme na plátno před sebou. Soucit s Karolínou je primárně lítostí nad sebou, která teprve může spustit skutečný soucit s druhým. Je to práce imaginace: představujeme si, že se to, co vidíme, děje nám, našim dětem…
Co chceme po filmu?
Odtud zřejmě pramení často velmi excitované reakce, bránící kritické reflexi: pokud film s námi dokázal něco takového, nemůže to být film špatný. Každá kritika je blasfemie. Navíc se Sbormistr, podobně jako Vlny, staví za správnou věc. Samozřejmě není výzvou k národní hrdosti, k větší odvaze bránit svobodu proti dnešním manipulacím všeho druhu, ale je sugestivním varováním před mocensky podmíněným sexuálním zlem, které společnost přehlížela a bagatelizovala. Konečně se ho někdo chopil a dokázal sdílet něco, co se jinak ani sdílet nedá.
Tento pocit je jakousi „morální impregnací uměleckého artefaktu“, který je, podobně jako jiná angažovaná díla, předem dobrý už tím, že probírá zásadní společenské téma, které je nyní „in“. Že se trefí do nálady společnosti nebo řečeno ošklivě ekonomicko-prakticky – že „plní společenskou objednávku“. Takové „sladěné umění“ se rychle stává citovou terapií: prožijeme si virtuálně na vlastní kůži svou sebe-lítost, kterou později, pokud to dokážeme, začneme rámovat jako empatii. A všichni společně po kině u kávy či vína máme dobrý pocit, že společnost díky tomu, snad, doufejme, bude lepší. A je možné, že opravdu bude, kdo ví.
Barva másla, mléčná dráha, a šátek à la babka. Červený koberec ve Varech patřil představiteli Kulínského |
Vědomá i nevědomá morální impregnace a terapeutická linka nicméně nemění nic na tom, že Sbormistr je dobrý, možná ještě lepší film. Pokud člověk přehlédne pomocné příznakové realistické zabarvení, sloužící k tomu, abychom věděli, že toto je realita (možná proto, že původní dokumentaristé jako Ondřej Provazník se v hraném filmu někdy bojí toho, že je hraný, a chtějí se opřít o fakta), rozehrává se chladná a velmi jemná abstraktní hra, kterou neřídí touha, nýbrž právě moc a její dispozitivy. Čirá mechanika bez vnitřního náboje. Co dnes tedy chceme po filmu? Aby byl aktuálně angažovaný, abychom si mohli v kině prožít sami sebe a ujistit se, že díky vlastní citlivosti stojíme na správné straně boje? Anebo abychom třeba lépe pochopili, jak pracují síly moci, jež ovládají a řídí naše těla?
Bez pochybností
Sbormistr se podobá Vlnám nejvíc v tom, že moc neproblematizuje své vlastní téma (pochybnosti o zločinu na nezletilé dívce jsou něco zcela jiného, ty namístě rozhodně nejsou), že ho nerozvíjí v nějakých souvislostech, ale předvádí čirou hrůzu (ne, nemusí to být málo, opravdu ne), kterou díky výtečné práci s filmovými aparáty můžeme prožít.
Jistěže frivolní úvahy starších zpěvaček, které už vědí, o co v mocenských hrách ve sboru jde, naznačují větší komplexnost. Je to ale drobná narážka, která nemění přímočarou citovou linku snímku. Predátor byl označen, spravedlivě odsouzen, oběť nesmí být zapomenuta a žádá si svou důstojnost, alespoň skrze soucit filmového plátna. Umělec vykonal za společnost něco, co ona sama udělat nedokázala, protože to moc neumí. Vrátil důstojnost oběti, pokusil se o přiložení hřejivé dlahy na nalomený hlas.
Ondřej Provazník to ve filmu neudělal poprvé. Stalo se tak už ve snímku Staříci, který natočil se svým souputníkem dokumentaristou Martinem Duškem a kde se symbolicky vrací důstojnost celé společnosti, jež nedokázala potrestat komunistické zvrhlíky, kteří svého času bezohledně likvidovali lidi jiného názoru. Staříci vykonávající spravedlnost na vlastní pěst – to byla velká filmová odvaha, společenský konsenzus v této věci je přece jen křehký. Kromě toho se neustále vrací ona věta z listopadových ulic roku 1989 „nejsme jako oni“.
V případě znásilnění třináctileté dívky pochybnosti nemůže mít nikdo. Odporný čin, který se bránit nedá, ani Kulínského advokát Tomáš Sokol to v obhajobě nedělal. Ale možná o to víc je taková satisfakce potřebná.
Neutrální oko
I umělecký svět se zkrátka v posledních letech radikálně proměnil a dělá často něco dost jiného než v minulosti. Zatímco film Sbormistr dnes vrací důstojnost oběti a vykonává tak důležitou sociální práci, která je ceněna ještě víc než filmová estetika, dříve umění sociální strukturu spíše rozevíralo a ptalo se po hranicích a normách, po normativnosti a jejím ustavování vůbec.
Když před sedmdesáti lety Nabokov napsal svou Lolitu, byl z toho skandál, zákazy a mravnostní problémy. Spisovatel přitom v románu na vztahu dospělého muže a nezletilé dívky umělecky zkoumá hranice touhy, licoměrné morálky a společenských institucí. Sbormistr je naopak v tomto smyslu hra předem uzavřená. Uvnitř tohoto víceméně klaustrofobního světa (jedině v takovém uzavření se to mohlo stát?) vystupují jisté náznaky lhostejnosti a spoluviny, výčitky, otázky ale nejsou moc potřeba, už se vše ví.
Jistě, Lolita je literární fantazie a Sbormistr rozehraná skutečnost, to ale nemusí být ten hlavní rozdíl. Našli bychom ho asi spíše v umění samotném, respektive v jeho smyslu, v tom, co v něm ten který autor hledá. Jaké perspektivy vidí, jaké si připouští a jaké zapovídá. A kolik najednou jich zohledňuje. Nabokov v Lolitě sleduje mnohost, její vrstvy a prolínání. Provazník ve Sbormistrovi koncentruje všechno jedním směrem a vidí pohledem jakéhosi neutrálního oka. Jistou sílu to v sobě má, otázka je, jak dlouho to umělcům a hlavně divákům vydrží.
