Životní pouť Františka Šmahela nebyla z nejjednodušších: málokterý světově uznávaný historik je nucen živit se řízením tramvaje či se ukrývat v lokálním muzeu. Ale jako by se šíře jeho životní cesty projevila i v šíři jeho bádání, protože jeho hluboký zájem zahrnoval nejen intelektuální, politické, sociální či hospodářské aspekty středověku, ale i středověkou filozofii a také dějiny umění, což ho přivedlo k mnoha úvahám na téma vztahu slova a obrazu.
František Šmahel byl velkou osobností světové medievalistiky; byl neúprosný, pokud šlo o výsledky vědeckého bádání, zároveň byl ale moudrým, laskavým, empatickým člověkem s velkým pochopením pro život se všemi jeho radostmi a strastmi. Svět kolem sebe vnímal s nadhledem a pochopením, ke kterému ho nepochybně dovedly i okolnosti jeho životní cesty. Jeho trefné glosy k dějům minulým, ale i zcela současným nám budou všem velmi chybět.
Z ostravských dolů k humanismu
František Šmahel se narodil 17. srpna 1934 v Trhové Kamenici. Pocházel z rodiny živnostníků, a jak se během několika málo let ukázalo, pro mladého nadaného studenta to neznamenalo právě nejsnadnější startovací bod. Po maturitě na reálném gymnáziu v Chrudimi roku 1953, které zakončil s výbornými výsledky, kvůli svému třídnímu původu nemohl pokračovat dále vysokoškolským studiem. A tak z vlastního rozhodnutí, aby si vylepšil kádrový profil, absolvoval roční brigádu v dolech v Ostravě.
Pavlína Cermanová
Jako novopečený příslušník dělnické třídy pak mohl nastoupit na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde v letech 1954–1959 studoval obory historie a archivnictví. Během studia publikoval první odborné práce, které naznačovaly jeho mimořádný talent. Již jeho první studie, zpracovávající rejstřík budějovického lapkovského bratrstva v letech 1434/5, kterou sepsal a publikoval v druhém ročníku studia, neunikla pozornosti a získal za ni čestné uznání města České Budějovice.
Přesto jeho cesta ke kariéře profesního vědce byla i nadále komplikovaná. Po absolvování povinné vojenské služby byl nařčen z revizionismu, nemohl nastoupit dráhu vědeckého asistenta na fakultě, a tak odešel z Prahy a našel působiště v Litvínově jako učitel na základní škole. Později zastával pozici ředitele litvínovského městského muzea. Ani v této roli se však vědecké činnosti nevzdal a publikoval několik studií na témata blízká severočeskému regionu. Nicméně vlastivědná tematika nebyla tím hlavním badatelským proudem, který Šmahel v této době sledoval. Již na přelomu 50. a 60. let bylo zřejmé, že jeho zájem směřuje k problematice humanismu druhé poloviny 15. století, knižní kultury a k dějinám pražské univerzity.
Právě problematiku humanismu v době poděbradské zpracoval nejen v několika vlivných studiích (např. Počátky humanismu na pražské univerzitě v době poděbradské, 1960), ale také v rámci své první monografie Humanismus v době poděbradské, která vyšla roku 1963, v posledním roce, kdy Šmahel působil ještě v muzeu v Litvínově.
Žižkov v zajetí husitského mýtu. Historik a místní patriot Petr Čornej rozplétá minulost svérázné pražské čtvrti |
V témže roce František Šmahel získal doktorský titul a následně začal pracovat v Historickém ústavu ČSAV, kde měl možnost naplno rozvinout své vědecké schopnosti, a jeho kariéra se začala rychle rozvíjet. V Historickém ústavu strávil deset velmi plodných a badatelskou prací nabitých let, publikoval celou řadu významných knih a studií, získal renomé výborného odborníka na problematiku husitské reformy, středověké učenosti, intelektuálních dějin a politického myšlení, a to jak v tehdejším Československu, tak i v zahraničí.
V 60. letech Šmahel neopouštěl pole univerzitních dějin ani téma humanismu (ranému humanismu byla v roce 1965 věnována i jeho kandidátská práce), stále více ho ale zajímalo husitství, kterému začal klást nové otázky, jimiž se odlišil od přístupu marxistických historiografů 50. let. Ve svém bádání navazoval na své předchůdce, myšlenkové inspirace ale hledal i za hranicemi, především ve francouzské škole Annales, která vnesla do historiografie silně inovátorské metodologické impulzy a přístupy.
Přehozená výhybka
V této době Šmahel do husitologie vnesl a začal rozpracovávat ideu „předčasnosti“, když se zapojil do debaty, jak hodnotit události v Čechách první poloviny 15. století ve vztahu k předešlému a zejména pozdějšímu dění v Evropě. Později došel ve svých úvahách až k tomu, že husitství označil za „anomálii“, za „reformaci před reformacemi a revoluci před revolucemi“ (La révolution hussite, une anomalie historique?, Paříž 1985).
Ke zpracování husitské epochy v 60. letech přistupoval Šmahel jednak formou dílčích studií, jednak čtenářsky přívětivých monografických biografií: jednu věnoval osobě Jeronýma Pražského, kterého představil jako bouřlivého, myšlenkově nespoutaného intelektuála, v druhé pak zpracoval příběh Jana Žižky. Obě knihy vydalo nakladatelství Melantrich (Jeroným Pražský, 1966; Jan Žižka z Trocnova, 1969). V roce 1969 vyšlo také kratší beletristické dílo věnované Janu Husovi Hranice pravdy.
Titul, který pro tuto knihu zvolil právě v roce 1969, nemohl jinak než vzbuzovat jasné politické konotace a odkazy na osud Jana Palacha a Jana Zajíce, nicméně i přes tuto zjevnou provokaci Šmahel ještě pár let směl zůstat na svém pracovišti, ačkoli jeho pozice se vzhledem k politickému vývoji po roce 1968 postupně zhoršovala. Naštěstí ještě v roce 1971 stihl vydat zásadní monografii Idea národa v husitských Čechách, v níž přistoupil ke středověkému nacionalismu z nových perspektiv. Tento text se stal zásadním příspěvkem do debaty o formování národní identity a (před)určení vztahů Čechů k jiným národům.
Neosvobodili nás jen Sověti a Američani. Loupeže, vraždy či znásilňování byly běžné, říká historik |
Kniha je rovněž zásadním příspěvkem k otázce českých mesianistických představ. Části této monografie vyšly v podobě časopisecké studie i v angličtině, díky čemuž se Šmahelovo pojetí stalo součástí mezinárodní vědecké debaty a mezinárodní vědecká komunita mohla Šmahelovy myšlenky snadněji vzít na vědomí.
Jenže čím víc získával v zahraničí, tím víc ztrácel doma. Situace na pracovištích ČSAV se po roce 1968 změnila. Historický ústav se proměnil v Ústav českých a československých dějin a tam už jaksi nebylo místo pro historiky, kteří byli vyloučeni z komunistické strany – Františka Šmahela jako jednoho z nich. Směl ještě pro Přehled dějin Československa dokončit kapitoly pokrývající roky 1419–1471 (od počátku husitské revoluce po smrt Jiřího z Poděbrad), ale s koncem roku 1974 už musel ČSAV opustit.
Zcela přehodil výhybku – a to doslova. Dalších pět let působil jako řidič pražské tramvaje, což sám později komentoval s nadhledem a humorem. Nicméně přes tuto fatální nepřízeň nepřestal bádat, dokonce díky solidaritě a přátelství českých i zahraničních kolegů mohl sem tam publikovat v zahraničních odborných periodikách. Zahraniční badatelé režimem zavrženého historika podporovali také zásilkami nové historické literatury, což mu umožňovalo udržovat kontakt s moderními trendy v dějepisném bádání.
Do Tábora
Šmahelovu řidičskou dráhu ukončila až nabídka pracovního místa v Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře, kam nastoupil roku 1980. Pod jeho vedením se muzeum stalo centrem husitologického bádání, pořádaly se zde pravidelné konference věnované husitské problematice; Šmahel zde rovněž spoluredigoval sborník Husitský Tábor, který se za jeho éry stal velmi kvalitním historiografickým periodikem. Táborské ústraní navíc Františku Šmahelovi poskytlo nejen hojný pramenný materiál, ale zejména relativní klid pro soustavnou vědeckou práci. Jejím výsledkem byly dva díly Dějin Tábora (1988, 1990), k nimž Šmahel autorsky zásadně přispěl (v prvním díle byl přímo hlavním autorem, na druhém se podílel). Práce na Dějinách Tábora Šmahelovi dala možnost shromáždit a analyzovat množství pramenného materiálu, který měl přímou souvislost s dějinami husitství.
Zemřel historik František Hýbl, který popsal krvavou noc u Přerova |
A právě zde můžeme hledat základ jeho monumentálního díla, čtyřsvazkové Husitské revoluce, kterou se nesmazatelně zapsal do českého husitologického bádání. Můžeme jistě říci, že v osmdesátých a devadesátých letech udělal František Šmahel svou rozsáhlou kritickou revizí, jež vyvrcholila právě Husitskou revolucí, definitivní tečku za nejrůznějšími marxistickými interpretacemi tohoto fenoménu; rukopis Šmahel dokončil těsně před pádem komunistického režimu.
Toto zásadní dílo, které mapuje nejen politické a vojenské aspekty husitství, ale také jeho kulturní a ideové kořeny, bylo vydáno nejprve v ne zcela důstojném provedení a v limitovaném nákladu jako tisk Historického ústavu. Nicméně čtenáři o knihu jevili enormní zájem, a tak velmi brzy došlo k její reedici, a to v prestižnější podobě nakladatelství Karolinum (1995–1996). Následoval i německý překlad v uznávané řadě Monumenta germaniae historica (2002), který definitivně potvrdil Šmahelovu pozici coby významného evropského historika.
Sametová revoluce otevřela Františku Šmahelovi nové možnosti. Po pádu někdejšího režimu se konečně mohl znovu plně zapojit do vědeckého života a obnovit svou kariéru v rámci Akademie věd i Karlovy univerzity, kde vychoval řadu svých žáků. Šlo to ráz na ráz: hned v roce 1990 byl jmenován ředitelem Historického ústavu Akademie věd České republiky, kde zahájil rozsáhlé reformy zaměřené na modernizaci výzkumu a posílení mezinárodní spolupráce, ačkoli tyto snahy narážely na mnohé překážky. Zasloužil se také o obnovené vydávání významného Českého časopisu historického, který i díky němu rychle získal zpět svou pověst centrálního historického periodika.
Práce až do konce
V roce 1998 Šmahel opustil Historický ústav, nicméně na půdě Akademie věd setrval. Zasadil se o to, aby v rámci Filosofického ústavu AV ČR vzniklo nově založené Centrum medievistických studií (CMS), které se stalo špičkovým pracovištěm pro multidisciplinární výzkum středověku. Profesor Šmahel vedl CMS až do roku 2004, kdy funkci ředitele předal loni zemřelému profesorovi Petru Sommerovi. Nicméně i po odchodu z vedoucí pozice zůstal v oboru a publikoval řadu monografií, studií nebo třeba přepracovaných vydání svých starších děl.
Zaměřil se víc na kulturní dějiny, vrátil se ke středověké imaginaci v podobě „divých mužů“, neopustil ani téma dějin pražské univerzity. Ostatně, před čtyřmi lety, tedy v době, kdy mu bylo 86 let, se pustil i do přepracování své Husitské revoluce! Dílo revidoval a obohatil o moderní poznatky z recentních výzkumů a literatury. Prezentace druhého dílu (toto vydání je pouze dvousvazkové) se odehrála v prostorách Karolina přesně měsíc předtím, než František Šmahel na začátku ledna zemřel.
Za svou celoživotní práci byl profesor Šmahel oceněn mnoha cenami, včetně Ceny Neuron za přínos světové vědě a Národní ceny vlády Česká hlava. Tato uznání byla nejen potvrzením jeho vědeckých kvalit, ale i satisfakcí za éru, kdy byl politicky perzekvován.
František Šmahel občas mluvil o „badatelském puzení“, o vášni pro téma. A tato svá slova plně dokázal svým naplněným životem, z něhož nepromarnil snad ani minutu. Jeho pozemská cesta je u konce, v našich srdcích a vzpomínkách zůstává.
Autorka je historičkou v Centru medievistických studií FLU AV ČR. Specializuje se na středověká náboženská hnutí, apokalyptické myšlení ve středověku a intelektuální dějiny
