Ačkoli jsem byl tehdy malé dítě, věděl jsem, co znamená pojem ,císař je mrtev’,“ napsal po mnoha letech od smrti posledního velkého mocnáře a předposledního českého krále Františka Josefa I. jeho praprasynovec a pretendent i našeho trůnu Otto von Habsburg. „František Josef se stal natolik součástí svých národů, že po jeho odchodu musela zůstat velká prázdnota. Byla válka a každá rodina měla vlastní starosti. Přesto téměř každý domov pocítil osobní ztrátu.“
Ještě aby ne: velký císař vládl podunajskému soustátí osmašedesát let. Na papíře tato doba možná tolik nevyzní – je to hodně, jasně, ale vždyť jde vlastně jen o necelý lidský život, navíc nedávno zesnulá britská královna Alžběta vládla ještě déle... Ale vzpomeňme si na jednu cimrmanovskou scénku o šestiletém školákovi, který jde v roce 1848 do první třídy, a na zdi visí portrét jediného muže, kterého tam po dobu školní docházky uvidí viset ještě jeho pravnuk. Ten muž se stal – a nutně se stát musel – skutečnou součástí rodiny milionů obyvatel rakouské říše.
