Když si vás nikdo nevšímá, tak se s tím ještě nějak vyrovnáte. Horší je, když vás někdo přehlédne. Tedy když si vybere někoho, kdo stojí až za vámi… A to se přesně stalo vloni, když mezinárodní odnož Bookerovy ceny získal román Časokryt bulharského spisovatele Georgiho Gospodinova. To už je na tom česká literatura opravdu tak bledě, když nás předčí Bulhaři? Naštěstí teď Časokryt vyšel i v češtině, a tak se můžeme podívat, jak vážné to s námi je. Georgi Gospodinov (1968) není žádným neznámým: v českých překladech se představil jako básník i jako prozaik, a jelikož Časokryt (2020) obsahuje řadu jeho oblíbených motivů, jsme na tento román dobře připraveni. Nejprve bychom si měli bulharského tvůrce charakterizovat. Ne náhodou začínal jako básník, jeho největší síla spočívá v lapidárních, atraktivních shrnutích, a to i v románech, připomíná to jeho básně, třeba tuhle: „Procházím se kolem domova důchodců / stále pomaleji a pomaleji… // Žádostivá skla mě publikují.“ Zde se zračí i hlavní téma Časokrytu, jímž je skutečnost, že Evropa je kontinentem minulosti, a navíc se nám tu čím dál více rozmáhá Alzheimerova choroba.
 Časokryt. Časokryt
|
Román není árijec Georgi Gospodinov je též literátem hravým. Ne nadarmo byl jedním z těch, kteří v 90. letech stvořili mystifikace Bulharská čítanka a Bulharská antologie. I v Bulharsku je třeba literární historii krapet pomoci… Autor Časokrytu je též spisovatelem, jenž by se dal označit za postmoderního, najdeme u něj společné prvky s českými literáty, kteří výrazně nastoupili rovněž v 90. letech. Především jde o značnou erudici – Georgi Gospodinov je literární vědec – a z toho plynoucí pocit, že vše již bylo napsáno. Proto se v Přirozeném románu (1999) ptá: „Jak je možný román dnes, kdy nám bylo tragické odepřeno? Jak vůbec je možno pomyslet na román, když chybí vznešenost?“
Skutečně, v románech bulharského spisovatele nenajdeme žádné drama, natož patos. Zato je tu dostatek empatie. Například v Přirozeném románu je ústředním tématem vypravěčův rozvod: „Každým uplynulým dnem se ti tvá žena před očima víc mění v matku, a ty nemůžeš být otec.“ Prim ale hraje autorova vzdělanost, odkazy do historie a humorný nadhled, jak vidíme na výroku z románu Fyzika smutku (2011): „Čisté žánry mě příliš nezajímají. Román není árijec.“
Vůbec nejvýraznějším a nejoriginálnějším výstupem Gospodinovy poetiky jsou pregnantní soupisy historických událostí či věcí, v nichž se zračí určitá doba. Ty někdy přecházejí z knihy do knihy, kupříkladu ten týkající se 80. let, jenž se pochopitelně fatálně dotýká spisovatelova dospívání: „První polibek s dívkou. Umírá Brežněv. Druhý polibek (s druhou dívkou). Umírá Černěnko. Třetí polibek… Umírá Andropov. To je zabíjím já? První neohrabaný sex v parku. Černobyl.“ Na druhou stranu: „Měly by být napsány ,Dějiny nudy osmdesátých let’. V tomhle desetiletí vzniklo nejvíce nudy. A diska. Odpoledne 20. století.“
Náhle se otevřely dveře do života. Takové literární talenty jako Dorota Ambrožová by se měly podporovat |
Nesmíme zapomenout ani na další příměs Gospodinova psaní: fantazii. I tady bulharský prozaik skvěle formuluje, jak a proč přichází: „To, co se neodvážím učinit, se mění v příběhy.“ V Časokrytu na toto téma najdeme trefnou parafrázi úvodní věty Anny Kareniny: „Všechny příběhy, které se staly, jsou si podobné, všechny ty, které se nestaly, se nestaly svým vlastním způsobem.“
Když prolétneme závěrečná poděkování v Časokrytu či ve Fyzice smutku, vidíme, že z Gospodinova se stal světoběžník, východoevropský spisovatel, jenž je překládaný, a díky tomu se dostal do potravního řetězce západoevropských literaturhausů. Možná i díky tomu nakonec získal Bookerovu cenu…
Sterbentourismus frčí
Každopádně na Časokrytu je atraktivní samotný nápad. Tedy nahlédnutí našeho „kontinentu předčasných důchodců“: „Evropa už stejně nebyla centrem světa a byla dost inteligentní na to, aby to pochopila.“ Proto vypravěč společně s bývalým spolužákem Gaustinem zakládá jakési skanzeny pro staré lidi s Alzheimerovou chorobou, v nichž se cítí dobře a bezpečně – asi jako kanál ČT3 za covidu. Ne náhodou vše začíná ve Švýcarsku: „Země bez času může být nejsnadněji zabydlena všelijakými jinými časy.“ Přesněji v Curychu: „Curych je dobré město pro stárnutí. I pro umírání.“ Nepřekvapí, že bulharský prozaik hned přidává soupis měst podle toho, v jakém životním období je kde podle něj dobré žít.
Všechno je pravda, a co není, to jsem si vymyslela. Boučková konečně prolamuje šeď českého literárního podprůměru |
Nelze opomenout, že Švýcarsko je země eutanazie: „Sterbentourismus je pro lidi, kteří na to mají, chudí eutanazii nevyužívají.“ Ale teď už je nutné konečně obrátit pozornost ke Gaustinovi, autorovu alter egu, jež ho provází celou jeho literární tvorbu, leč pokaždé v jiné podobě. I když popis seznámení během vysoké školy, kdy si Gaustin v restauraci objednal pouze smetanu, nečteme v Časokrytu poprvé: na jednu stranu to dokládá, že Gospodinov píše o tom, co je pro něj podstatné, na druhou stranu můžeme mít pocit, že se opakuje a vykrádá. Možná i začíná zapomínat…?
Zpět do devadesátek
Vedle alzheimerovských skanzenů jsou trumfem Časokrytu evropská referenda o tom, do kterého desetiletí se lidé chtějí vrátit. Nechybí ani Česko, kde jsou favority první republika, rok 1968 a sametová revoluce. Prostřední samozřejmě brzy vypadne, a tak přichází duel: „Nakonec se strach z toho, co mělo následovat po dvacátých letech, ukázal větší než strach z toho, co mělo přijít po letech devadesátých. Veliký souboj strachů. A tak sametová revoluce podruhé zvítězila a Česko se vrátilo do devadesátek.“
Dále můžeme v románu najít narážku na Haškova Švejka i zmínku o filmu Limonádový Joe. Ostatně v řadě vzpomínkových pasáží vidíme, že východní blok toho měl opravdu mnoho společného, minimálně základní pocit a nastavení.
Popis referend v jednotlivých zemích není kupodivu kompletní, i tak se však začne zdát zdlouhavý. Asi jako když někdo nepatřičně snaživý začne do všech detailů rozpracovávat to, co bylo zdařilým hospodským vtipem. Od té chvíle taky – přestože je Gospodinov vždy milým společníkem – Časokrytu padá řetěz a do konce románu už do zubů nezapadne.
Když bylo výše zmíněno, jak autor putuje mezi literárními stipendii, bylo to i proto, že z toho lze vyčíst, jak s každým románem bojuje. Nicméně na konci Časokrytu – stejně jako Fyziky smutku – si čtenář řekne: Ale proč vlastně? Ano, román snese všechno. A ano, román je žánr nejoblíbenější. Pro vyniknutí silných stránek Georgiho Gospodinova by to ovšem chtělo něco jiného, odvážnějšího, protože jeho romány jsou rozdrobené jako sjednocená Evropa, přičemž zde neuspějeme s poukazem na záměrné rozbíjení formy. Nakonec tak docházíme k tomu, že daleko kompaktnější – kratší, stravitelnější a zábavnější – kniha o dějinách 20. století dávno vyšla a pochází z Česka: Europeana (2001) Patrika Ouředníka, který si našel svérázný žánr, jenž nemá jméno.
