Archetyp divoké, člověkem neposkvrněné krajiny. Tak by někteří mohli vnímat oblasti severočeských pískovcových lokalit, Labských pískovců, Kokořínska, Českého ráje a Broumovska. Kniha Hinterland. Archeologie severočeských pískovcových krajin takovou představu problematizuje. Sepsal ji tým vědců, z nichž jsou veřejnosti známí biolog Jiří Sádlo a zoolog Ivan Horáček.
Jak je to Česko krásné. Výlet do největšího pískovcového kaňonu Evropy |
Autoři přiznávají, že i je do těchto oblastí vedly částečně romantické motivy: „Severočeské pískovce jsou rájem trampů, horolezců, turistů, chalupářů a jiných víkendových romantiků. Také my, parta biologů, kvartérních geologů a archeologů, jsme v pískovcových krajinách nalezli prvotřídní píseček k realizaci svých profesních zájmů.“
Vědci z tanku a pes
Nicméně na základě svých výzkumů v knize zpřesňují výzkumy svých předchůdců, že dané oblasti byly nějakým způsobem člověkem osídleny po tisíciletí (takže „po většinu času nešlo o úplnou divočinu“), což ovlivňovalo i tamní vegetaci, například záměrně zakládanými požáry. Z analýzy vysoké koncentrace pylu lísky dále vědci vyvozují, že mezolitičtí sběrači se spoléhali na lískové ořechy. Životní styl lovců a sběračů přetrvával v regionu i poté, co se v blízkých rovinách usadili první zemědělci. Tento překryv naznačuje složitý a postupný přechod s paralelní přítomností a interakcí sběračů, pastevců a zemědělců, což vedlo k jedinečné koexistenci různých strategií v omezeném geografickém prostoru.
Hinterland: Archeologie severočeských pískovcových krajin
|
Metody byly exaktní, ale forma, kterou je autoři prezentují, je často esejistická. Pomyslně sahají i po výrazivu z dost odlišných vědních disciplín, svoji činnost v nadsázce označují za „hermeneutiku dávných krajin“ a zkoumání povrchových i podpovrchových struktur pískovcové krajiny přirovnávají ke čtení a interpretaci starých fragmentárních textů.
Přirovnání jsou natolik názorná, že je pochopí i laik. Třeba když kniha líčí souběžnou víceúrovňovost různých geologických vrstev, resp. výsledky působení několika fází geologického vývoje: „Babička s alzheimerem a vnučka s ADHD v jedné garsonce. Vůbec si nerozumějí, ale krutý i milosrdný osud je umístil do jednoho času a prostoru.“
Nekonvenčnost autorů je zjevná i z toho, že příslušnost k badatelskému týmu přiznávají i ohaři jménem Atila, který měl tendence shromažďovat zkamenělé exkrementy hospodářských zvířat, jež byla pod skalními převisy kdysi chována. Kniha na věčnou paměť zaznamenává, že tento živočich „má nehynoucí zásluhu na důležitém objevu, protože byl úplně první, kdo si přítomnosti zvířecích bobků v prokopávaných vrstvách všiml“.
Fligna tuplovaná
Autoři také relativizují běžné představy o tom, jak vypadala autentická podoba zdejší přírody. Kupříkladu buk se ve střední Evropě rozšířil pozdě, ve stejnou dobu jako lidské zemědělství, a habr ještě později. Což manifestují fiktivním výjevem z doby bronzové, kdy mohl někdo zneklidněně žalovat: „Všude kolem bývalo plno dubu, lípy a javoru. A teď tohle. Babička říká, že takové hrozné bučiny nepamatuje. Svět je nenapravitelně pokažen. Vždyť se v tom ani pást pořádně nedá a na stavbu se ten ohavný stromový plevel taky nehodí!“ Z tohoto pohledu je proto pastvina, nepřehnojený okraj pole nebo vypálené vřesoviště „původnější přírodou“ než bukový nebo habrový les.
Knihu oživuje přes sto fotografií, které často střídají měřítko: od leteckých pohledů přes romantické panoramatické záběry až po snímky pořízené přes mikroskop, například mnohonásobně zvětšené pylové zrno. Odpovídá tomu i přístup autorů: od mikrostruktur a podrobných analýz se dostávají k obecným úvahám o dlouhodobých, hlubinných tendencích a trendech dějin přírody a člověka, které se snaží pojmout v jejich celistvosti.
Ďáblova krev, anebo exkrement? Jaké jsou kulturní dějiny ropy, bez které se svět neobejde |
Může však být problematické, jak kniha zpochybňuje závažnost současných klimatických změn, jinému zase může vadit nevázané výrazivo: „A když už to příliš bije do očí, tak si tu divočinu aspoň promítáme kamsi do mlhavé minulosti, což je romantická fligna tuplovaná.“
Celkově jde ale o dílo maximálně čtivé. Kéž by více vědců dokázalo popularizovat výsledky svých výzkumů takto hravě, sebeironicky a podnětně.
