Meziválečný Zlín se z periferního městečka proměnil v moderní industriální metropoli místy až globálního významu. Rychle rostl: jestli roku 1900 stálo ve Zlíně 502 domů, v roce 1938 jich bylo již 3149. I počet obyvatel se v tomto období téměř zdvanáctinásobil, až na 36 tisíc. A život až osmdesáti procent ekonomicky aktivních obyvatel města přímo či nepřímo závisel na firmě. Zlín neměl být jen místem pro práci, ale měl fungovat jako vědecky uspořádaný organismus. A právě řízenou urbanistickou expanzi symbolizovala výstavba standardizovaných funkcionalistických cihlových domků.
Ze Zlína Baťov
Zlín zpočátku Baťům „nepatřil“, naopak zde museli v poválečném, bídou a sociálními nepokoji rozbouřeném období čelit značnému politickému odporu ze strany komunistického vedení zlínské radnice. Tomáš Baťa se to však rozhodl změnit typicky manažerským způsobem.
Vůbec byl vztah firmy k demokracii v meziválečném období jemně řečeno rozporuplný. Ač působila v demokratickém zřízení první republiky, její vnitřní systém i následná správa města Zlín vykazovaly technokratické, dokonce až autoritářské rysy, které upřednostňovaly vědecké řízení před politickým konfliktem či vyjednáváním. Přitom Tomáš Baťa v mládí se socialismem sympatizoval, v roce 1903 se dokonce stal sociálním demokratem. Po první světové válce ale systém politických stran jako neefektivní překážku rozvoje svého impéria zavrhl. Vymezoval se vůči údajné chaotičnosti demokracie a voliče podle svých slov před bahnem politiky a politickými stranami vlastně chránil.
Ovládnutí města
Baťa hodlal samosprávu depolitizovat a politiku chtěl nahradit administrativním řízením, založeným na manažerské racionalitě, a tak v roce 1923 sestavil kandidátku zaměstnanců firmy T. & A. Baťa (Baťovci). Získal pro ni podporu potřebného počtu voličů, a tak Baťovci s 1322 hlasy a 17 mandáty porazili druhé komunisty se 454 hlasy a šesti mandáty i třetí socialisty s 216 hlasy a třemi mandáty. Tomáš Baťa byl v září 1923 zvolen starostou města.
Koncern tak pohltil i samosprávu, město a firma splynuly v jeden symbiotický organismus, radnice se proměnila v její servisní organizaci. Firma si loajalitu voličů zajišťovala nejen investicemi do infrastruktury, ale i sledováním volebních preferencí. Rozšířila svoji přímou kontrolu i nad veřejným prostorem a s pomocí podřízené městské rady vykazovala ze „svého“ města nežádoucí osoby jako například propuštěné dělníky, obchodní konkurenty, pouliční prodejce, politické aktivisty, komunisty nebo lidi údajně spojované s kriminalitou. Demokracie to ale v žádném případě nebyla.
