Velký vlastenecký výlet, který razantně a s mohutnou sociální podporou vstoupil do českých kin, je otevřeně aktivistický film. A to dokonce téměř ve známém Marxově smyslu, který se pořád vrací jako často velmi groteskní výzva: svět nelze jenom pozorovat, přemýšlet o něm a nějak si ho vykládat, je třeba ho změnit. Anebo, jak naznačuje filozof Pavel Barša, v této vypjaté době nelze už jinak než být aktivistou.
I sám režisér snímku Robin Kvapil přiznává, že chtěl filmem proměnit postoje lidí, kteří se na válku na Ukrajině z různých důvodů dívají jinýma očima než on a naplňují spíše představy moskevských propagandistů. V nich se Rusko ukazuje jako země, která agresivně neútočí, nýbrž se brání tlaku Západu, nebo dokonce – jak říká jeden ze tří protagonistů filmu, Nikola – jako stát vedený báječným lídrem, který jediný dokáže zastavit Green Deal a další nesmysly západního světa.
Od světa, kterému nechceme věřit, se odvracíme. Popírači holokaustu také nezměnili názor ani po návštěvě Osvětimi, byť na normálního člověka její tíseň těžce dolehne.
Z hlediska „proměny mysli“ je film vlastně propadák. Záznam velkého selhání. A to už v trochu chatrné konstrukci těch, kdo mají být jako zázrakem proměněni, i v představě proměny samotné. Ale jak se rovněž filmem odhaluje, co jiného než selhání si máme o minulosti a sobě pamatovat, co jiného než vlastní selhání máme předávat do paměti dalších generací jako naději, že se to změní, jak říká myslitel dějin Walter Benjamin? Proměna mysli, metanoia, je možná proveditelná šokovou terapií, ale jak předvádí Velký vlastenecký výlet, strategie šoku je naopak často spouštěčem silných obranných mechanismů a obratem k vlastní minulé, protože osvědčené jistotě.
